Reklama
 
Blog | Jirka Just

Gruzie a Ukrajina usilují o vstup do NATO

V prvním dubnovém týdnu tohoto roku se v Bukurešti uskuteční summit Severoatlantické aliance. Vysocí představitelé členských států budou v první řadě diskutovat o nejpalčivějších tématech, které organizaci sužují. Tedy o situaci v Afghánistánu a o plánech Spojených států rozmístit ve středovýchodní Evropě prvky protiraketové obrany. Na konferenci v rumunském hlavním městě má také být zahájen dialog o připojení k Alianci tří balkánských států - Albánie, Chorvatsko a Makedonie. Tyto země nejsou jediné, které aspirují na členství v organizaci. V nedávné době se aktivně k tomuto kurzu přihlásily i dvě bývalé republiky Sovětského svazu. Začátkem ledna v Gruzii, společně s prezidentskými volbami, proběhl plebiscit o vstupu země do NATO, ve kterém 77 % hlasujících podpořilo tento návrh. V polovině ledna se tři nejvyšší ukrajinští státní představitelé obrátili na generálního tajemníka NATO s žádostí o připojení státu k Akčnímu plánu členství, což de facto znamená start integračního procesu.

Po rozpadu Sovětského svazu a rozpuštění Organizace Varšavské smlouvy státy bývalého socialistického tábora navázaly spolupráci se Severoatlantickou aliancí. U středoevropských a některých východoevropských států byla hlavní motivací integrace do západoevropských struktur. Naopak Ruská federace nechtěla zůstat na periferii rozhodování o evropské bezpečnosti a hodlala, když už nedošlo k rozpuštění NATO, spolupracovat s Bruselem na transformaci Aliance do více univerzální organizace. V případě postsovětských republik došlo k obdobnému rozdělení.

Přestože všechny státy přistoupily k Severoatlantické radě pro spolupráci (od roku 1997 nese název Euroatlantická rada partnerství) a k programu Partnerství pro mír, existuje mezi nimi principiálně odlišné pojetí spolupráce s NATO. Zatímco některé země otevřeně a dlouhodobě deklarují svůj pozitivní vztah k Alianci, další se převážně orientují na vojensko-politickou spolupráci s Moskvou. Do první skupiny je možné zařadit Litvu, Estonsko, Lotyšsko (všechny země se staly členy NATO v roce 2004), Ukrajinu, Gruzii a v určitém stupni i Ázerbájdžán a Moldavsko. Do druhé spadá Bělorusko, Tádžikistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Arménie. Přičemž poslední dva zmiňované státy jsou členy jak Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, tak i Individuálního akčního plánu partnerství NATO.

Poté co v roce 2004 přistoupily k Severoatlantické alianci první postsovětské státy, došlo k vytvoření precedentu dalšího rozšíření organizace hlouběji východním směrem. Novými aspiranty na vstup jsou v první řadě Gruzie a Ukrajina. Shodným znakem zahraniční politiky obou států je komplikovaný vztah s Ruskou federací, který je patrný již od rozpadu SSSR. Tbilisi a Kyjev spojuje i pasivní postoj k integračním aktivitám Moskvy (Ukrajina například doposud nepodepsala ani neratifikovala Chartu Společenství nezávislých států) a dávají přednost společným projektů, jakým je například organizace GUAM.

Reklama

Jak již bylo řečeno, obě země dlouhodobě spolupracují s NATO a členství v Alianci patří mezi jejich zahraničněpolitické priority. V případě Gruzie přiklonění k prozápadní politice s akcentem na vstup do Severoatlantické aliance došlo v druhé polovině devadesátých let. Podle gruzínského politika Davida Berdzenišviliho přelomovou událostí byl atentát na tehdejšího prezidenta Eduarda Ševarnadzeho, který se uskutečnil v srpnu 1995. Na jeho přípravě se kromě polovojenské organizace Mchedrioni měly podílet i ruské tajné služby. Kurz na spolupráci se Západem měl Tbilisi taktéž zajistit územní celistvost, kterou spolupráce s Ruskem nemohla garantovat, především s ohledem na vztahy Moskvy se separatistickými republikami a ruské geopolitické zájmy na Kavkazu. Přestože vztahy Gruzie a Aliance  v období Ševarnadzeho vlády (1995-2003) byly vedeny především v oblasti instruktáže gruzínských příslušníků ozbrojených sil a společných cvičení, bez výrazného vývoje v normativní rovině, Tbilisi se otevřeně hlásilo o vstup do organizace. Takový plán oficiálně zazněl i na pražském summitu v roce 2002.

