Reklama
 
Blog | Jirka Just

Írán nebo Západ?

Vzhledem ke své antizápadní politice a snaze získat přístup k jaderným technologiím je Írán do značné míry polarizujícím faktorem mezinárodního společenství. Na jedné straně stojí státy, které z určitých důvodů dávají přednost orientaci na Západ, na druhé se nacházejí ty země, jež z ideologického či geopolitického hlediska souhlasí s íránským postojem. Třetí skupinu tvoří státy stojící na pomezí a snažící se spolupracovat jak s předními státy euroatlantického prostoru, tak i s islámskou republikou. Definovat svojí pozici musely i státy vzniklé po rozpadu Sovětského svazu. Jak tedy vypadají vzájemné vztahy mezi Ruskou federací, Ukrajinou, Běloruskem a Íránem? Jaké aspekty zde hrají nejdůležitější roli? A proč se Bělorusko začalo orientovat na Írán?

Vztah k Íránské islámské republice je do značné míry ovlivňován prioritou, jakou dané země dávají západnímu a především americkému vektoru ve své zahraniční politice. Írán, vzhledem k podoře teroristických organizací Hamas, Hizballah, Islámský džihad či Tanzim; antiamerikanismu a antisionismu, dlouhodobě patří do skupiny tak zvaných rogue states (darebácké státy) a k axis of evil (osa zla), což znamená, že jakákoliv spolupráce v politické nebo vojenské oblasti je negativně přijímána předními státy euroatlantického společenství. Spolupráce s Teheránem na takové úrovni tedy do určité míry demonstruje ideologickou pozici k Západu a k politice vedené západními velmocemi.

Na postsovětském teritoriu můžeme najít tři základní modelové přístupy formování vztahu k Íránu. Jejími hlavními aktéry jsou Rusku, Ukrajina a Bělorusko. V prvním případě lze říci, že na rozvoj rusko-íránských vztahů má vliv analogický pohled Moskvy na určité otázky (situace v Afghánistánu, občanská válka v Tádžikistánu, karabašský konflikt, bezpečnostní hrozby ve Střední Asii) a zároveň snaha vést konstruktivní politiku se Spojenými státy. Balancování mezi těmito protilehlými směry vytvořilo specifický přístup.

Například v roce 1995 bylo podepsáno tak zvané memorandum Gore-Černomyrdin, kterým se Ruská federace zavázala od roku 2000 neprodávat Íránu zbraně a vojenskou techniku a v průběhu tohoto období završit všechny již dohodnuté dodávky a neuzavírat nové. Nijak tedy nebylo zabráněno tomu, aby Teheran získal 24 stíhacích letadel MiG-29, 12 Su-24MK, 2 protiletadlové raketové komplexy S-200 VE a Vega E, 3 ponorky třídy Kilo. Mezi Ruskem a Íránem byla také podepsána smlouva na licenční výrobu 1 000 tanků T-72 a 1 500 bojových vozů pěchoty BMP-2, kterých mezi lety 1993-2000 bylo vyrobeno 422 a 413 kusů. V roce 2000 však byla dohoda ruskou stranou vypovězena a v současné době export nepodléhá žádnému omezení založeného na bilaterální smlouvě, ale Moskva prodej zbraní do určité míry selektuje s ohledem na Washington. Zejména se to týká prostředků protiletadlové obrany. Ruská strana například odmítla prodej jednoho tisíce přenosných kompletů SA-16 Gimlet (Írán je získal v Číně) nebo systému S-300.

Reklama

Rusko-íránské vztahy jsou do jisté míry ovlivňovány postojem Spojených států i v jaderné oblasti. Moskva přiznává právo Íránu na ovládání jaderných technologií v rámci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Od roku 1995 se podílí na výstavbě jaderné elektrárny v Búšehru, jejíž první blok by měl být spuštěn ke konci roku 2008. Z druhé strany se Rusko nepodílí na autonomním íránském programu, kterým se Teheran snaží vytvořit uzavřený palivový cyklus vlastními silami. Mezi dodavateli potřebných technologií patří Pákistán, Čína a Severní Korea. Jak je uvedeno v Deklaraci o strategických oblastech rusko-americké spolupráce, podepsané Vladimirem Putinem a Georgem Bushem na začátku dubna 2008 v Soči, obě strany požadují ukončení všechny procesy spojené s obohacováním uranu a dodržování rezolucí Rady bezpečnosti.

Írán pro Ukrajinu představuje jednoho z nejdůležitějších ekonomických partnerů v oblasti Blízkého a Středního východu. Tak jako celá blízkovýchodní politika Kyjeva i vzájemné vztahy s Teheranem byly založeny na snaze zabezpečit energetickou bezpečnost země, rozšíření trhu s hlavními exportními komoditami (kovy a výrobky z kovu, výrobky lehkého a těžkého strojírenství)  a využití potenciálu vojensko-průmyslového komplexu. 

Vzájemné vztahy se začaly dynamicky rozvíjet prakticky se vznikem nezávislého ukrajinského státu. Během 90. let jejich intenzita, ve formě podepsání bilaterálních normativních aktů, převyšovala vztahy Ukrajiny s ostatními státy Blízkého a Středního východu. Výrazná spolupráce byla dosažena především v leteckém průmyslu. V roce 1994 byla mezi oběma státy podepsána dohoda o spolupráci v této oblasti a rok na to došlo k uzavření smlouvy na licenční výrobu 80 dopravních letadel An-140 (v Íránu nesou označení Iran-140). První stroj vzlétl v roce 2001 a v současné době se počítá s vytvořením dvou modifikací, transportní verze a verze pro pobřežní hlídkování. Írán taktéž v roce 1997 zakoupil 12 transportních letedel An-74T-200 a An-74TK-200. V roce 2003 se hovořilo i o pomoci s opravami a modernizací 15 transportních letounů Il-76, které do Íránu přiletěly z Iráku během operace Pouštní bouře v roce 1991.

Ve vojensko-technické spolupráci Írán jevil zájem hlavně o součástky k ruským stíhacím letounům MiG-29 a Su-24MK a komplexům PVO S-200. V roce 1997 obě strany podepsaly smlouvu na dodávku 50 tanků T-72 a 60 BMP-2 íránským ozbrojeným silám. Zda-li došlo k jejímu naplnění není známo. V roce 2005 se rozhořel skandál, když vyšlo najevo, že Ukrajina mezi lety 1999 až 2001 prodala Teheranu 6 raket s plochou dráhou letu AS-15 Kent, které mohou nést jadernou hlavici o síle 200 kilotun.

Na dalším vývoji ukrajinsko-íránských vztahů se může podepsat zvýšená snaha Kyjeva vstoupit do Severoatlantické aliance a Evropské unie. Již v roce 1998 byla, pod nátlakem Spojených států a Izraele, Ukrajina vynucena odstoupit od dodávky turbín pro búšehrskou elektrárnu, což mělo za následek dočasné ochlazení vzájemných vztahů. Po příchodu k moci nové, více prozápadně orientované vlády, se prioritní zahraničněpolitický vektor odrazil na partnerství Kyjeva s Teheranem. Ukrajina musí více přihlížet k západnímu postoji, což se například odrazilo na exportu výrobků vysoké technologie či na spolupráci v energetické oblasti. V první řadě se to týká plynovodu Írán-Arménie-Gruzie-Ukrajina-Evropa, který by měl diverzifikovat ukrajinskou a evropskou závislost na ruském plynu. Avšak vzhledem k nedostatku financí, alternativním projektům Nabucco či Transkaspického plynovodu a zejména politické vůli spolupracovat s Íránem, k realizaci tohoto projektu pravděpodobně nedojde. Je možné očekávat, že tento trend bude zesilovat s růstem intenzity spolupráce s euroatlantickými organizacemi.

