Reklama
 
Blog | Jirka Just

Čínská invaze do Střední Asie

Pozice Číny v aréně mezinárodních vztahů je často diskutované téma. Podle mnohých názorů Peking v budoucnu bude hrát rozhodující roli ve světové politice, jiní tento názor zpochybňují s odkazem na socioekonomické problémy země. Často však není brána v potaz pozice Číny v kontextu dominujícího aktéra na teritoriu Střední Asie. Stoupající význam tohoto území, zejména z hlediska energetických surovin, z něho dělá kolbiště střetávání různých vlivů. Zdá se, že Peking má v mnoha směrech navrch.

Teritorium Střední Asie bylo v minulých desetiletích doménou zahraniční politiky Sovětského svazu a posléze Ruské federace. Ačkoliv došlo v 90. letech k rozvázání užších vztahů největším geopolitickým otřesem 20. století, středoasijský region zaujímal specifickou pozici v mezinárodních vztazích Ruska ať na bilaterální úrovni, uzavíráním různých smluv a spoluprací, nebo multilaterální úrovni, vytvářením různých nadnárodních organizací (SNS, ODKB, JevrAzES, apod.). Střední Asie se však po rozpadu SSSR stala důležitou oblastí zájmů nejen pro Rusko, ale i pro další velmoci. Spojené státy americké se snaží využít úpadku absolutního ruského vlivu na region a vytěžit z něho ekonomické a vojensko-politické body. Čína se naopak snaží obnovit svou pozici, kterou před stovkami let ztratila vlivem expanze Petrohradu.

Dlouhodobý růst ekonomického i geopolitického významu Číny se logicky odráží i na orientaci sousedních zemí. Výrazným krokem k navázání spolupráce bylo vytvoření Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS). Ta vznikla v roce 1996 nejdříve na dvoustranném formátu za účasti Ruska a Číny, později došlo k rozšíření i o další země, jako je Tádžikistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Uzbekistán. Ústřední myšlenkou organizace bylo vytvoření spolupráce v bezpečnostní oblasti, podpisem v září 2003 Programu mnohostranné obchodně-ekonomické spolupráce do roku 2020 se směřování ŠOSe přesouvá do ekonomické roviny. Hlavní devizou organizace je zapojení dvou regionálních a zároveň světových velmocí, jejichž ekonomiky mohou motivovat k růstu i státy Střední Asie. Šanghajská organizace pro spolupráci současně vytváří významnou platformu k navázání dvoustranné spolupráce. V případě Číny došlo k vyčlenění 920 milionů dolarů na projekty se zeměmi Střední Asie.

Význam, který je dáván spolupráci mezi Čínou a středoasijskými státy, spočívá v několika oblastech. V první řadě se jedná o ekonomickou spolupráci a investice Pekingu do významných projektů v mnoha zemích Střední Asie. Dále také o přírodní zdroje, kterých má Čína nedostatek, problematiku hranic a zároveň otázky politické spolupráce.

Reklama

Čínské investice hrají významnou roli ve finančně nákladných projektech napříč celou Střední Asii. Nestabilní prostředí a velká míra zadluženosti a chudoby států dělá z teritoria nepříliš vyhledávané místo pro zahraniční kapitál. Finanční výpomoc Pekingu je tedy pro středoasijské republiky důležitým zdrojem k rozvoji země. Čína především vyvíjí spolupráci v oblasti energetiky, což v případě Kyrgyzstánu nebo Tádžikistánu znamená podpora ve výstavbě a rekonstrukci vodních elektráren. Společně s Fondem trvalého rozvoje Kazachstánu a Státní rozvojovou bankou Čína plánuje financovat výstavbu systémů elektrických sítí či metalurgického závodu v Pavlodarské oblasti.

Střední Asie je také vděčným importérem čínského zboží. Kvůli vysoké míře chudoby, pohybující se od 19 % v případě Kazachstánu až po 64 % v případě Tádžikistánu, obyvatelé nemají prostředky k získání drahých a kvalitních produktů. Dovoz levného spotřebního a užitkového zboží z Číny se tak stává jednou z mála alternativ pro vyžití stovky tisíc obyvatel.

