Já si nemyslím, že Rusko je zahnáno do kouta. Ač to zejména s ohledem na aktuální situaci může tak vypadat. Ba naopak, zásahem do gruzínsko-jihoosetinského konfliktu jasně ukázalo, že své zájmy bude hájit všemi prostředky. Jasně také ukázalo, že se nehodlá smířit s dvojími standardy.

Ty scénáře by mě docela zajímaly. Jediný co jsem četl byl spojen s rozmístění PRO od ruského důstojníka v záloze (mám pocit, že byl zveřejněn na BL). Je možnost mi je případně poslat na mail či dát sem linky?

Pro mne srozumitelný kontext celé záležitosti popsal nejlépe švédský politolog Engdahl: [http://www.blisty.cz/art/34313.html]

Rusko je v situaci, kdy na internetu kolují scénáře vojenského dobytí celé země, sám jsem jen v češtině viděl dva a oba na mne (připouštím, že laika) působily dostatečně realisticky.

Výhrady k češtině jsou místní folklor, don’t worry.
Díky, že píšeš.

Tebou výše uvedené body samozřejmě z hlediska logiky odpovídají postoji Západu. Moskva však tuto logiku vnímala zcela jinak.

Nejde o vytváření nového mezinárodního systému, ale integraci do toho západního (z ideologického hlediska) se zachováním pozic z toho starého (SSSR – bipolární velmoc). Rusko se vždy považovalo za světovou mocnost, proto si přálo mít rovné podmínky. Chtělo se stejným dílem podílet na rozhodování o světových záležitostech. To mu nebylo umožněno a proto si zvolilo svojí vlastní cestu.

Dozajista koncepce slouží jako určitý nástroj na ovlivnění veřejného mínění, ale v první řadě jejím úkolem je definovat, jakým způsobem se v střednědobém výhledu má oficiálně orientovat zahraniční politika. Proto za předvolební program bych jí zcela nepovažoval. Spíše jako dokument, který nám může vysvětlit hlavní priority, oblasti národního zájmu a říci proč daný stát (v tomto případě Rusko) jedná takovým způsobem.

pro Honzu H.: Jsem stejného názoru. Vzhledem k světovému vývoji unipolarita mezinárodního systému povede pouze ke konfrontaci než stabilizaci. Je jasné, že nikdy celý svět nebude „táhnout za jeden provaz“, ale je nutné, aby všechny regionální mocnosti mohly artikulovat své názory a zájmy.

Zkrátka a dobře, Ruská federace očekávala příliš a Spojené státy s ostatními západními státy nebyly připraveny na scénář co dělat po rozpadu SSSR. Kombinací toho se situace vyvinula tak, jak se vyvinula.