Reklama
 
Blog | Jirka Just

Damašek – černý kůň Moskvy na Blízkém východě

Sýrie dlouhodobě patří mezi aktéry, kteří svojí politikou podstatně ovlivňují blízkovýchodní mírový proces. Tato pozice je dána nejen antagonistickou politikou vůči Izraeli, označovaného Damaškem za přímou bezpečnostní hrozbu a reálného protivníka v ozbrojeném konfliktu v rámci regionu, a podporou extrémistických antiizraelských organizací Hamas, Hizballah a Islámský džihád. K jejímu dosažení významnou měrou přispěl i Sovětský svaz, využívající arabskou republiku k realizaci své politiky na Blízkém východě. Po rozpadu SSSR se Ruská federace snaží navázat na předchozí kurz. Jak vypadaly vztahy mezi Damaškem a Moskvou v minulosti a jak vypadají dnes? Na čem jsou založeny?

Vzájemné vztahy mezi oběma státy se začaly rozvíjet v 40. letech minulého století, tedy v období, kdy se Sýrie snažila zbavit statusu mandátního území pod francouzskou správou. Ačkoliv došlo koncem září 1941 k formálnímu vyhlášení nezávislosti, tento fakt nebyl v plné míře respektován francouzskou exilovou vládou, která si přála zachovat i nadále svůj vliv v zemi. Přes počáteční antagonistický postoj centra se hnutí za nezávislost podařilo obnovit platnost předválečné ústavy, která již neobsahovala článek vymezující práva Sýrie v podobě mandátního území, a provést parlamentní a prezidentské volby, v níž zvítězili stoupenci syrské suverenity. V prosinci 1943 byl definitivně zrušen francouzský mandát a 1. ledna 1944 země získala s definitivní platností nezávislost.

Vyhlášení samostatnosti nikterak nezmenšilo ambice Paříže na roli hlavní vnější síly, kontrolující a ovlivňující kurz bývalé kolonie. Francie si svojí pozici chtěla zajistit jednak výhodnými normativními akty, ale především zachováním přítomnosti vojenských jednotek. Na takové podmínky syrský vláda nehodlala přistoupit, následkem čehož konflikt mezi Damaškem a Paříží eskaloval do ozbrojené podoby. Řešení sporu bylo delegováno na Organizaci spojených národů, jakožto nadnárodnímu subjektu, jehož cílem je "zachování mezinárodní bezpečnosti a míru".  

V únoru 1946 syrská a libanonská vláda (Libanon se potýkal se stejným problémem) předložily Radě bezpečnosti prosbu o schválení rezoluce, obsahující požadavek na úplné stažení všech vojsk druhých států. I zde však došlo k vzniku dvou názorových protipólů. Spojené státy americké vypracovaly verzi, která ve své podstatě principiálně nepožadovala okamžitý a co nejrychlejší odsun vojsk a spíše představovala zájmy Francie. Druhý projekt, vytvořený Egyptem a aktivně podporovaný Sovětský svazem, trval na dodržení státní suverenity a odchod cizích ozbrojených sil v nejkratší možné době.

Reklama

Pozice SSSR nebyla nijak překvapující, naopak odpovídala politice podpory osvobozeneckých hnutí, která měla být nástrojem pro rozšiřování sovětského vlivu i do koloniálních oblastí. Tento kurz jakoby navazoval na předrevoluční pozici komunistické strany, požadující pro všechny národy právo na sebeurčení (ačkoliv v Leninově pojetí se jednalo o předstupeň k vybudování "centralizovaného unitárního demokratického státu socialistického typu"), který byl v 20. letech minulého století v Sovětském svazu dočasně realizován.

Podpora SSSR odsunu cizích vojsk, ke kterému došlo 17. dubna 1946, se pozitivně odrazila na vzájemných vztahů se Sýrií. Spolupráce však byla vedena v jiné rovině, než například mezi Sovětským svazem a státy středovýchodní Evropy. Přestože se Sýrie držela v zahraniční politice antiimperialistické orientace, Moskva zde nedisponovala takovým vlivem, aby z Damašku vytvořila svůj blízkovýchodní satelit. Jednak syrská komunistická strana nepředstavovala ústřední politickou sílu v zemi, a také politický kurz země byl v první řadě zaměřen na spolupráci s arabskými státy. Vlivem těchto faktorů se nepodařilo využití vzniklý potenciál a vzájemné vztahy nezískaly strategický charakter.

Postupným oslabováním vlivu bývalých koloniálních mocnosti Francie a
Velké Británie se na Blízkém východě začalo utvářet geopolitické
vakuum. Následkem toho se region stal předmětem a místem střetu dvou
studenoválečných velmocí. Ze strany Spojených států došlo k realizaci blízkovýchodní verze politiky zatlačování komunismu (rollback). V roce 1955 došlo k podepsání Bagdádského paktu a založení organizace kolektivní bezpečnosti CENTO (Central Treaty Organization), jejímiž členy se stala Velká Británie, Írán, Irák, Pákistán, Turecko a nepřímo i USA. A v roce 1957 byla vyhlášena Eisenhowerova doktrína, tedy aktivní ekonomická i vojenská pomoc blízkovýchodním státům v zamezení rozšiřování vlivu SSSR v regionu.

I v případě Sovětského svazu došlo k realizaci nové zahraničněpolitické koncepce v přístupu k Blízkému východu. Stalinova geopolitická doktrína, založená na spolupráci pouze se zeměmi komunistického typu proti "nepřátelskému kapitalistickému obklíčení", byla změněna na pružnější doktrínu, umožňující spolupracovat se všemi státy, které se nepřátelsky nevymezují vůči Moskvě. To umožnilo SSSR navázat partnerské vztahy s násirovským Egyptem, kde komunistická strana byla oficiálně zakázána, a dosáhnout nové roviny vztahů se Sýrií.

Změna z ideologické koncepce na pragmatickou byla výhodná nejen pro Sovětský svaz, ale i partnerské státy. V případě Sýrie došlo k posílení její roli v rámci blízkovýchodního regionu. Damašek získával od Moskvy ekonomickou a vojenskou pomoc, přičemž význam této pomoci byl nejvíce zřetelný, když země přestala být dotována arabskými státy a poté co na ní byly ze strany Spojených států  uvaleny sankce.

V ekonomické rovině byla spolupráce se Sovětským svazem realizována jednak prostřednictvím obchodní výměny, a také přímou pomocí při budování průmyslových, zavlažovacích a energetických projektů. Ze SSSR byly do Sýrie v první řadě exportovány strojírenské výrobky, metalurgické výrobky, transportní prostředky, maziva a oleje. Damašek do Sovětského svazu vyvážel ropu, fosfáty, léky, bavlnu a  textilní výrobky.

S přispěním Moskvy bylo vybudováno 63 objektů, z toho nejvýznamnější jsou vodní stavby na řece Eufrat (např. umělé jezero Al Asad, vodní elektrárny Tišrin a Al Baas), ropovod Homs-Aleppo či továrna na výrobu dusíkatých hnojiv v Homsu. Za pomoci SSSR byla také zahájena těžba ropy na severovýchodě země (mezi nejdůležitější naleziště patří Saban/Jarnof, Azrak/Maleh či Deir ez Zur. Celkové dokázané zásoby Sýrie představují 97,8 miliardy barelů). 

Nejvíce intenzivní spolupráce byla vedena ve vojenské oblasti. Tato skutečnost byla dána nejen snahou Damašku zajistit si vojenskou paritu s Izraelem, a tím upevnit svojí pozici na Blízkém východě, ale i strukturou vládní elity, v níž dominantní roli hrají právě představitelé armády.

Celková suma za zbraně a vojenskou techniku pro syrskou stranu k roku 1991 tvořila 26 miliard dolarů. Ze Sovětského svazu bylo, kromě okolo 5 000 tanků, 1 200 letadel, 70 plavidel, dodáno také 65 taktických a operativně taktických raketových komplexů typu 9K52 Luna-M, 9K79 Točka, Scud B a C. Kromě materiální pomoci byli do Sýrie vysláni i vojenští poradci, kteří aktivně pomáhali syrské armádě s přípravou, organizací a modernizací ozbrojených sil.

Významným dokumentem, mající přímý vztah k vojenské oblasti vzájemných vztahů, byla Smlouva o přátelství a spolupráci z roku 1980. Kromě výhodnějších podmínek pro nákup zbraní obsahovala také bod, ve kterém se Sovětský svaz zavázal, v případě invaze na syrské teritorium, poskytnout Damašku pomoc. K částečné aktivizaci této části smlouvy došlo během izraelské operace v Libanonu v roce 1982. Do Sýrie byly na začátku roku 1983 ze SSSR převeleny 3 pluky protivzdušné obrany, vybavené S-200, pluk technické podpory, pozemní i vzdušné oddíly radioelektronického boje, v celkovém počtu okolo 6 000 mužů. Jejich úkolem bylo chránit syrské území před leteckými útoky ze strany Izraele. Sovětský kontingent ukončil své působení v polovině roku 1984.

Celkovým cílem takové politiky byla snaha SSSR vytvořit protiváhu Spojenými státy podporovaného Izraele a upevnit tím svůj vliv ve strategicky důležitém regionu.  Daniel Pipes, neokonzervativní politický komentátor, v tomto směru přirovnal arabskou republiku k blízkovýchodní Kubě. Sýrie taktéž hrála důležitou roli v středomořské politice Sovětského svazu. Přístavy Tartus a Lakatia fungovaly jako opěrné body pro materiální a technické zabezpečení 5. operativní eskadry vojenské námořní floty SSSR, která měla představovat protiváhu 6. flotily US Navy , působící ve Středozemním moři.

Důležitým faktorem, který zajišťoval pevnost spolupráce, byla absence závazné linie při vedení zahraniční politiky. Sýrie mohla, aniž by pociťovala výrazný tlak ze strany Moskvy, vést svojí vlastní politiku ve vztahu k Íránu a Libanonu, stejně jako Sovětský svaz rozvíjel, bez zásadní újmy na spolupráci s Damaškem, vztahy s Irákem (jako ilustrace charakteru vzájemných vztahů obou států může posloužit fakt, že syrská armáda se účastnila první války v Perském zálivu v rámci sil OSN) a na konci 80. let i s Izraelem.

Na začátku 90. let došlo k změně reálií v systému mezinárodních vztahů. Sovětský svaz a s ním i bipolarní dělení světa se rozpadlo. Státy podporované SSSR ztratily svého hlavního finančního donátora a politického patrona a byly nuceny se přizpůsobit novým podmínkám. Tato skutečnost se nevyhnula ani Blízkému východu.

Během krize, zapřičiněnou iráckou invazí do Kuvajtu, Moskva nehájila před mezinárodním společenstvím postup Bagdádu, ale naopak požadovala co nejrychlejší stažení vojsk (SSSR se pokoušel dosáhnout tohoto cíle politickou cestou. Před vypuknutím konfliktu byla do Iráku vyslána sovětská delegace, která se pokoušela vést diplomatické jednání. Saddam Husajn se však zdráhal na její návrhy přistoupit.). Došlo také k přehodnocení striktní propalestinské politiky  (posledním výrazným gestem podpory bylo přiznání v roce 1988 vzniku palestinského státu a otevření v SSSR zastupitelského úřadu) a v celkovém řešení izraelsko-palestinského konfliktu Moskva začala hrát druhořadou roli (nehledě na tuto skutečnost se Sovětský svaz a následně Ruská federace stala společně s USA sponzorem mírového řešení blízkovýchodního konfliktu.).

Rozpad Sovětského svazu také ovlivnil vztahy mezi Moskvou a Damaškem. Rusko již nemohlo a ani neměla potenciál plnit své předchozí závazky. Vlivem ekonomické krize došlo k výraznému snížení obchodní výměny, z 1 miliardy dolarů v roce 1991 na 88 milionů v roce 1993. Jako nový problém ve vzájemných vztazích se objevil syrský dluh, vzniklý v první řadě na základě zvýhodněného prodeje zbraní a vojenské techniky. Jeho výše k roku 1991 dosahovala zhruba 14 miliard dolarů. S touto skutečností došlo i k jisté stagnaci v oblasti vojenské spolupráce.

Ze strany Sýrie byl taktéž přehodnocen pohled na úroveň spolupráce. Jestliže v období existence Sovětského svazu nosily strategický charakter, po zániku SSSR získaly věcný rozměr. Damašek se snažil udržovat vztahy pouze v té oblasti, která mu přinášela konkrétní výhodu. Hlavním předmětem zájmu zůstala, vzhledem k 80% podílu sovětské techniky v syrské armádě, oblast vojenské spolupráce a spolupráce v oblasti jaderné energetiky.

Přestože ze strany mezinárodního společenství došlo v první polovině 90. let k určitému změkčení zbrojního embarga a byla navázána spolupráce s Íránem, Čínou a KLDR (Pchjongjang se aktivně podílí na dodávkách raket typu Scud-C a D), Sýrie se v nákupu zbraní a vojenské techniky nepřestala primárně orientovat na Rusko. K obnově spolupráce v této oblasti došlo však až na konci 90. let.

Ačkoliv bylo mezi lety 1992-1993 do Sýrie dodáno 300 tanků T-72S, jednalo se o dozvuk bývalého sovětsko-syrského partnerství. K realizaci plnohodnotné spolupráce došlo až v roce 1997, kdy byla podepsána smlouva na dodávku  100 odpalovacích zařízení a 1 000 raket pěchotního protitankového raketového komplexu Kornet-E a 200 odpalovacích zařízení s 2 000 raket komplexu Metis-M (podle Tel Avivu určitý počet komplexů byl použit Hizballahem v boji s izraelskou armádou během libanonského konfliktu v roce 2006). V témže roce Sýrie zakoupila i velké množství útočných pušek AK-74M a AKS74U, protitankových granátometů RPG-29 Vampýr a nábojů. Mezi lety 2000 až 2004 byly realizovány další dodávky nábojů pro pěchotní zbraně a ruští specialisté se podíleli na přípravě příslušníků syrských ozbrojených sil.

Impulzem k dalšímu rozvoji vzájemné spolupráce bylo odepsání 73 % syrského dluhu, ke kterému došlo  v roce 2005, během návštěvy syrského prezidenta Bašára Assáda v Ruské federaci. Výměnou za tento krok si ruská strana měla zajistit uzavření nových smluv ve vojenské oblasti. V konkrétním případě se jednalo o modernizaci 1 000 tanků T-72, dodávky protivzdušných odpalovacích modulů Strelec, protivzdušných komplexů Pancir-S1 a Buk-M2E.

V roce 2006 se v syrském přístavu Tartus začalo provádět hloubení dna, což vyvolalo spekulace o možné dohodě mezi oběma státy o rozšíření logistického uzlu do regulérní základny vojenského námořnictva. U ruské strany v tomto směru existují plány na obnovení středomořské eskadry, která ukončila svojí činnost s rozpadem SSSR. K jejímu zformování by měly být použity plavidla Černomořské floty, v čele s vlajkovou lodí Moskva. Problémem se však jeví nedostatek financí a stav plavidel (celkově se hovoří o tom, že Černomořská flota ztratila, kvůli svému stáří a složení, schopnost plnit bojové úkoly).

Zájem Sýrie o atomovou energetiku je možné datovat k druhé polovině 60. let. Hlavní spolupráce se v tomto směru vedla s Francií, se kterou Damašek na začátku 80. let jednal o nákupu 6 reaktorů s celkovým výkonem 3,6 GW. Spuštění prvního reaktoru se předpokládalo v roce 1991, avšak vzhledem k nedostatku financí i tlaku ze strany USA k realizaci smlouvy nedošlo. Zakoupit reaktor se Sýrii podařilo až v roce 1993, kdy od Číny získala zařízení o výkonu 30 kW, které vyrábí stabilní, neradioaktivní izotopy.

Spolupráce s Ruskou federací v této oblasti byla zahájena v roce 1998. Mezi Syrskou komisí pro jadernou energii a několika ruskými organizacemi bylo dosaženo dohody na zřízení Centra jaderných výzkumů s lehkovodním reaktorem o výkonu 25 MW. Rok poté byla podepsána smlouva o spolupráci v jaderné oblasti s platností na 10 let. Damašek měl tímto způsobem získat reaktor s výkonem 1 GW a zařízení na odsolování mořské vody na bázi jaderné energie. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků a negativní pozici ze strany Spojených států a Izraele ani jeden z projektů nebyl realizován.

V střednědobém horizontu je málo pravděpodobné očekávat uzavření
mezi Moskvou a Damaškem strategické partnerství, podobné tomu, které existovalo v období studené války.
Rusko nedisponuje takovým potenciálem jako Sovětský svaz a jeho blízkovýchodní politika v současné době celkově neobsahuje antiizraelský podtext (až na určité výjimky). Lze také těžko předpokládat, že by Moskva začala posilovat svůj vliv na Blízkém východě prostřednictvím Damašku. Sýrie se z jedné strany snaží vést suverénní regionální politiku, kterou by jen stěží podřídila zájmům druhého státu, a z druhé představuje v regionálním měřítku konfliktního hráče. Strategické partnerství by se vší pravděpodobností nevzbudilo pozitivní reakci u sousedních států.

Je možné konstatovat, že vzájemné rusko-syrské vztahy budou mít i v budoucnu věcný rozměr. Jeho charakter však bude ve velké míře určován dalšími regionálními a globálními aktéry a jejich pozicí k Sýrii. Jestliže se bude stupňovat tlak na Damašek ze strany Spojených států, pro Moskvu bude, vzhledem k hrozícím sankcím, kontraproduktivní vést hlubší spolupráci se Sýrií. Na druhou stranu, jestliže se Damašku podaří uzavřít a dodržovat určitý mír s Izraelem, vzájemné vztahy, především ve vojenské oblasti, mohou zaznamenat významný pokrok. Avšak vzhledem k povaze syrského režimu se tato varianta jeví jako málo pravděpodobná.

______________________________________________________

V nedávné době došlo ze strany Izraele k odtajnění cíle leteckého útoku z 6. září 2007, který byl proveden na objekt nacházející se na severovýchodě Sýrie. Podle Tel Avivu se mělo jednat o tajný reaktor, budovaný Damaškem s pomocí Severní Koree. V níže uvedeném videu je objekt krátce popsán a srovnán s podobným objektem v severokorejském Jongbjonu.

Video je v angličtině.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama