Ašchabad začal spolupracovat až poté, co Taliban ztratil vládu nad Afghánistánem. Pak už nebyl důvod ho podporovat. Ona ta podpora i ze začátku nebyla ideologického rázu, jako spíš pragmatického (diverzifikace exportu plynu).

RB žádnou rezoluci směrem k Turkmenistánu nevydala, ale něco se dít muselo (do zákulisí nevidím), neboť Turkmenistán nakonec podepsal Kabulskou deklaraci o dobrých sousedských vztazích z 22.12.2002.

Zřejmě v tomto případě stačilo vyjednávat, možná něco slíbit či lehce pohrozit.

Turkmenistán byl během vlády Talibanu jedním ze států, který nejen oficiálně uznal islámský emirát, ale udržoval s ním dobré vztahy (existuje domněnka, že Ašhabad pomáhal pašovat afghánský heroin).

Po 11. září Turkmenistán operaci Trvalá svoboda nepodpořil a udržoval i nadále kontakty s Talibanem do konce jeho vlády. Dokonce odmítl poskytnout Spojencům své letiště pro potřeby operace.

Jak měla v tomto případě postupovat RB OSN? Přinutit stát, který oficiálně deklaruje svojí neutralitu, ke spolupráci s protiteroristickou koalicí? Přinutit evropské státy (v první řadě Rusko a Ukrajinu) nenakupovat turkmenský plyn? Přerušit všechny kontakty se zemí, která se dobrovolně izolovala od vnějšího světa?

Embargo vyhlášené Radou bezpečnosti už je ale mezinárodní závazek pro všechny členské státy, dodržovat jej musí všichni členové a jeho porušení je porušením mezinárodního práva. Embargo všech států by už Uzbekistán pocítil (avšak to tuším nebyl případ, o kterém píšete).

Po událostech v Andižanu se země dostala do izolace ze strany EU i USA. V předchozích letech budovaná spolupráce mezi Taškentem a Washingtonem byla prakticky zmrazena a Američané museli opustit tamní vojenskou základnu. Mělo to zásadní vliv na Uzbekistán? On se začal opětovně orientovat na Rusko a rozšiřoval spolupráci s Čínou.

Omezení sankcí přišlo ze strany EU a Spojené státy si k Uzbekistánu taktéž hledají cestu. Přesto nemůžeme říci, že by se tamní situace radikálním způsobem zlepšila.

Tedy, pokud státy nechtějí a mají na vybranou, ani sankce nebo embargo je nemusí donutit spolupracovat.

Dalšími formami můž být BIČ (výzva k přerušení hospodářských a diplomatických styků, politické embargo, bojkot) nebo CUKR (výzvy členským státům k výhodám, ústupkům, odpuštění dluhů, politické podpoře, výhodným půjčkám, atp. ve prospěch adresáta rezoluce).

Zrovna donucení silou, byť i tím Rada bezpečnosti disponuje, se mi nezdá pro vynucení tranzitu zrovna adekvátní opatření.

Spolupráce států s protiteroristickou koalicí není jen obyčejná pomoc, ale i geopolitický ukazatel demonstrující určitý vztah k USA/NATO.