Reklama
 
Blog | Jirka Just

Rusko-íránská energetická spolupráce

Moskva je všeobecně vnímána jako důležitý partner Teheránu. V tomto směru se akcentuje především její postoj k íránskému jadernému programu nebo prodej ruské vojenské techniky do islámské republiky. Menší pozornost je poté věnována spolupráci obou států v oblasti těžby a transportu uhlovodíkových surovin. Jak tedy vypadá tato spolupráce? Jakými prioritami se obě země řídí?

Po rozpadu Sovětského svazu se Írán stal pro západní část mezinárodního společenství v čele se Spojenými státy novým nepřítelem. Z tohoto hlediska se největšímu zájmu při analýze rusko-íránských vztahů dostává rovině politické a vojensko-technické spolupráce. Zájem o tyto oblasti je založen na roli, jakou Moskva hraje při jednání o sankcích v Radě bezpečnosti OSN a na rozdílném postoji Ruska v otázce práva Teheránu na mírovém využívání jaderné energie, než mají USA a Evropská unie.

Dalším faktorem je i obdobná politika na regionální úrovni. Rusko a Írán spojuje obdobná snaha zadržovat rozšiřování vlivu Spojených států do oblastí, které oba státy považují za sféru svých zájmů. Ty jsou, s výjimkou Blízkého východu, pro obě země shodné. Jak islámská republika, tak i Ruská federace se snaží získat v kavkazském a středoasijském regionu výluční postavení.

Moskva zároveň využívá íránské téma jako určitou formu nátlaku při vyjednávání se Spojenými státy o  klíčových otázkách vzájemné spolupráce. Například v roce 1995 Spojené státy umožnily Rusku, bez uvalení sankcí na jeho zbrojní firmy, prodat vojenskou techniku výměnou za neposkytnutí Íránu technologií, které by mohly být využity k výrobě jaderné zbraně (viz memorandum Gore-Černomyrdin).

Reklama

Írán figuruje i v nynější rusko-americké diskuzi o rozmístění protiraketové obrany ve střední a východní Evropě. Stejně tak se ne náhodou objevily spekulace o dodání islámské republice protivzdušných kompletů S-300 před plánovanou schůzkou prezidentů obou zemí, která se má uskutečnit 1. dubna.

Energetický rozměr rusko-íránských vztahů je nejčastěji zmiňován se stavbou jaderné elektrárny v Búšehru, kterou provádí ruské společnosti. Spolupráce na projektu byla zahájena v roce 1995 a jeho realizace je vedena pod kontrolou Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE).

Sama elektrárna je již dostavěna a v druhém čtvrtletí letošního roku by mělo dojít k vložení paliva do reaktoru. Spuštění JE Teherán plánuje na podzim 2009. Podle posledních informací Moskva usiluje o to, aby provoz elektrárny zajišťovala rusko-íránská společnost, nikoliv sami Íránci.

Jaderná energetika však není jedinou formou spolupráce v energetické oblasti. Aktivní spolupráce probíhá i v těžbě a transportu uhlovodíkových surovin.

Oba státy v tomto směru spojuje obdobná ekonomická orientace. Rusko i Írán disponují významnými zásobami ropy a plynu a jejich hospodářství jsou primárně zaměřena na export surovin. Ačkoliv tyto faktory se mohou zdát jako překážkou pro vzájemnou spolupráci, opak je pravdou.

Geografické poloha obou zemí a částečná izolace islámské republiky na mezinárodním energetickém trhu vylučuje konkurenční střet a vytváří potenciál pro spolupráci. Moskva na perského partnera pohlíží jako na možný zdroj plynu pro jihoevropské státy a jižní koridor pro export uhlovodíků na asijský kontinent. Teherán naopak považuje Rusko za investora a exportního partnera, který by mu mohl pomoci vyvážet plyn do Evropy.

Spolupráce v této oblasti byla poprvé zahájena v 70. letech minulého století, kdy byl zprovozněn tzv. Transíránský plynovod, který se stal hlavním článkem swapu mezi Sovětským svazem a Íránem. Jeho prostřednictvím byl nepřímo exportován íránský plyn pro evropské spotřebitele.

Objem určený pro Evropu byl nejdříve Teheránem dodán plynovodem do Zakavkazska a poté stejné množství sovětského plynu bylo dopraveno smluvním partnerům Íránu. Tento mechanismus fungoval do islámské revoluce v roce 1979. Poté byla část potrubí rozebrána a použita k vojenským účelům.

K obnovení spolupráce došlo až v roce 1997. Tehdy se ruská společnost Gazprom stala, po boku s  francouzským Total a malajským Petronas, součástí konsorcia zabývající se těžbou plynu na šelfovém nalezišti Jižní Pars. V roce 2003 společnost Lukoil začala spolupracovat s norskou Norsk Hydro na ropném nalezišti Anaran.

O íránskou ropu projevuje zájem i Gazprom něfť, který se pokouší s íránskou vládou uzavřít dohodu o těžbě na nalezišti Severní Azadegan a na dalších třech místech. Podle dosavadních informací by těžba měla být realizována společně s National Iranian Oil Company, přičemž ruská strana by se stala hlavním investorem prací.

Významným problémem omezující posilování role ruských energetických společností v Íránu jsou americké sankce.

Ty způsobily, že zahraniční firmy opouštějí či snižují svojí aktivitu v islámské republice. K tomuto kroku byly vynuceny jak západní firmy (např. BP, Royal Dutch Shell, OMV, Total), tak i ruské. Pod tlakem USA Lukoil v roce 2007 přerušit těžbu na nalezišti Anaran, stejně tak i Gazprom výrazně přehodnotil svou účast na íránských těžebních projektech.

Kromě účasti na dobývání uhlovodíků v Íránu má Rusko
zájem i na spolupráci v transportních projektech. Přestože v tomto směru může
Teherán představovat pro Moskvu konkurenci, tlak USA pomohl vyřadit ty
plány, které by ohrožovaly ruskou pozici.

Konkrétně se jedná například o plynovod Írán-Arménie-Gruzie-Ukrajina nebo o plynovod Írán-Ázerbájdžán-Gruzie. Projekt prvního jmenovaného vznikl v roce 2000 a plánovalo se jeho prostřednictvím ročně transportovat 60 miliard metrů kubických plynu, přičemž Ukrajina by podle memoranda z roku 2003 měla z tohoto objemů získat 15 miliard. 

Druhý plynovod získal reálnější podobu v roce 2004, kdy se Tbilisi a Teherán dohodly na omezených dodávkách plynu do Gruzie. V roce 2005 byla završena modernizace stávající infrastruktury a dostavba nové. Plyn byl do Gruzie poprvé exportován v roce 2006 poté, co byly výbuchem dočasně vyřazeny z provozu ruské plynovody.

Prozápadní orientace Kyjevu a Tbilisi  však způsobily, že projekty nebyly realizovány, respektive v případě gruzínsko-íránské spolupráce nezískaly trvalý ráz. Rusko tím tedy neztratilo pozici majoritního dodavatele plynu na Ukrajinu, stejně tak se i nezlepšila energetická situace v Gruzii.

Ruskou podporou naopak disponují plynovody Írán-Pákistán-Indie a Írán-Turecko-Evropa. Oba dva projekty představují alternativní verzi Amerikou a Evropskou unií prosazovaných energetických koridorů.

V prvním případě se jedná o alternativu k tzv. Transafghánskému plynovodu, který by měl dodávat plyn z Turkmenistánu do jižní Asie. V druhém případě se jedná o projekt konkurující plynovodu Nabucco a Transkaspickému plynovodu, jejichž účelem má být exportovat středoasijský plyn na evropský trh.

Přestože oba íránské projekty jsou zatím ve stádiu plánování, Moskva o ně projevuje aktivní zájmem. Jeho hlavní motiv spočívá ve snaze Ruska udržet si vliv i v energetických projektech, které míjí jeho území, čímž se snaží vyhnout diverzifikačním projektům ze strany USA a EU.

Neméně významný aspekt rusko-íránské energetické spolupráce je tranzit ruských uhlovodíků přes území islámské republiky k břehům Ománského zálivu.

V roce 2004 vznikl projekt CROS (Caspian Sea Republics Oil Swap), jehož prostřednictvím je transportována ropa kaspických států na asijský trh. Denně se tímto způsobem přepraví cca 150 tisíc barelů ropy. V letošním roce byla swapová spolupráce rozšířena i o plyn.

V polovině března bylo Moskvou a Teheránem podepsáno memorandum, jehož prostřednictvím by měl být Ruskem zakoupený turkmenský plyn dodáván na sever Íránu a stejný objem by poté měl být z jihoíránských nalezišť exportován dalším státům. Za hlavní odbytiště se považují především Omán a Kuvajt. K této operaci však prozatím chybí potřebná infrastruktura.

Rusko-íránská energetická spolupráce představuje jednu z nejdůležitějších částí vzájemných vztahů. Tato skutečnost je akcentována oběma stranami a do budoucna má velký potenciál rozvoje. Moskva může prostřednictvím íránského plynu upevňovat svojí pozici na evropském plynovém trhu, zatím co Teherán může s ruskou pomocí prolomit exportní izolaci. Překážkou takovému vývoji se však mohou stát sankce ze strany Spojených států a negativní stanovisko Evropské unie.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama