Koncem listopadu se v kruzích ochránců klimatu rozhořel skandál. Hackeři se nabourali do serveru Východoanglické univerzity a ukradli obsah emailové schránky ředitele Klimatické výzkumné jednotky Phila Jonese. Jak informovala ČTK, tento ústav patří mezi nejprestižnější na světě a zabývá se rekonstrukcí historických teplot na planetě. O to zajímavější je skutečnost, že Jones měl v korespondenci se svými kolegy přiznat určitou manipulaci s grafy teplot za poslední tisíciletí.
Obsah Jonesovy pošty byl zveřejněn zanedlouho do zahájení konference OSN o klimatických změnách v Kodani, a proto se objevilo podezření, že se nejedná pouze o diskreditaci britského klimatologa, ale celého setkání, jehož cílem je schválit nový dokument o omezení emisí skleníkových plynů. Záhy některá ostrovní média přišla s informací, podle níž za krádeží mohla stát ruská zpravodajská služba FSB. Například podle deníku Independent by Rusko mohl k takové operaci motivovat snadnější přístup k severským nalezištím plynu a ropy, list The Mail on Sunday spekuluje, že by příčinou mohl být prodej nevyužitých emisních povolenek, které by Moskva mohla po podepsání nové smlouvy ztratit.
Hledat za vším nástupkyni KGB není pro Velkou Británii ničím zvláštním. Vztahy mezi Londýnem a Moskvou jsou dlouhodobě napjaté. Hlavní podíl na tom mají především rozpory v kauze otravy bývalého agenta Alexandra Litviněnka, pozastavení činnosti British Councilu v Rusku a z ruské strany nároky na vydání kremelských oponentů, pro něž se stalo ostrovní království azylem. Proto nehledě na skeptickou pozici k snižování emisí celé řady států v čele s USA bylo britskými médii za hrozbu globálnímu ekologickému projektu vybráno právě Rusko.
Ruský prezident Dmitrij Medveděv se naproti tomu hlásí k modernizaci domácího průmyslu a zvýšení jeho citlivosti k životnímu prostředí. Na svém blogu nedávno zveřejnil ambiciózní plán, v rámci něhož by Rusko mělo do roku 2020 zvýšit energetickou efektivitu ekonomiky o 40 % a zároveň snížit vypouštění skleníkových plynů o 25 % k roku 1990. Kreml také plánuje více využívat obnovitelné zdroje, především atomovou energii, jejíž podíl v energetické bilanci by měl v roce 2030 tvořit 25 %.
Ani druhý argument není zcela jasný. Rusko s velkou chutí demonstruje svůj zájem o Arktidu. Na dno Severního ledového oceánu umisťuje státní vlajku, snaží se dokázat, že Lomonosovovům podmořský hřbet je prodlouženou částí kontinentálního šelfu, Vladimir Putin dokonce v polovině nynějšího roku podepsal vznik národního parku Ruská Arktida. Nicméně taková prohlášení a demonstrativní akce nelze považovat za nějakou strategickou koncepci, mají spíše politický charakter bez reálného podkladu.
Těžba na Severu je totiž nejen finančně, ale i technologicky a technicky náročná záležitost. Kupříkladu prakticky všechna ruská severská naleziště jsou obsluhována západními firmami. Zároveň není doposud zcela jasné, jaké zásoby energetických surovin se na dně oceánu ukrývají. Dokonce samotný ruský šelf je prakticky neprozkoumán. Navíc, tempo globálního oteplování není natolik rychlé, aby těžba v klimaticky nedostupných regionech mohla začít v nejbližším desetiletí.
Tímto konstatování by bylo možné text uzavřít, kdyby se několik dní na to neobjevil komentář, v němž viceprezident ruské ropné společnosti Lukoil Leonid Fedun prohlásil, že Rusko v případě podpisu nového kodaňského protokolu může potkat razantní snížení exportu plynu. Navázal tak na slova hlavního ekonoma Mezinárodní energetické agentury Fatiha Birola, který předpovídá, že pokud dokument bude podepsán, tak Rusko v roce 2020 bude exportovat 180 miliard metrů kubických plynu, a pokud podepsán nebude, export může být o 60 miliard metrů kubických vyšší. Celková světová spotřeba plynu by podle jeho slov v případě vzniku nového protokolu měla vyrůst do roku 2020 o 37 %, v opačném případě o 65 %.
Právě zde, na rozdíl od výše zmíněných teorií, je možné najít primární ruský zájem v oblasti boje proti globálnímu oteplení. Export plynu má pro Kreml nejen ekonomický, ale také geopolitický význam. Plyn samotný není pouze surovina, ale způsob prosazování a udržování vlivu. O tom se v minulosti přesvědčila například Ukrajina. Politický aspekt také převládá v projektech plynovodů Nord Stream a South Stream. Z těchto důvodů jakékoliv snížení exportu nepřináší pouze menší příjmy státní kase, ale současně ovlivňuje ruské zájmy v zahraničí. Moskva nebude podporovat nadměrně tvrdé závazky, které by mohly ohrozit primární ruské zájmy. Zejména, pokud by takové závazky významným způsobem ohrozily export plynu.
Obdobným způsobem se vyjádřil poradce ruského prezidenta Akradij Dvorkovič. Podle jeho slov Rusko „nebude souhlasit s jakýmikoliv limity, které by negativně ovlivnily ekonomický růst země,“ zároveň Moskva je připravena vyplnit Medveděvem zmíněné závazky ohledně snížení emisí pouze v případě, jestliže budou zakomponovány do nového protokolu. Dvorkovič je toho názoru, že „pokud mezinárodní společenství půjde cestou zavádění limitů, tak se taková politika může stát specifickou daní na ruský ropný a plynárenský průmysl.„
Jakou roli sehrála ruská zpravodajská služba v rozpoutání tzv. aféry Climategate zůstává i nadále zahaleno rouškou tajemství a spekulací. Naopak je zřejmé, že ať bude konečná kodaňského protokolu vypadat jakkoliv, ruský medvěd si svou kůži nenechá jen tak lehce svléknout.