Kazašský politolog Dosyp Satpajev však ve spojení s čínskou ekonomickou expanzí do středoasijského prostoru upozorňuje na jeden z doprovodných jevů. Hrozbou není samotná Čína, "ale korupci podléhající úředníci, kteří uzavírají pro státy nevýhodné smlouvy a mohou tak zasadit ránu ekonomické bezpečnosti země." Již v současnosti dochází k zahlcení trhu zemí Střední Asie, čímž se snižuje konkurenceschopnost domácích výrobků vůči čínskému exportu. Tím dochází k ztrátě ekonomické samostatnosti a plné závislosti na Pekingu i se všemi negativy, které mohou přinést výkyvy v dodávkách či nečekanému navýšení cen.

Rychle rostoucí čínská ekonomika je závislá na přísunu uhlovodíkových surovin a barevných kovů. Donorská politika Pekingu je často motivována právě výměnou levných úvěrů a investic za přístup k nalezištím či podílem na výrobě elektrické energie. Za touto politikou je možné najít snahu vyřadit potenciální rivaly, tedy především Rusko a Evropskou unii, v boji o energetické suroviny. V případě Kazachstánu probíhá od roku 2004 výstavba ropovodu z kaspického Atyrau do čínské Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang, jehož první fáze byla završena v polovině prosince 2005. Se stejným záměrem byla navázána spolupráce i s Uzbekistánem a Turkmenistánem (viz. také můj vlastní článek). Zajištění dodávek elektrické energie pro západní oblasti byla pro Čínu dostatečnou motivací proto, aby se podílela na projektu výstavby vodního díla na řece Zaravnaš.

Neméně důležitým tématem ve vzájemných vztazích mezi Čínou a státy Střední Asie je oboustranná politická podpora. Ta je vedena v oblasti boje proti separatismu a nezpochybňování vládních režimů. Problematika separatistických tendencí se týká do větší míry všech států středoasijského prostoru. Nejznámější je otázka Ferganské kotliny rozkládající se na území tří států Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. V ní žije velké množství národnostních menšin, které jsou zejména Uzbekistánem obviňována z islámského radikalismu. Do popředí se kotlina dostala zejména ve spojitosti s tzv. andižanskými událostmi, které jsou mnohdy označovány za nepovedený pokus o barevnou revoluci. Peking sužuje podobný problém ve snahách Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang získat nezávislost. Původní populace oblasti je rozšířena po celé oblasti Střední Asie a u Číny tedy logicky panuje obava, aby nevznikla širší provázanost mezi Ujgury a vládou určitého státu. V této souvislosti například Peking, narozdíl od zbytku světové veřejnosti, nekritizoval tvrdé potlačení demonstrací v Andižanu, neboť Islámské hnutí Uzbekistánu má úzké kontakty s ujgurskými skupinami Lopnurští tygři a Islámským hnutím Východního Turkestánu.

Výhodou ve vztahu autoritativních režimů Střední Asie k Číně je i absence demokratizačního akcentu, který je mnohdy veden západními státy. Peking o demokratizaci oblasti nijak neusiluje, a proto je v politické rovině příhodným partnerem. Stejně tak z čínské strany nehrozí viditelná podpora opozičních sil, které by mohly oslabit či, v horším případě pro daný režim, iniciovat revoluci. 

Spolupráce mezi Čínou a státy středoasijského regionu je ukázkou politiky spící velmoci, která svůj geopolitický význam zatím nedává zcela znát. Pragmatickou cestou, která zahrnuje politickou i ekonomickou spolupráci, se stává lídrem v oblasti o níž se hovoří jako o pokladnici uhlovodíkových surovin budoucnosti. Zůstává otázkou, jakou odpověď zvolí další političtí hráči, aby zcela neztratili krok s čínským drakem.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama