Jaderné zbraně od svého vzniku hrály ve vztazích Moskvy a Washingtonu mnohoznačnou roli, která se měnila v souvislosti se stavem jaderného potenciálu obou jaderných velmocí, stejně tak i s významem, jaký jim byl udělován.
Na samém počátku studené války byly jaderné zbraně nejdříve nástrojem americké dominance nad Sovětským svazem, která trvala až do poloviny 50. let. Poté, co SSSR dosáhl pokroku ve vývoji prostředků pro přepravu jaderných náloží, se tato nerovnováha začala pomalu měnit.
I v dalším desetiletí však byly možnosti Moskvy v jaderné sféře nadále limitovány a nemohla symetricky reagovat na případný americký jaderný úder omezený na vojenské cíle. Odpovědí na to se stala koncepce totálního jaderného úderu, který se neomezoval pouze na vojenské cíle, ale zahrnoval i cíle civilní. Tím bylo dosaženo bodu, kdy použití jaderných zbraní na sebe vázalo takovou odpověď, která by nejen útočníkovi znemožnila získat strategickou výhodu z jejich užití, ale vystavila by jeho samotného hrozbě zničení.
Vědomí vzájemného zaručeného zničení přivedlo k tomu, že i když se během studené války objevilo několik momentů, kdy hrozba použití jaderných zbraní byla zcela reálná (viz např. karibská krize), nikdy k takovému scénáři nedošlo. Jaderné zbraně se z útočného prostředku staly prostředkem odstrašení, kdy pouze jeho vlastnictví chrání před napadením.
Tato transformace významu jaderných zbraní přispěla k zvýšení prahu jejich užití, avšak neznamenala konec jaderného soupeření. Poté, co se Sovětskému svazu v 70. letech podařilo dosáhnout parity s USA v oblasti strategických jaderných zbraní, obě strany se začaly soustřeďovat na ostatní oblasti, které by jim mohly přinést převahu v jaderném zbrojení.
Kromě modernizace stávajícího arzenálu se velká pozornost věnovala obranným systémům, které měly danou velmoc ochránit před jaderným útokem. Vývoj protiraketové obrany byl veden jak v SSSR, tak i ve Spojených státech už od druhé poloviny 50. let. Obě země jednak vyvíjely systémy varování před jaderným útokem, ale také prostředky, kterými měl být případný útok odvrácen. V USA byly od 60. let zaváděny do výzbroje systémy Sentinel či Safeguard. V SSSR ve stejné době vznikl systém A.
Rozvoj zaznamenala také oblast taktických jaderných zbraní s kratším doletem. V první řadě ve Spojených státech, pro které taktické jaderné zbraně byly odpovědí na převahu Varšavské smlouvy v konvenčních zbraních. V západní Evropě se tak od druhé poloviny 60. let začaly objevovat rakety Pershing-1, a poté v první polovině 80. let Pershing-2. V druhé polovině 70. let byl v Sovětském svazu zaveden do výzbroje komplex Temp-2S (kód NATO SS-16 Sinner) a o několik let později komplex Pioněr (SS-20 Saber).
Souběžně s těmito procesy probíhal i proces omezení jaderného zbrojení, který v druhé polovině 80. letech transformoval do jednání o snížení jaderného potenciálu obou velmocí. Tyto iniciativy byly zahájeny již v 60. letech. Jejich původním účelem bylo předejít nekontrolované eskalaci jaderného zbrojení a zachovat jadernou paritu v "rozumných hranicích". V roce 1972 byla podepsána smlouva SALT I (zároveň s ní i smlouva o protiraketové obraně) a v roce 1979 SALT II. Ačkoliv ta nebyla Kongresem kvůli sovětské invazi do Afghánistánu ratifikována, dohodnuté podmínky byly oběma státy fakticky dodržovány.
Nové kolo omezování jaderných potenciálů bylo zahájeno v druhé polovině 80. let. K obnovení dialogu přispěla především změna ve vedení Sovětského svazu. Na rozdíl od svých předchůdců nový generální tajemník Michail Gorbačov zaujímal principiálně odlišnou pozici k USA a byl zastáncem totálního jaderného odzbrojení. Svou roli sehrála i ekonomická vyčerpanost Sovětského svazu, který ztrácel schopnost udržet tempo s USA (viz např. SDI).
V roce 1987 obě strany podepsaly Smlouvu o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), která předpokládala zničení všech raket s doletem od 500 do 5 000 kilometrů. V souladu s ní SSSR likvidoval 1 846 nosičů, včetně raket OTR-22 (SS-12M Scaleboard) a OTR-23 Oka (SS-23 Spider) s doletem menším než 500 km, USA zlikvidovaly 846 nosičů, a také rakety s plochou dráhou letu BGM-109 Tomahawk na pozemních odpalovačích.
Přelomovým dokumentem se stala Smlouva o snížení strategických útočných zbraní (START I) podepsaná v roce 1991. Její význam spočívá v tom, že se obě velmoci dohodly na horní hranici počtu strategických nosičů a jaderných hlavic, mechanismech kontroly a na vzájemnou výměnu telemetrických údajů.
Smlouva START I stanovila, že USA a SSSR musí svůj jaderný potenciál snížit na 1 600 nosičů a 6 000 hlavic, přičemž balistické rakety nacházející se na zemi a na moři mohou mít maximálně 4 900 hlavic a mobilní komplexy maximálně 1 100 hlavic. Pokud vezmeme v potaz, že Sovětský svaz v moment podepsání disponoval 2 500 nosiči s 10 271 hlavicemi a Spojené státy 2 246 nosiči s 10 563 hlavicemi, tak se v podstatě jednalo o zásadní snížení jaderných potenciálů obou velmocí. Tento krok zároveň přinesl uvolnění a zvýšení důvěry v sovětsko-amerických vztazích.
Po rozpadu Sovětského svazu jaderný rozměr vzájemných vztahů získal novou podobu. Pro Spojené státy bylo důležité, aby se bývalý sovětský jaderný arzenál a technologie nedostaly do "nepovolaných rukou".
Jednak v roce 1992 byla podepsána tak zvaná dohoda o společném snížení hrozeb (známá také jako program Nunn-Lugara), jež představovala komplexní program pro zvýšení bezpečnosti skladování a likvidaci jaderných, biologických a chemických zbraní. Rok poté pak byla podepsána smlouva o prodeji 500 tun vysoce obohaceného uranu z jaderných hlavic, který měl být nejdříve zpracován a následně spalován v amerických jaderných elektrárnách.
Jedno z hlavních úsilí Spojených států bylo zaměřeno na to, aby se jaderný klub nerozšířil o nově nezávislé postsovětské republiky, u kterých hrozilo nebezpečí nekontrolovatelné proliferace. Státy, kterým zůstalo jaderné dědictví SSSR, se měly připojit k smlouvě START I a Smlouvě o nešíření jaderných zbraní, a svůj jaderný arzenál buď zlikvidovat nebo ho předat Rusku.
Konkrétně se jednalo o Bělorusko, kde se nacházelo 81 raket RT-2PM Topol (SS-25 Sickle), Kazachstán, kde se nacházely 104 rakety R-36M (SS-18 Satan) a 40 bombardéru Tu-95MS, a Ukrajinu, kde se nacházelo 130 raket UR-100NU (SS-19 Stiletto), 46 železničních komplexů RT-23 Moloděc (SS-24 Scalpel), 19 bombardérů Tu-160 a 27 Tu-95.
Poslední hlavice z těchto států byla do Ruska přepravena koncem roku 1996. Komplikace se objevily pouze při jednání s Ukrajinou, která předání a likvidaci svého jaderného arzenálu podmiňovala ekonomickou pomocí a bezpečnostní garancí. Na základě tohoto požadavku bylo v roce 1994 podepsáno memorandum o zárukách bezpečnosti, jejíž signatáři Velká Británie, Spojené státy a Ruská federace svým podpisem zaručovali Ukrajině teritoriální celistvost, nepoužití agrese proti ní a ochranu před jaderným napadením.
Konec studené války a rozpad Sovětského svazu také změnil přístup Washingtonu k Moskvě. Přestože se Rusko stalo nástupcem SSSR, bezpečností hrozbu pro Spojené státy již nepředstavovalo. To vyplývalo jednak ze změny zahraničněpolitického kurzu Kremlu, ale také potenciálu, kterým disponoval.
Tato změna se však podepsala i na proces jaderného odzbrojení. Postupem času se začaly objevovat názory, podle kterých zmizením sovětské hrozby americké jaderné zbraně přestávají mít čistě odstrašující funkci a jejich role by měla odpovídat nově vzniklým reáliím v mezinárodních vztazích a novým hrozbám. Omezování jaderného potenciálu tedy není nezbytné a státy by k němu měly přistupovat individuálně a v souladu se svými zájmy.
Podporu na nejvyšších místech tato pozice získala po vstupu George Bushe mladšího do Bílého domu. V novém tisíciletí došlo k zjevnému útlumu procesu rusko-amerického jaderného odzbrojení a naopak větší podporu získaly programy stimulující opačný vývoj (např. koncepce Global Strike).
Od podepsání v roce 1993 se nepodařilo uvést v platnost novou smlouvu START II, kterou již tehdy Rusko spojovalo s otázkou budování nové americké protiraketové obrany. Spojené státy nikdy neratifikovaly Smlouvu o všeobecném zákazu jaderných zkoušek (CTBT) schválenou Valným shromážděním OSN v roce 1996. A co nejvíce poznamenalo rusko-americké jaderné odzbrojení bylo jednostranné odstoupení Washingtonu od smlouvy o protiraketové obraně, ke kterému došlo v roce 2002.
Posun v procesu odzbrojení nepředstavovala ani Smlouva o omezení strategických útočných potenciálů (SORT) podepsaná v roce 2002. Přestože obsahuje limity pro jaderné hlavice, jejich počet je neurčitý. Obě strany by jich ke konci roku 2012 měly mít 1 700 až 2 200. Celkově byla pro tato smlouva považována spíše za mezičlánek mezi smlouvou START I a novým dokumentem.
Tyto procesy se nemohly neodrazit na celkovém stavu rusko-amerických vztahů. Jelikož Moskva považuje proces jaderného odzbrojení za jedinou možnost, jak ovlivňovat strategickou rovnováhu mezi oběma státy a zároveň způsob, jak nevynakládat velké prostředky k zastavení přirozeného procesu degradace vlastních jaderných sil (na začátku roku 2009 měla 634 nosičů a 2 825 hlavic, na začátku předchozího roku 702 nosičů a 3 155 hlavic), pozici zastávanou Spojenými státy proto vnímala negativně. To se následně stalo bezesporu i jedním z faktorů vyostření vzájemných vztahů.
Po zvolení Baracka Obamy prezidentem se situace změnila. Nový americký prezident si jako jeden ze svých bodů zahraničněpolitického programu vybral celosvětové snižování jaderných zbraní až do úplného odzbrojení. Tato pozice, ačkoliv je značně idealistická a jen s velkými obtížemi jí bude možné realizovat, je pro Rusko daleko přijatelnější, než pozice předchozí administrace.
Během prvního setkání prezidentů obou států bylo dohodnuto obnovit jednání o novém dokumentu, který by nahradil smlouvu START I, jejíž platnost koncem roku 2009 končí. V průběhu návštěvy amerického prezidenta v Moskvě byla podepsána předběžná dohoda, která vytyčila hlavní oblasti budoucí smlouvy.
Přestože se jednalo o pracovní dokument, vnáší do procesu rusko-amerického jaderného odzbrojení náznaky určitého kompromisu. Rusku se podařilo do textu zapracovat bod, podle kterého by budoucí dohoda měla obsahovat zmínku o souvislosti mezi strategickými útočnými a obrannými zbraněmi (PRO). Spojeným státům naopak vyhovuje předběžný rámec snížení jaderných arzenálů na 500-1 000 nosičů a 1 500-1675 hlavic.
Tyto procesy jsou důvodem opatrného optimismu a naděje, že vakuum v jaderném odzbrojení hrozící s vypršením smlouvy START I nevznikne.
Téma jaderného odzbrojení tedy i nadále hraje významnou roli ve vzájemných vztazích Moskvy a Washingtonu. Obdobně jako v průběhu studené války i po jejím skončení spoluovlivňuje jejich směřování. Pokud bychom mohli začátek 90. let označit, stejně jako přelom 60. a 70. let za období uvolnění, pak začátek nového tisíciletí, obdobně jako 80. léta, za období ochlazení vztahů.
Jelikož se oboustranné snižování jaderného arzenálu přímo dotýká bezpečnosti ruského státu, dosažení kompromisu přesahuje svou oblast a zahrnuje i další. Například nyní souběžně s posunem v procesu odzbrojení obě strany prohloubily spolupráci v Afghánistánu. Z hlediska realizace jak ruských, tak i amerických zájmů se tedy jednalo o důležitý moment.
Z tohoto důvodu proto nelze proces rusko-amerického jaderného odzbrojení bagatelizovat. Ačkoliv v současné době neexistují dva soupeřící ideologické bloky a systém mezinárodních vztahů se od pádu železné opony výrazně změnil, tento proces nezůstal pouhým anachronismem z období studené války. I nadále je nástrojem vzájemné důvěry a zárukou toho, že nebude opět roztočena spirála nekontrolovatelného zbrojení. Zároveň umožňuje oběma jaderným velmocím upevnit vzájemnou spolupráci.