Bělorusko-íránské vztahy jsou založeny na jiných základech a ovlivnily je antagonické vlivy. Podnětem k navázání spolupráce s Teheranem se stala geopolitická situace, která se začala utvářet po roce 2000. V tomto roce v Rusku vstoupil do prezidentského úřadu Vladimir Putin, který budování unijního státu neviděl jako hlavní prioritu zahraniční politiky a spolupráci s Běloruskem nevěnoval výraznou pozornost. Přestože se Minsk účastní prakticky všech ruských integračních pokusů na postsovětském teritoriu, mezi oběma státy vznikaly spory. Zejména poté v energetické oblasti, kde se Moskva snaží ukončit politiku dotovaných cen a pokouší se získat kontrolu nad tranzitními trasami vedoucími přes Bělorusko. Zároveň s tím v novém miléniu dochází i k prohloubení krize vztahů s Evropskou unií a Spojenými státy, které dávají stále větší akcent na narušování lidských práv a na nedemokratičnost voleb.

Bělorusko se tímto způsobem dostalo do nepřímé, studené izolace a bylo vynuceno hledat jiné partnery mezi státy, které se z jedné strany nebudou vměšovat do jeho vnitropolitických záležitostí, budou schopny do určité míry pomoci běloruské ekonomice a z druhé strany budou vést analogický zahraničněpolitický kurz ve vztahu k Západu. Takovými partnery se staly státy jako je Čína, Kuba, Vietnam, Libye, Sýrie, Svazová republika Jugoslávie (do roku 2000), Irák (do roku 2003) a nově i Venezuela a Írán.

Obdobná motivace k zahájení intenzivních vzájemných vztahů byla i na straně Íránu. Vzhledem k nárůstu sporů se Západem ohledně íránského jaderného programu, se Teheran začal orientovat na spolupráci se státy vyvíjející aktivní činnost v organizaci Hnutí nezúčastněných zemí. Pod vlivem zejména levicových latinskoamerických států se z původní antiblokové pozice politika Hnutí posunula do antiamerické a antiimperialistické roviny, což Íránu plně vyhovuje. Teheran se také může o organizaci opřít v otázce jaderné energetiky, neboť Hnutí veřejně podpořilo íránské snahy (i snahy ostatních členů) získat a využívat jadernou energii k mírovým účelům. Bělorusko jednoznačně takový kurz podporuje a aktivně vystupuje proti unipolarizaci systému mezinárodních vztahů. Platforma Hnutí nezúčastněných zemí tedy oběma státům (a nejen jim) pomohla k navázání těsných vztahů na základě ideologické blízkosti.

Ekonomická rovina bělorusko-íránských vztahů je tvořena v první řadě vzájemnou obchodní výměnou, která má rostoucí tendenci. V roce 2007 dosáhla hodnoty 75,9 milionů dolarů, což je oproti roku 2006, kdy představovala sumu 35,5 milionů, více jak dvojnásobný nárůst. Přičemž oba státy během návštěvy prezidenta Lukašenka v Teheranu v roce 2006 deklarovaly, že hodlají v co nejbližším časovém horizontu výměnu navýšit do 1 miliardy dolarů.  Hlavní běloruské exportní komodity jsou chemická vlákna (Minsk patří mezi největší producenty tohoto materiálu na světě), nákladní automobily, hnojiva, prefabrikáty z uhlíkové oceli, pneumatiky či kovoobráběcí stroje. Z Íránu jsou importovány potravinářské výrobky, automobily a součástky k nim. Od roku 2004 jsou v islámské republice kompletovány nákladní vozy značky MAZ. V Bělorusku naopak byla v roce 2006 na závodě Junison (majitelem 40% akcií je koncern Iran Khodro) otevřena výroba íránských automobilů značky Samand. Dlouhodobě je také plánováno založení v Bělorusku banky se 100% íránským kapitálem.

Vzájemné vztahy se začaly rozvíjet i v energetické oblasti. V roce 2006 bylo podepsáno mezivládní memorandum o porozumění, týkající se spolupráce v ropném průmyslu a rok poté, během návštěvy prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda v Bělorusku, bylo oznámeno, že Minsk bude moci těžit ropu na nalezišti Jofeir. Naleziště se nachází v provincii Chúzistán, ležící na jihozápadě země a jedná se o jedno z hlavních center těžby íránského černého zlata (průměrně 0,6 milionů barelů denně) a zemního plynu (zásoby o velikosti 5,9 trilionů kubických metrů). Na Jofeiru bude Bělorusko těžit společně s Vietnamem a první barel se plánuje dobýt ještě v tomto roce. Celkové zásoby ropy naleziště jsou odhadovány na 2,1 miliardy barelů.

O vojensko-technické spolupráci mezi Běloruskem a Íránem se poprvé hovořilo během návštěvy Alexandra Lukašenka v Teheranu v roce 1998. Během ní byl také podepsán protokol o záměru spolupráce mezi ministerstvy obrany obou republik. Podle Registru konvenčních zbraní OSN bylo mezi lety 2000 až 2002 z Bělorusko do Íránu exportováno 37 tanků T-72M1. Na začátku roku 2007 obě strany podepsaly memorandum o spolupráci ve vojenské sféře. Jeho obsah je však tajný. Je možné předpokládat, že Bělorusko v tomto směru může Íránu nabídnout nemalou paletu služeb. Od prodeje podvozků pro raketovou techniku, přes optické systémy pro tanky, obrněné vozy či ponorky, až po modernizaci letecké techniky nebo systémů PVO.

Nehledě na výše uvedené projekty, ekonomická oblast nemá zatím ve vzájemných vztazích potřebnou sílu, aby bylo možné rozvinout strategické partnerství ve všech směrech. Jednak to je způsobeno absencí dostatečného množství finančních prostředků, které země mohou vynaložit na investice, ale také tím, že státy nedisponují takovým ekonomickým potenciálem, aby mohly snížit vliv hlavních konkurentů na trhu svého partnera (v případě Běloruska se jedná o Rusko, Nizozemsko, Ukrajinu či Německo; v případě Íránu o Čínu, Jižní Koreu, Itálii či Japonsko). Otazník visí i nad vytěženou ropou na nalezišti v Jofeiru. Pro Bělorusko by i při nejnižší možné ceně bylo nevýhodné surovinu importovat a jejímu zpracování brání problémy se zastaralým rafinérským průmyslem, se kterými se islámská republika dlouhodobě potýká (Írán je z tohoto důvodu vynucen více 40 % benzínu dovážet ze zahraničí).

Je tedy možné říci, že hlavní spolupráce mezi Běloruskem a Íránem se bude vést v politické rovině. A čím silnější bude tlak Západu na obě země, tím více se bude vzájemný vztah upevňovat. Narozdíl od Ruska a Ukrajiny, které jsou v menší či větší míře vázány na konstruktivní vztahy s hlavními představiteli euroatlantických státu, Bělorusku z geopolitického hlediska vyhovuje antiíránský postoj Spojených států a částečně i Evropské unie. Minsk, jenž je sám v měkké izolaci ze strany předních velmocí, může v této situaci lehko manévrovat a díky pozici evropského darebáckého státu hledat podporu u států, kteří patří do stejného klubu v globálním měřítku, tedy i u Íránu.

________________________________________________________

V roce 2005 vznikl desetidílný dokument Bělorusko – Pohled z venčí, který má ukázat pohled na Bělorusko očima cizinců – politiků, novinářů, velvyslanců atd. Film je natočen v propagandistickém duchu a není v něm nouze o vyzdvihování pozitivní role režimu prezidenta Alexandra Lukašenka a odsuzování Západu. V roce 2007 obdržel celý autorský kolektiv za realizaci dokumentu zvláštní cenu hlavy státu v kategorii radiového a televizního vysílání.

Vložené video je první částí výše zmiňovaného dokumentu. Zbylých 9 dílů případní zájemci mohou nalézt zde. Film je pouze v ruštině.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama