V ruských médiích, především prokremelských, se nikdy nic neobjevuje jen tak, bez plánu a účelu. Každá odvysílaná reportáž, každý hraný nebo dokumentární film na citlivé téma se dostávají na televizní obrazovky podle jasně určených pravidel hry.
Film polského režiséra Andzeje Wajdy Katyň marně bojoval s tamními úředníky o povolení k distribuci do ruských kin. Širokému publiku byl představen až tři roky po premiéře. Nejdříve na málo sledovaném kulturním kanálu ve spojitosti se změnou postoje Kremlu k masakru Poláků pod Smolenskem a poté, už na hlavním státním kanálu Rossija, po havárii speciálu polského prezidenta.
V prime time se na Rossiji mezi prvním a druhým kolem ukrajinských prezidentských voleb naopak objevil hodinový dokument barvitě popisující hříchy a následky vlády oranžových politiků. Ačkoliv pořad nepreferoval ani jednoho z kandidátů na post hlavy státu, jeho podtext byl jasný: Ukrajině se může dařit dobře jen, když se obrátí čelem k Rusku.
Nebývá proto zvykem, aby se na prokremelských kanálech objevilo to, co bychom mohli nazvat samorodou, nekoordinovanou kritikou nejvyšších státních představitelů či blízkých spojenců, Bělorusko nevyjímaje.
I toto pravidlo má přirozeně své hranice. Osoba prezidenta bratrského národu je například často terčem posměšků v satirickém, a notně politicky angažovaném, animovaném seriálu Multličnosti, nezřídka si z něho utahují i v, na ruské poměry nezvykle kousavé, talk show Prožektorparischilton. Nehledě na všechny možné šťouchance a vtípky, Kremlu blízká média však nikdy legitimitu běloruského režimu nezpochybňovala.
Naopak, pro Moskvu na rozdíl od Evropské unie nikdy nepředstavovala spolupráce s autoritativními režimy na postsovětském prostoru morální diskomfort, a dokud bez problémů proudila přes běloruské území ropa a plyn nebyl důvod ke kritice. Notabene, v opačném případě by kdokoliv mohl Kreml nařknout, že sám má máslo na hlavě.
Pořad nazvaný Kmotr taťka (v originále Krjostnyj baťka) odvysílaný minulou neděli na kanále NTV nelze nazvat jinak, než senzací. Dokumentární film otevřeně hovoří o běloruském prezidentovi jako o excentrickém diktátorovi, který si vybral za následníka svého šestiletého nemanželského syna, a jež se sem tam zmíní, že Hitler nebyl špatný politik. Stranou nezůstala ani tradiční teze o ruské pupeční šňůře, z níž je krmena běloruská ekonomika.
Co však bylo daleko horší ranou pro Lukašenkovu reputaci – autoři dokumentu neopomenuli zmínit odvrácenou tvář jeho režimu.
Každý režim má svého kostlivce ve skříni. V případě Běloruska se jedná o záhadné zmizení několika vlivných představitelů protilukašenkovské opozice, ke kterým došlo koncem 90. let. V roce 1999 v rozmezí několika měsíců byl postupně unesen bývalý ministr vnitra Jurij Zacharenko, místopředseda běloruského parlamentu Viktor Gončar a podnikatel Anatolij Krasovskij.
Moskva svého souseda taktním mlčením podporovala a podporovala jej i v roce 2001, když vyšlo najevo, že oponenti Lukašenkova režimu byli bez soudu popraveni tak zvanou eskadrou smrti.
V pořadu se rovněž objevilo obvinění, že běloruský prezident zabránil vyšetřování případu a tehdejšího velitele zvláštní policejní jednotky Dmitrije Pavličenka, bývalého ministra vnitra Jurije Sivakova a tajemníka bezpečnostní rady Viktora Šejmana, podezřelých z organizace únosů a vražd, naopak povýšil.
Samotný dokument byl natočen ještě v roce 2009, jeho odvysílání se však pokusila zabránit běloruská vláda. Jak je zmíněno v úvodu, natočený materiál byl zkonfiskován KGB a uložen do trezoru. Pouze díky jistým dobrodincům, pravděpodobně příslušníkům tajných služeb, se jej podařilo filmařům získat zpět.
Běloruské úřady přitom měly náležitý důvod k obavám. Na odvysílaný dokument nelze pohlížet jinak, než jako na pohlavek, který se Kreml rozhodl Lukašenkovi uštědřit.
Ruská vláda je poslední dobou více než nespokojena s politikou Minsku. Na začátku letošního roku obě země vedly spor o podmínkách dodávek ropy, dlouho se přely o celní unii – staronový ruský integrační projekt na postsovětském prostoru, a červnový plynový spor vyústil až do částečného uzavření kohoutků. Je proto příznačné, že se dokument objevil na kanálu patřící plynařské společnosti Gazprom.
Znamená to snad, že by se Rusko rozhodlo změnit svou politiku ve vztahu k Minsku o 180 stupňů?
Se vší pravděpodobností nikoliv. Pro Moskvu jsou dobré vztahy s Běloruskem neméně důležité než pro Minsk. Přes běloruské území vedou produktovody do Evropské unie a Bělorusko je, jako jeden z mála postsovětských států, členem všech pro Kreml vážných vojensko-politických a ekonomických integračních projektů. O ochlazení vztahů, k jakému došlo například po oranžové revoluci s Ukrajinou, nemá Rusko zájem.
Cílem dokumentárního filmu mohlo být něco jiného. Příští rok se v Bělorusku mají uskutečnit prezidentské volby a Alexandr Lukašenko bezpochyby bude chtít počtvrté obhájit post hlavy státu. Podle sociologického průzkumu Nezávislého institutu sociálně-ekonomických a politických výzkumů má všechny šance znovu vyhrát. Svůj hlas by mu dalo okolo 48 procent respondentů (jen pro srovnání – podle oficiální výsledků Alexandra Lukašenka v roce 2006 volilo 83 procent voličů).
Rusko nicméně může do volební kampaně zasáhnout a případně ji ovlivnit. Podle Alexandra Milinkeviče, předsedy opozičního hnutí Za svobodu, se Moskva aktivně snaží najít proruského kandidáta. Nebylo by to poprvé. Už v roce 2007 se objevila informace, podle níž prý Kreml připravoval Lukašenkova nástupce. Není ani zcela vyloučeno, že by Moskva mohla poprvé váhat s uznáním výsledků voleb.
Odvysílaný dokument tak může být varování před tím, aby běloruský baťka nespoléhal na svou nepostradatelnost.
_______________________________________________
Dokumentární film Kmotr taťka – pouze v ruštině