Mezi Moskvou a Teheránem vládnou, s porovnáním vůči jiným velmocím, nadstandardní politické i ekonomické vztahy. Ani v oblasti obrany vzájemná spolupráce nezaostává, stačí připomenout například kontroverzní prodej protiletadlového kompletu Tor-M1 nebo spekulace o exportu vyřazených raketových systémů S-300PS přes Bělorusko (taktéž zde). Rusko také společně s Čínou vede v Radě bezpečnosti OSN umírněnější postoj k íranskému jadernému programu. Má k tomu své důvody, neboť se podílí již od 90. let na výstavbě první jaderné elektrárny.
Výstavba jaderné elektrárny v Búšehru byla zahájena v roce 1974 pod patronací německé společností Kraftwerk Union A.G. Po Chomeinyho revoluci však došlo k zastavení prací, neboť se NSR připojilo k protiíránským sankcím vedenými Spojenými státy. K obnovení bušehrského projektu došlo až v lednu 1995, kdy íránská vláda uzavřena smlouvu s Ruskou federací na vybudování jednoho bloku s reaktorem 1 000 MW typu VVER (stejný jako má JE Temelín), dodávce paliva, zpracování vyhořelých článků a přípravě specialistů pro obsluhování zařízení. V únoru roku 1998 byla smlouva rozšířena, čímž ruská společnost Atomstrojexport (podnik stavící JE v zahraničí, který spadá pod Federální agenturu pro atomovou energii – Rosatom) dostala možnost podílet se na stavbě celé elektrárny. První dodávka základních komponentů byla uskutečněna až v roce 2001, vzhledem k tomu, že se musela připravit adaptace ruských a německých technologií (to prý mělo snížit výdaje na zařízení JE až o 50 %). Cena celého projektu je vyčíslena na 1 miliardu dolarů včetně reaktoru, jehož hodnota je 850 milionů dolarů.
Narozdíl od zbylého jaderného programu JE v Bušéhru nespadá pod sankce OSN. Je to z toho důvodu, že Mezinárodní agentura pro atomovou energii (MAAE) má možnost dohlížet na průběh stavby, což se u ostatních, ryze íránských zařízení, neděje. MAAE také uspokojuje závazek ruské strany, podle něhož bude kontrolovat dodávku paliva a jeho následné zpracování. Problémům se výstavba búšehrské elektrárny přesto nevyhnula. V poslední době je aktuální zejména otázka financování celého projektu, která, jak se zdá, může mít politický podtext.
Začátkem března Rusko informovalo o zmírnění tempa prací na elektrárně. Výdaje na JE v Búšehru stojí měsíčně íránskou stranu 25 milionů dolarů, avšak podle Rosatomu finanční plán nebyl dodržován. Ve čtvrtém kvartálu za rok 2006 nebyla převedena na účet požadovaná částka v celkové výši, přičemž došlo k zaplacení pouhých 60 % z celkové sumy, a v lednu 2007 se financování zastavilo úplně. Teherán toto narčení razantně odmítá a argumentuje, že v platbě nastala pouze menší komplikace, přesto však bylo na účet v březnu odesláno minimálně 12 milionů. Podle Íránu problém spočívá v přechodu plateb zahraničním firmám z dolaru na euro, což prý způsobuje komplikace, neboť ruské firmy trvají na americké valutě. Nehledě na tuto skutečnost, Moskva ohlásila odklad zahájení provozu, který byl plánován na září letošního roku.
Jaderný program hraje pro Írán velmi důležitou roli, jak z politického hlediska, tak i z hlediska energetické bezpečnosti země. Ultimativní vyjádření prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda však přesahují hranice země a mají dopad i na reputaci partnerských států. Mnozí analytici tedy vidí ve sporu okolo financování búšerské elektrárny podstatně hlubší příčinu.
Například Ivan Safrančuk, ředitel moskevské pobočky Center for Defense Information, soudí, "že Rusko využilo technických problémů s Íránem, aby mohlo dát politický signál. Írán se nachází na hranici přerušení vztahů s MAAE a Rusko ho jasně varuje před takovým krokem. Je zřejmé, že nikdo – ani Rusko – nebude dodávat jaderné palivo do Íránu, jestli přeruší vztahy s MAAE. Rusko si nemůže dovolit ještě větší zhoršení vztahů s USA a nemíní provokovat Washington svou pozicí k Íránu." Ve stejném duchu se pro týdeník Expert vyjádřil i nejmenovaný vysoko postavený úředník. Podle jeho slov Ruská federace dál nehodlá hrát s Íránem nějaké protiamerické hry, stejně tak Teherán nemůže věčně spoléhat na dobré vztahy s Moskvou.
Další možné verze pozadí problému okolo JE v Búšehru publikoval Michail Storoževoj. Podle něho může za vším stát i změna postoje Ruska k dobudování elektrárny, protože se projekt zbytečně prodražuje a mezinárodní společenství vyvíjí silnější tlak na prerušení íránského jaderného programu. Autor však uvádí, že pokud by došlo k odchodu Moskvy z búšehrského projektu, mohlo by to mít vliv na další současné i potencionální zakázky Atomstrojexportu ve světě a celkově na rusko-íránské vztahy. Podle jiné Storoževojovi verze mohou být finanční problémy pouze krycím manévrem pro odpoutání pozornosti k dodávkách jaderného paliva pro skoro dostavený první blok. Podle smlouvy má Teherán dostat 6 měsíců před spuštěním první dodávku uranu, což by časově se vznikem krize odpovídalo. V poslední řadě hovoří i o tezi, podle níž se samotný Írán snaží odstoupit do stavby elektrárny. Teherán se snaží legitimizovat svůj vlastní jaderný program před mezinárodním společentsvím, v čemž mu brání společný rusko-íránský projekt, neboť v něm nebude moci využít svých zásob uranu ani prostředků pro jeho obohacení.
Ať je pravdivá jakákoliv výše zmíněná verze, faktem zůstává, že Rusko do větší míry přehodnotilo svůj ochranářských postoj k íránskému jadernému programu, což bylo konkrétně demonstrováno podporou nové rezoluce proti Teheránu. Možná, že problém okolo financování búšehrské elektrárny byl skutečně prvním varováním pro příliš sebevědomou hru Íránu s mezinárodním společenstvím. Je tedy až symbolické, že Teherán obnovil platbu dva dny po schválení nových sankcí Radou bezpečnosti OSN.
________________________________________________
Odhodlanost Teheránu vyvíjet vlastní jaderný program i přes námitky mezinárodního společenství není otázka jen čistě politická. V předvečer Perského Nového roku byla dána do oběhu bankovka o hodnotě 50 000 rijálů (zhruba 5,40 dolarů), která má na sobě vytištěný vodoznak v podobě elektronů obíhajících okolo atomového jádra (více zde a zde).