K nové fázi spolupráce mezi Gruzií a Severoatlantickou aliancí došlo v roce 2003, po tak zvané revoluci růží. S příchodem k moci Michaila Saakašviliho se vztahy dostaly na vyšší kvalitativní úroveň a Tbilisi zvýšilo svojí aktivitu v zahraničních misích NATO a Spojených států. Došlo rozšíření kosovského kontingentu působícího v rámci Multinational Task Force South a Tbilisi také aktivně podpořilo iráckou kampaň kontingentem, který je momentálně dislokovaný ve městě Tikrít a provincii Wasit. Významným krokem k užší spolupráci bylo v roce 2004 přistoupení k Individuálnímu akčnímu plánu partnerství a především podepsání v roce 2006 Intenzivního dialogu. V současné době probíhá modernizace gruzínské armády a její přechod na alianční standardy. V otázce vstupu země do NATO existuje politický i celospolečenský konsenzus. V polovině března minulého roku poslanci přijali deklaraci o vstupu země do Severoatlantické aliance a letos v lednu se v plebiscitu, probíhající společně s prezidentskými volbami, podpořilo tuto myšlenku 77 % hlasujících.

V případě Ukrajiny byla spolupráce se Severoatlantickou aliancí před výměnou režimu oranžovou revolucí v určitém směru intenzivnější, než v případě Gruzie. Země se jako první z členů Společenství nezávislých států připojila k programu Partnerství pro mír a aktivně se podílela na jugoslávské misi NATO. V roce 1997 došlo k podepsání Charty zvláštního partnerství a zřízení Komise Ukrajina-NATO. V roce 2002 byl podepsán Akční plán NATO-Ukrajina, který se měl stát předstupněm k zahájení přístupového dialogu. Ačkoliv se normativní rovina vztahů vyvíjela pozitivně, spolupráci brzdila nechuť Kyjevu k demokratickým reformám a málo účinné reformy obranného sektoru. Aliance taktéž kritizovala některé kroky ukrajinské zahraniční politiky. Například před pražským summitem v roce 2002 se rozhořel mezi NATO a Kyjevem skandál, když vyšlo najevo, že Ukrajina prodala do Iráku radiolokátor Kolčuga. Následkem čehož došlo k dočasnému ochlazení vzájemných vztahů a změny ukrajinské politiky ohledně vstup do Aliance.

Po změně režimu na přelomu let 2004-2005 došlo k výraznému zlepšení vztahů mezi Kyjevem a Severoatlantickou aliancí. Byl obnoven kurz na co nejrychlejší integraci země do organizace, přičemž členství v NATO bylo prohlášeno za první krok k vstupu do Evropské unie. Tempo sbližování bylo krátkodobě zvolněno v roce 2006, kdy parlamentní volby vyhrála Strana regionů, která má negativní vztah k Severoatlantické alianci. Při návštěvě v Bruselu tehdejší premiér Viktor Janukovyč zpochybnil připravenost Ukrajiny na vstup do organizace a odmítl upřednostňování NATO před vztahy s Ruskem. S další změnou vlády v roce 2007 se situace vrátila do předchozí pozice. 

Nesourodost v postoji k přičlenění země do Severoatlantické aliance přitom není jen politického rázu, je jí možné nalézt také v ukrajinské společnosti. Přičemž proti vstupu nejsou pouze obyvatelé regionů s tradičně proruskou orientací (východ a jihovýchod Ukrajiny). Podle výzkumu Národní akademie věd Ukrajiny podporuje členství země v NATO pouze 19,6 % dotazovaných a 55,1 % ho odmítá. Tak vysoké číslo může být přitom hlavním problémem při eventuálním vstupu Ukrajiny do Aliance. Premiér Julie Tymošenko garantovala řešit tuto otázku prostřednictvím referenda, což, při momentálním rozložení sil, jednoznačně hraje proti plánům vlády. Druhým problémem může být i neblokový a neutrální statut země zanesený v Deklarací o státní suverenitě Ukrajiny z roku 1990, která se stala nepřímo součástí ústavy prostřednictvím Aktu vyhlášení nezávislosti Ukrajiny z roku 1991. Avšak platnost statutu je nejasná a zpochybňují ji i samotní odpůrci vstupu, kteří se několikrát pokusili zakotvit neutralitu prostřednictvím přijetí odpovídajícího zákona.

