V Rusku poslední dobou dochází beze sporu k nejzajímavějším politickým procesům za poslední desetiletí. Monopol na politické procesy v zemi jedné státostrany a kremelského tandemu Putin-Medveděv dostal povážlivou trhlinu. Jí se podařilo před dvěma měsíci probít desítkám tisíc demonstrantů, kteří vyšli do ulic vyjádřit svůj nesouhlas s nespravedlivými parlamentními volbami.
Protesty proti výsledkům voleb se v průběhu dvou měsíců změnily v protivládní mítinky, jejichž ústředním heslem se stalo: „Rusko bez Putina.“ K revoluci má však současná situace v Rusku daleko.
S každou mnohatisícovou demonstrací v centru Moskvy se zdá, že už, už je to tady. Že ruský režim nemůže ignorovat z letargie probudivši se občanskou společnost. Jakoby politické reformy, navrhované loni v prosinci dosluhujícím prezidentem Medveděvem, a Putinův nepřesvědčivý souhlas na schůzku s vybranými lídry opozice otevíraly cestu ke skutečným změnám, na jejímž konci stojí konec putinovského autoritarismu.
Není to však nic víc, než sebeklam – fata morgána, která se zjevila na Bolotném náměstí a Sacharovově třídě.
Protivládní mítinky zatím nejsou tím nástrojem, který by mohl efektivně vyvinout tlak na ruský vládnoucí režim a zásadním způsobem změnit jeho podstatu.
Nejsou jím geograficky – desetitisícové protestní akce se konají výlučně v Moskvě a v Petrohradu. Regionální centra se k protestům připojují zatím pozvolna. Nikoliv proto, že by tamní obyvatelé byli spokojeni se situací v zemi. Spíše naopak. Za Moskvou je zvůle úředníků větší a obludnější. Zdá se, že dovolávat se svých práv na náměstích Rusové z tak zvané glubinki zatím jen nejsou připraveni.
Nejsou tímto nástrojem ani z hlediska široké společenské podpory. Podle průzkumu veřejného mínění provedeného sociologickou agenturou Levada-Centr 43 procent Rusů podporuje povolební demonstrace. Avšak jen 13 procent je připraveno se jich zúčastnit. Počet aktivních příznivců protestů se přitom v období mezi prosincem a lednem nezvýšil.
Sotva se tak dočkáme, že opozice bude brát Kreml útokem. Síla opozičních protestů spočívá v jiném, méně romantickém, pro ruskou společnost přesto zásadním momentu. Poprvé za dlouhé roky se v Rusku mohou uskutečnit volby, které budou mít blíže k demokratickým standardům, než všechna předchozí hlasování.
Kreml si za současné situace sotva dovolí na březnových prezidentských volbách uměle Vladimiru Putinovi zvyšovat rating. I ruský režim určitě cítí, že by to spustilo novou vlnu protestních akcí. Možná daleko masivnějších. A to je právě ten největší úspěch ruské občanské společnosti.