Spolupráce mezi Ruskou federací a Běloruskem v oblasti obrany a bezpečnosti je dlouhá léta na vysoké úrovni. Lze dokonce říci, že převyšuje politické i ekonomické vztahy, které se v novodobé historii obou států ne vždy obešly bez konfliktu. V podobě normativních aktů byla kooperace zahájena v roce 1992, kdy země podepsaly první smlouvu o koordinaci činnosti ve vojenské oblasti, za kterou následovala řada dalších. Za klíčové dokumenty je možné označit smlouvu o vojenské spolupráci z roku 1997, dohodu o společném zajištění regionální bezpečnosti z téhož roku, dohodu o společném používání objektů vojenské infrastruktury z roku 1998, ale zejména Smlouvu o vytvoření Unijního státu uzavřená v roce 1999.
Poslední jmenovaný dokument v sobě sjednocoval všechny předchozí podepsané akty a definoval oblasti rusko-běloruské spolupráce ve vojenské sféře. Státy se dohodly na vytvoření společné obrané politiky, koordinaci v oblasti výstavby armády, pomoci v rozvoji ozbrojených sil, součinnost v mezinárodní spolupráci v oblasti vojenských a pohraničních otázek.
Hlavní motivace obou státu k tak široké spolupráci není nijak překvapivá. Vzájemná obrana umožňuje Moskvě udržet si strategickou pozici ve středovýchodní Evropě, kterou vlivem stažení svých vojsk ze zemí Varšavské smlouvy na začátku 90. let ztratila. Zároveň zajišťuje ochranu západních hranic, neboť Bělorusko tvoří barieru, která v případě pozemní operace bude na sebe soustředit první nápor nepřátelských vojsk a připraví prostor pro samotnou obranu Ruské federace.
Dalším významným aspektem spolupráce je pronájem dvou objektů zvláštního významu. Prvním z nich je radiolokační stanice typu Volga, která spadá do systému varování o raketovém napadení. Jejím úkolem je zajišťovat kontrolu prostoru ve směru západní Evropy a severní části Atlantického oceánu. Zařízení bylo v Bělorusku instalováno v druhé polovině 80. let a po rozpadu Sovětského svazu je pronajato Ruské federaci na základě dohody z roku 1995 na 25 let.
Druhým objektem je 43. spojovací uzel ruského námořnictva, který zajišťuje kontakt s plavidly plnících úkoly v Atlantickém, Indickém a části Tichého oceánu. Zároveň je schopen vést radiotechnickou rozvědku a radioelektronický boj. Stanice byla uvedena do provozu v první polovině 60. let a dnešní pronájem do roku 2020 je realizován dohodou z roku 1995.
Motivaci Minsku spolupracovat s Moskvou ve vojenské oblasti je možné nalézt ve dvou oblastech. Bezpečnostní a ekonomické. Hlavní premisou pro Bělorusko v kolektivní bezpečnosti s Ruskou federací je ochrana před "narušením suverenity a územní celistvost". Jak ve Vojenské doktríně, tak i Koncepci národní bezpečnosti Běloruské republiky je Moskva hodnocena jako "nejvážnější faktor vnější bezpečnosti" a spolupráce s Ruskem má charakter nejvyšší priority. Bělorusko zároveň sdílí znepokojení svého partnera "v rozšiřování Severoatlantické aliance východním směrem, budování evropských sil rychlé reakce a formování skupin vojsk určitými státy v blízkosti běloruských státních hranic." Proto má pro Minsk "důležitý význam formování jednotného obraného prostoru s Ruskou federací." Tímto způsobem se Bělorusko hodlá pojistit před eventuálním napadením například ze strany NATO, které by mohlo za pomocí silového scénáře chtít změnit politický režim země. Vyjma spolupráce s Moskvou takovou pravděpodobnost snižuje i účast Běloruska v Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti.
Ekonomický stimul vojenské spolupráce spočívá v celkové orientace běloruské ekonomiky na ruský trh. Bělorusko, narozdíl od ostatních sovětských republik, nezvolilo po rozpadu SSSR přechod na tržní model hospodářství, ale spoléhalo na silnou dotační politiku domácí ekonomiky na úkor prohlubujícího se deficitu s orientací na export ruským směrem. Taková politika byla paradoxně existenčně důležitá pro vojensko-průmyslový komplex (VPK). V BSSR tvořila výroba pro VPK (jednalo se o podvozky pro mobilní raketové komplexy a produkci vysoké technologie pro letectví a kosmonautiku) 70 % z celkové průmyslové produkce republiky. Citelný zásah do oblasti by se tedy výrazně projevil nejen na jejím úpadku, ale i celkově na ekonomickou stabilitu země.
Bělorusko nepřistoupilo k přechodu na civilní výrobu ve strategických závodech (takovou politiku realizovalo například Rusko či Ukrajina) a za pomoci rozpočtových zdrojů a spolupráce s ruským VPK se podařilo oblast zachovat. V současné době běloruský vojensko-průmyslový komplex vyrábí prakticky vše, od pěchotních zbraní po prostředky protivzdušné obrany. Také dodává komponenty pro ruské zbraňové systémy (například 9K37 Buk) a podílí se na modernizaci sovětských/ruských zbraní. Kladného ohodnocení se dostalo například stíhacím letounům MiG-29 BM, Su-27 a vrtulníkům Mi-8 a Mi-24. Mezi hlavní odběratele, kromě Ruska, patří Čína, Egypt, Alžír, Vietnam, Indie, Libye, Sýrie či Spojené arabské emiráty (na export jde 26 % produkce VPK).
Rusko-běloruská spolupráce je konsistentní i v geopolitických otázkách. Například během kosovské operace v roce 1999 oba státy tvrdě vystupovaly proti bombardování a dokonce existovala iniciativa připojit Jugoslávii k projektu unijního státu. Proto ani konsenzus v otázce umístění protiraketového deštníku USA v středovýchodní Evropě není žádným překvapením. Minsk plně podporuje odmítavé stanovisko Moskvy, přičemž již v polovině dubna tohoto roku Alexandr Lukašenko veřejně hovořil o odhodlanosti účastnit se odvetných kroků proti PRO.
O využití Běloruska k dislokaci strategických sil se poprvé zmínil v srpnu ruský velvyslanec v Minsku Alexandr Surikov. V rozhovoru pro agenturu Interfax-Zapad spekuloval o možnosti využití "objektů mající vztah k jaderným zbraním." Pravděpodobně tím měl na mysli základy v Hrodenské oblasti (město Lida), Brestské oblasti (město Pružany) a Homelské oblasti (město Mazyr), na kterých byly dislokovány mobilní komplexy SS-16 Sinner, SS-20 Saber a SS-25 Sickle (Topol) raketových vojsk sovětské armády. Nehledě na zajímavost takové myšlenky, obnovení základen je nepravděpodobné. V první řadě tomu brání běloruský podpis Lisabonského protokolu z roku 1992, jímž se Minsk připojil k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, ale také i stav objektů.
Realističtější scénář zazněl v polovině listopad z úst velitele ruských raketových vojsk a dělostřelectva generál-plukovníka Vladimira Zarického. Na tiskové konferenci ke Dni raketových vojsk a dělostřelectva vyjádřil připravenost Moskvy rozmístit v Bělorusku raketové komplexy Iskander, které by byly namířeny na komponenty PRO v Polsku a ČR. Se stejným prohlášením vystoupil i jeho běloruský kolega plukovník Michail Puzikov, jenž s odkazem na Koncepci výstavby Ozbrojených sil Běloruské republiky do roku 2020 potvrdil zájem Minsku o jednu baterii komplexů. Iskander by měl přijít do výzbroje 465. raketové brigády, dislokované v obci Celi v Mohylevské oblasti na východě země. Zde by měl nahradit zastaralé operačně-taktické komplexy SS-1b Scud-A nebo SS-21 Scarab B (Točka-U).
Samotný operačně-taktický raketový komplex Iskander. (NATO používá označení SS-26 Stone) je nástupcem a náhradou systému SS-23 Spider, který Sovětský svaz byl, v souladu se Smlouvou o likvidaci raket středního a krátkého doletu, nucen zneškodnit (ačkoliv například v Bulharsku nebo na Slovensku byly Spidery zlikvidovány až se vstupem zemí do NATO). Komplex je vyráběn v několika verzích, které se od sebe liší výzbrojí.
První generace, označovaná jako Iskander-E (exportní verze) a Iskander-M, je vybavena dvěma řízenými (kombinace inerciálního a optického systému) nebo balistickými střelami. V případě řízené střely je trajektorie během letu neustále měněna, takže její dráhu není možné vypočítat. Zneškodnění rakety také brání výška ve střední fázi letu, dosahující 50 kilometrů, a použití technologie Stealth. Oba druhy raket jsou schopny zasáhnout cíl na vzdálenost 50-280 kilometrů. Rozdíl mezi exportní a klasickou verzí spočívá, jak tvrdí hlavní konstruktér Oleg Mamalyga, v elektronickém systému a trajektoriích letu rakety. Druhá generace komplexu využívá odpalovací zařízení Iskander-M, avšak místo standardních raket disponuje dvěma střelami s plochou dráhou letu R-500 (občas je možné narazit na označení Iskander-K, přičemž K znamená krylataja – s plochou dráhou letu). Střela byla poprvé veřejně testována koncem května tohoto roku na polygonu Kapustin Jar. Z parametrů je zatím známo, že může zasáhnout cíl na vzdálenost 500 kilometrů.
Přestože Minsk i Moskva hovoří o odhodlanosti namířit Iskandery na protiraketové základny ve středovýchodní Evropě, účinnost takového kroku je sporná. Pokud přistoupíme na fakt, že Bělorusko hodlá komplexy zakoupit a nikoliv pouze poskytnout prostor pro dislokaci ruských sil, bude dosah raket ohraničen na první generaci Iskanderu (s nejvyšší pravděpodobností se bude jednat o typ E). Ruská federace je totiž signatářem Režimu kontroly za rozšiřováním raketových technologií (Missile Technology Control Regime), který zakazuje exportovat střely s větším dosahem než je 300 kilometrů. Při pohledu na mapu (viz. obrázek pod čarou) je zřejmé, že běloruské Iskandery nejsou pro Českou republiku ani Polsko hrozbou.
Jistou hrozbu PRO by mohly představovat komplexy Iskander-K, které by v Bělorusku rozmístila ruská armáda. U nich je teoretický potenciál zasáhnout základnu s interceptory, která se má podle plánu nalézat na severozápadě země v Západopomořanském vojvodství u obce Wicko Morskie. Avšak i v tomto případě hraje důležitou roli vzdálenost, neboť cíl je na hranici maximálního dosahu střely. Pokud by měla Moskva skutečný zájem neutralizovat sila s antiraketami, bylo by logičtější Iskandery dislokovat v Kaliningradu.
Z následujících argumentů je vidno, že Iskandery, nehledě na typ, nepředstavují pro základy v České republice a Polsku přímé nebezpečí. Hrozba jejich rozmístění měla spíš politický charakter z ohledem na debatu mezi Ruskem a USA o spolupráci v oblasti protiraketové obrany. Bylo by naivní myslet si, že Moskva neví o minimální schopnosti komplexů ohrozit americké PRO ve středovýchodní Evropě. Slova generál-plukovníka Zarického měla se vší pravděpodobností ještě jednou demonstrovat ruské znepokojení z plánů Washingtonu. Vzhledem k tomu, že Generální štáb ozbrojených sil RF 28. listopadu odmítl podmínky kooperace se Spojenými státy v oblasti PRO, nelze vyloučit opakování takových vystoupení.
_______________________________________
Grafické znázornění dosahu komplexů Točka-U, Iskander-M a E a Iskander-M se střelou s plochou dráhou letu. Po kliknutí na náhled se otevře okno s obrázkem v plné velikosti. Originální zdroj: BelaPAN