Jak je zřejmé ze zintenzivnění spolupráce mezi Severoatlantickou aliancí, Gruzií a Ukrajinou, členové organizace jejich vstup podporují. Tradičně největší úsilí v tomto směru vyvíjejí Spojené státy americké, pro které by přičlenění obou zemí znamenalo výrazné posílení vlivu v regionu Černého moře a na Kavkazu. Důležitým dokumentem, z hlediska vstupu Tbilisi a Kyjeva do Aliance, je NATO Freedom Consolidation Act of 2007, kterým Kongres zanes oba státy do seznamu zemí, považovaných za oficiální kandidáty na členství v organizaci v roce 2008 (Albánie, Chorvatsko a Makedonie). Gruzii a Ukrajině zároveň byly vyděleny finance na spolupráci s USA v oblasti bezpečnosti, které v letošním roce mají dosahovat 12 milionů dolarů.

Další rozšíření Severoatlantické aliance o státy bývalého Sovětského svazu přinese s sebou i další napětí ve vztazích s Ruskou federací. Ta již od roku 1993, kdy bylo ohlášeno první přijímání nových členů po skončení studené války, vystupuje proti posunu sféry vlivu NATO na východ. V případě vstupu Gruzie a zejména Ukrajiny je možné očekávat výrazné ochlazení vztahů s těmito státy. To ze všeho nejvíce může zasáhnout Kyjev, který je doposud energeticky a v jisté stupni i ekonomicky závislý na Moskvě. Se vší pravděpodobností je možné očekávat, že dojde k nárůstu cen na uhlovodíkové suroviny a k zkomplikování spolupráce v oblasti vojensko-průmyslového komplexu, neboť okolo 50 % produkce ukrajinského VPK je exportováno do Ruské federace.

Primárním argumentem v ruském negativním postoji proti rozšíření je zejména bezpečnost hranic a bezpečnost energetických dodávek. Černé moře je dlouhodobě tranzitní trasou ruských tankerů a jeho význam se zvýší s vybudováním plynovodu South Stream a ropovodu Burgas-Alexandropolis. Zvýšení aktivity dalších stran, a tím více vojensko-politického bloku, může značnou měrou ohrozit tuto bezpečnost.

Ačkoliv oficiálně na programu bukurešťského summitu NATO není zahájení přístupových rozhovorů o připojení Gruzie a Ukrajiny k Severoatlantické alianci, je možné předpokládat, že v hlavním městě Rumunska dojde k prvnímu kroku na této cestě. Vzhledem k dlouhodobé spolupráci mezi Kyjevem a Aliancí je možné říci, že právě nejvíce u něho je nejvíce šancí podepsat Akční plán členství. V tomto směru disponuje podporou jak z organizace, tak od předních představitelů členských států. Chybí pouze společenský konsenzus. Gruzie taktéž má velkou šanci vstoupit do organizace, avšak jistým problémem se mohou stát události 7. listopadu, kdy pořádkové síly tvrdě rozehnaly opoziční demonstraci.

____________________________________________________

Prestiž ozbrojených sil mezi obyvatelstvem se dá zvyšovat různými způsoby. Na Ukrajině na to jdou přes hudbu. Televizní stanice 1+1, ve spolupráci s ministerstvem obrany, natočila ke Dni ozbrojených sil, který připadá na 6. prosince,  muzikál Hvězdy v armádě (Зірки в армії). V něm dvanáct populárních zpěváků a zpěvaček zpívalo o neobyčejném životě obránců vlasti, k čemuž jim zdatně sekundovala vojenská technika a elitní útvary. V projektu účinkovala například v ČR známá Ruslana nebo skupina Mad Heads XL. Jako ukázku jsem vybral právě Ruslanu, která za podpory desantu, pozemních, leteckých a námořních jednotek likviduje základnu energoteroristů. Pro zájemce další klipy zde.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama