Reklama
 
Blog | Jirka Just

Všechny plynovody vedou do Indie

Indická ekonomika zažívá od 90. let výrazný ekonomický růst. S ním ruku v ruce jde i spotřeby energetických surovin, která každoročně roste. Ačkoliv Indie disponuje vlastními nalezišti plynu i ropy, svojí potřebu pokrývá převážně pomocí importu. V současné době Nové Dillí dává zvýšený akcent na dovoz plynu a z tohoto důvodu došlo k zintenzivnění realizace projektů plynovodů. V první řadě se jedná o výstavbu linie Turkmenistán-Afghánistán-Pákistán-Indie, známý jako Transafghánský plynovod, a Írán-Pákistán-Indie. Jaká je historie těchto projektů? Jaké geopolitické aspekty v sobě ukrývají?

Indie představuje v celosvětovém měřítku jeden ze států s největší hodnotou hrubého domácího produktu a v kontextu asijského regionu tvoří, společně s Čínou, dvojci leaderů v nejrychlejším růstu reálného HDP. Indie je zároveň součástí neoficiálního uskupení ekonomických gigantů zemí třetího světa BRIC (Brazílie, Rusko, Indie, Čína).

Tato tendence přitom není pouhým dočasným jevem, ale již několikaletou realitou. Kořeny hospodářského úspěchu leží v reformních krocích tehdejšího ministra financí a současného předsedy vlády Manmohana Singha, který na začátku 90. letech liberalizoval indickou ekonomiku a doslova jí vyvedl z předdveří finančního krachu. Díky levné, avšak kvalitní, pracovní síle se Indie stala informační velmocí (městu Bengalúru, ležícího na jihu země, se přezdívá indické Silicon Valley), nejvyhledávanějším místem pro outsourcing zahraničních firem, centrem světové výroby generických léčiv a samotné indické společnosti, jako například Tata, Arcelor Mittal, se staly významnými světovými hráči.

Ekonomický růst je však závislý na stabilních dodávkách energie. Indie samotná je v omezeném množství producentem uhlovodíkových surovin. Hlavní naleziště se nacházejí na kontinentálním šelfu na západě (pánev Bombay High) a jihovýchodě (pánev Krishna-Godavari) země, a také ve státech Assam (nejstarší indické naleziště Digboi), Tripura či Rádžasthán (naleziště Mangala). Nicméně z převážné části závisí na importu. V případě ropy tato závislost v současné době dosahuje 75 % (v nejbližších letech může dosáhnout až 90 %) a z hlediska zemního plynu více jak 40 %. Černé zlato je dováženo primárně z oblasti Blízkého východu (okolo 67 %) a Západní Afriky (zhruba 21 %), plyn v podobě LNG především z Blízkého východu (83 %) a ze Středomoří (zhruba 7 %).

Reklama

Vzhledem k rostoucí spotřebě uhlovodíkových surovin, která se má do roku 2030 až 2krát zvětšit, se vláda aktivně snaží přilákat investory do rozvoje domácího energetického průmyslu a zároveň hledá nové importéry uhlovodíků. Zvýšená poptávka je zejména vidět ve vztahu k plynu. Nové Dillí se pokouší rozšiřovat dovoz zkapalněného zemního plynu, nejen z hlediska objemu, ale i v geografickém měřítku. Kromě tradičních dodavatelů by se mělo zvýšit zastoupení států Asijsko-tichomořského regionu, včetně Ruské federace. Indie taktéž plánuje stavbu plynovodů, které by měly zajišťovat import ze všech okolních regionů, bohatých na tuto surovinu.

Díky výhodné poloze není Indie vázána na jeden importní směr, neboť de facto leží na pomyslném středu mezi státy těžících plyn. Ze západu se jedná o Myanmar, ze severovýchodu o Turkmenistán, z východu o Írán a z jihovýchodu o Omán. Se všemi těmito zeměmi Nové Dillí uzavřelo dohodu na stavbu plynovodů. Z geopolitického hlediska, ale i z pohledu realizace, jsou nejzajímavější projekty spojující Střední Asii a Střední východ s Indickým subkontinentem.

O vzniku tak zvaného Transafghánského plynovodu se hovořilo již na začátku 90. let. Jeho trasa původně měla vést od turkmenského naleziště Dovletabad-Domez, nacházejícího se na východě země, přes Afghánistán, podél silnice Herát-Kandahár spojující stejnojmenné provincie, do Pákistánu. Poté, co v novém tisíciletí projevila o plynovod zájem také Indie, došlo k rozšíření stavby, která má nyní končit ve městě Fazilika ve státě Paňdžáb.

Realizace projektu se nejdříve zhostila argentinská společnost Bridas, která v první polovině 90. let zaujímala významné postavení v turkmenském energetickém sektoru. Společnost vedla aktivní jednání se všemi tehdejšími afghánskými znepřátelenými frakcemi a v roce 1996 získala od vlády prezidenta Rabbani výluční právo na stavbu plynovodu. Vzhledem k strategickému významu transportní linie se projekt stal předmětem zájmu Spojených států amerických, které prostřednictvím společnosti Unocal vytlačily Bridas a uzavřely s turkmenskou vládou dohodu na výstavbu plynovodu. Zároveň s tímto projektem se předpokládalo i vybudování paralelního ropovodu, tzv. Středoasijského ropovodního projektu, avšak vzhledem k nejasnosti ohledně zdroje suroviny (hovořilo se o kazašské, turkmenské a dokonce i ruské ropě) došlo k přehodnocení tohoto plánu.

Plány na vybudování plynovodu nepřekazilo ani to, když Taliban získal moc nad převážnou částí Afghánistánu. Společnost Unocal vedla aktivní jednání s novou afghánskou vládou, přičemž priorita projektu byla v té době taková, že například viceprezident Unocalu Chris Taggart směle hovořil o možnosti vlády USA přiznat vládu fundamentalistického hnutí. V roce 1997 došlo k založení mezinárodního konsorcia Central Asia Gas Pipeline, Ltd., jehož vlastníky se stala turkmenská vláda (17 %) a společnosti Unocal (46,5 %), saúdská Delta Oil (15 %), pákistánská Crescent Group (3,5 %), jihokorejská Hyundai Engineering & Construction (5 %), japonské INPEX a ITOCHU Oil Exploration (13 %). 

Další fáze realizace projektu byla poznamenána teroristickými útoky na americká velvyslanectví v Tanzanii a Keni v roce 1998. Provedení útoků bylo přičítáno organizaci Al-Kajda, která v té době působila pod patronátem Talibanu v Afghánistánu. Odvetou za napadení amerických zastupitelských úřadů bylo nejen provedení raketového útoku na tábor organizace, ale i veřejné vystoupení Unocalu z projektu a jeho celkové opuštění turkmenské energetické oblasti.

Přesto, že se vedly během dalších let neoficiální rozhovory o obnovení projektu, k jeho resuscitaci došlo až po pádu režimu Talibanu. Na setkaní prezidentů Turkmenistánu, Afghánistánu a premiéra Pákistánu v roce 2002 byla podepsána nová smlouva o stavbě Transafghánského plynovodu a zároveň byl vytvořen řídící orgán, tvořený ministry energetiky všech zemí, který se měl starat o organizační stránku projektu. Stavba plynovodu měla být, podle všech předpokladů, zahájena v roce 2005.

Jako nový problém se jevila absence hlavních investorů. Primární překážku představovala trvale nestabilní situace na jihu Afghánistánu, kde docházelo k bojům mezi koaličními jednotkami a přívrženci bývalého vládního hnutí, a nerentabilnost projektu v případě, že by měl sloužit pouze k uspokojení importních potřeb Pákistánu. Přestože je plyn nejvyužívanější surovinou v zemi, jeho spotřeba se plně pokrývá prostřednictvím domácí produkce. Tato tendence by se sice měla v střednědobém horizontu postupně měnit, avšak ne do takové míry, aby byla zajištěna brzká návratnost investic vložených do stavby plynovodu.

Změna situace nastala, když o plynovod projevila zájem Indie, která nejdříve působila jako pozorovatel a v roce 2008 se stala součástí projektu. Díky již zmíněné poptávce po plynu na indické trhu získal plynovod potřebnou komerční přitažlivost. K projektu se připojila i Asijská rozvojová banka, která vypracovala studii proveditelnosti projektu a předpokládá se, že by mohla zafinancovat polovinu z celkové ceny plynovodu. Přesto otazník visí nad dalšími investory, což bylo nepřímo přiznáno na oficiální úrovni ve společném komuniké afghánského a turkmenského prezidenta z konce dubna 2008.

Nehledě na tuto skutečnost byla 25. dubna 2008 mezi všemi stranami podepsána rámcová dohoda o stavbě Transafghánského plynovodu. K jejímu zahájení má dojít v roce 2010 a první dodávky plynu jsou plánovány na rok 2015. Celková přepravní kapacita plynovodu má být 350 milionů metrů kubických zemního plynu denně. Cena projektu je prozatím odhadována na 7.6 miliard dolarů.

Přestože se o možnosti spolupráce mezi Íránem a Pákistánem v energetické sféře diskutovalo již na konci 80. let, jasný rámec společného projektu byl až dán v roce 1993, podepsáním dohody mezi oběma státy o vybudování plynovodu. V následujícím roce projevila zájem o účast v projektu také Indie a plynovod tím získal regionální rozměr.

Významným problémem v realizaci projektu bylo dlouhodobé napětí, které panovalo (a do jisté míry stále panuje) mezi Islámábádem a Novým Dillí zejména kvůli územním sporům. Prakticky do roku 2004, kdy začalo oteplení ve vzájemných vztazích, byly rozhovory o stavbě plynovodu vedeny pouze v bilaterální rovině, mezi Íránem a Pákistánem nebo Íránem a Indií. Z tohoto důvodu došlo k vytvoření dvou plánů tras. Po pevnině, vedoucí z íránského naleziště Jižní Pars, podél Arabského moře do pákistánského přístavu Gwadar na jihu země, dále přes provincii Sind do indického Rádžasthánu. A jako alternativa, po mořském dně, z naleziště Jižní Pars přes pákistánskou šelfovou zónu do Indie.

Podmořská varianta byla aktivně prosazována ruskou společností Gazprom, která poukazovala na menší bezpečnostní rizika v případě pokusu o zničení či poškození potrubí. Avšak, jak uvádí Marina Morozova, člen Institutu orientalistiky Ruské akademie věd, hlavní záměr Gazpromu ležel v jiné oblasti. Plynovod celkově představoval pro Moskvu výdělečný projekt, neboť disponuje právem na osvojení určité části parského naleziště a minimalizuje riziko konkurence ruskému plynu na evropském trhu, která by mohla vzniknout například při realizaci plynovodu Nabucco. Zároveň Gazprom nechtěl projektem, vedoucím přes pákistánské území, zpochybnit účelnost analogického Transafghánského plynovodu, o který taktéž jeví zájem.

V roce 2002 bylo mezi ruskou společností a pákistánským ministerstvem ropy a přírodních zdrojů podepsáno memorandum o porozumění, umožňující Gazpromu vést předběžný výzkum předpokládané trasy plynovodu. K uzavření obdobného dokumentu s indickou stranou však nedošlo, neboť Nové Dillí dalo s definitivní platností přednost pozemní trase, kterou navrhovala australská společnost BHP Billiton. Rizika, která se s touto variantou mohou objevit, má vyřešit předání potrubí do mezinárodního vlastnictví a vznik konsorcia s účastí významných světových bank a energetických společností. Konsorcium byl mělo nakupovat plyn od Íránské národní ropné společnosti (NIOC) a prodávat ho Indii. To by mělo například určitým způsobem zamezit pákistánské straně svévolně přerušit tranzit plynu.

Dohoda o výstavbě plynovodu byla dosažena 29. dubna letošního roku, během návštěvy íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda v Pákistánu. Stavba by měla být zahájena v roce 2009 a dodávky plynu se by měly začít v roce 2013. Celková průtoková kapacita v prvních letech by měla tvořit 60 milionů metrů kubických denně a posléze dosáhnout až 150 milionů. Finální smlouva všech třech stran by měla být podepsána na začátku září, po vyřešení pákistánsko-indického sporu ohledně rozměru tranzitních poplatků.

Oba projekty plynovodů v sobě obsahují, kromě ekonomické, i geopolitickou rovinu. Je možné zde vidět snahu států-producentů plynu diverzifikovat exportní závislost, politiku velmocí zaměřenou na upevnění pozic v daných regionech a pokus určité země získat strategickou výhodu v rámci možného mezistátního konfliktu i regionu celkově.

Turkmenistán i Írán se dlouhodobě potýkají s absencí diverzifikace exportu plynu. Jestliže v případě Ašchabadu je primárním odběratelem Ruská federace, disponující právem na převážnou část turkmenské suroviny, tak z hlediska Teheranu, nehledě na čtvrté místo ve světové produkci, je plyn vyvážen pouze v nevelkém množství do Turecka a Arménie. Oba dva státy se pokouší tento stav změnit, neboť nemohou plně realizovat svůj potenciál (i když v případ Turkmenistánu existují pochybnosti o zásobách plynu) a závislost na omezeném množství exportních tras jim nedovoluje vést výhodnou cenovou politiku.

Diverzifikace státům zároveň umožní vést svobodnější zahraniční politiku, která se z pohledu Turkmenistánu nemusí orientovat na Rusko a umožní mu, prostřednictvím spolupráce s USA, integraci do mezinárodního společenství a Íránu může umožnit zlepšit postavení v regionu. Pro Teheran se projekt plynovodu do Indie se může zároveň stát důležitým prostředkem v boji proti sankcím, uvalenými na íránský energetický průmysl ze strany Spojených států.

Zájem o projekty plynovodů ze strany velmocí v podobě Spojených států amerických a Ruské federace v sobě skrývá nejen upevnění vlivu na Indickém subkontinentu, ale nepřímo i ve Střední Asii. Prostřednictvím Transafghánského plynovodu se Washington snaží realizovat svůj plán na vytvoření tzv. Velké Střední Asie (analogie Velkému Blízkému východu). Jedná se o projekt založený na integraci států Střední Asie do jednoho společenství a prostřednictvím energetických projektů jej spojit s jižní Asií. Hlavním účelem je nejen posílení pozice USA napříč těmito regiony, ale i zajistit ekonomický růst Pákistánu a Indie, které se stanou centrem levné pracovní síly a budou významně konkurovat Číně či celkově nahradí závislost na ní. Podstatnou roli zde hraje Afghánistán, který se má stát transregionálním mostem v nové Hedvábné stezce.

Transafghánský plynovod by zároveň měl plnit stabilizátora situace v konfliktních oblastech Afghánistánu a Pákistánu. Jak píše Andrej Serenko, expert Centra pro výzkum soudobého Afghánistánu, do ochrany plynovodu mají být zapojeny kmenoví vůdci, kteří by se měli, na oplátku za finanční kompenzaci, vzdát podpory Talibanu a Al-Kajdy. Tím by nejen došlo k realizaci projektu, ale zároveň zlepšení bezpečností situace na jihu Afghánistánu a příhraničních regionech. Ze strany Spojených států již bylo oznámeno, že bude poskytnuta paštunským kmenům finanční a vojenská pomoc na boj s protivládními silami a pod dohledem amerických důstojníků by měl být vycvičen speciální paštunský oddíl paravojenských Pohraničních sborů (Frontier Corps).

Ruský zájem o íránský projekt plynovodu jednak vyplývá z již zmíněného ekonomického hlediska, ale také ze snahy zamezit rozšíření vlivu USA ve středoasijském regionu, který byl tradiční ruskou sférou vlivu a surovinovou základnou. Přičemž snaha Moskvy vést vůči Spojeným států politiku zadržování dlouhodobě odpovídá regionální politice Íránu. Plynovod by zároveň měl posílit ruskou pozici v jižní Asii, o což se Kreml taktéž pokouší.

Pro Pákistán oba projekty představují z geopolitického hlediska významnou možnost, jak zvýšit svojí pozici v rámci jihoasijského regionu. Islámábád se s jejich výstavbou stane energetickým uzlem a získá lepší pozici při vyjednávání s dlouhodobým sokem – Indií. Zároveň spojení obou zemí energetickou tranzitní sítí může mít pozitivní vliv na jejich vzájemné vztahy.

_________________________________________________________

Následující video se týká článku pouze nepřímo, avšak svojí informační hodnotou mi přijde natolik zajímavé, že jsem se ho rozhodl zde umístit. Není tajemstvím, že právě Pákistán sehrál podstatnou roli v proliferaci jaderných technologií protizápadně naladěným režimům, jako je Severní Korea, Írán či Libye. Významnou postavou v tomto procesu byl vědec a duchovní otec pákistánského jaderného programu Abdul Kádir Chán. On sám se v roce 2004, při vyšetřování aféry okolo šíření jaderných technologií, přiznal k podílu na vybudování ilegální sítě k jejich exportu. V interview z 30. května 2008, poskytnuté televizní stanici ABC, své přiznání dementoval a označil ho za vynucené. Více v níže uvedeném videu.

Video je pouze v angličtině.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama