Reklama
 
Blog | Jirka Just

Rusko a konflikty na území bývalé Jugoslávie

Ruská federace v současné chvíli představuje nejaktivnější sílu, která odmítá přijmout nezávislý kosovský stát. Již od konce devadesátých let blokuje všechny pokusy o odtržení kraje od Srbska a trvá na dodržování srbské územní celistvosti. Otázka statusu Kosova se tak stává jedním ze sporných bodů spolupráce mezi Moskvou a Západem. Při pohledu na historii konfliktů odehrávající se na území bývalé Jugoslávie je možné vidět, že ruská pozice nebyla vždy v přímé opozici proti té západní. Jak tedy vypadá ruská politika ve vztahu k Balkánu a konfliktům doprovázející rozpad Jugoslávie? Pod jakými vlivy se formovala? Jaká je budoucnost u současné ruské pozice v otázce kosovské nezávislosti?

Balkánský poloostrov představuje pro Rusko, z hlediska společných dějin  a strategické polohy, významnou oblast. V historické rovině je spojujícím prvkem negativní postoj k Osmanské říši, se kterou byl carský Petrohrad nucen několikrát bojovat o nadvládu nad Černým mořem a balkánské národy o svojí svobodu. Společný nepřítel umožnil Ruskému impériu stát se garantem procesu formování nezávislých balkánských států a stylizovat se do role osvoboditele jižních Slovanů, ukončivšího tureckou nadvládu v regionu. V kontextu vzájemných vztahů má důležitou pozici zejména Sanstefanská mírová smlouva, uzavřená mezi Petrohradem a Istanbulem v roce 1878, jež umožnila vznik samostatného Srbska, Černé Hory, Rumunska a Bulharska.

V geostrategické rovině Balkán představuje teritorium s výjimečnou polohou. Poloostrov disponuje přístupem k Černému a Středozemnímu moři a zároveň se nachází ve středu trojúhelníka Evropa-Blízký východ-Severní Afrika. To mu umožňuje stát se předmostím pro případné bojové operace ve všech třech směrech. V dnešní době se této polohy snaží využít Spojené státy americké, které zahájily výstavbu základen Eastern European Task Force v Bulharsku a Rumunsku. Z ruského pohledu je toto území především přístupovou cestou do jižní Evropy, což je demonstrováno například projekty plynovodu South Stream a Panevropského ropovodu. V obou případech se Balkán stává tranzitním uzlem, přes který budou uhlovodíkové suroviny dále putovat buď do Itálie, nebo trasou Maďarsko-Česká republika do Rakouska.

Nehledě na výše uvedené aspekty je ruská politika vůči Balkánu značně ambivalentní. Tento stav můžeme z jedné strany považovat za dědictví balkánského vektoru Sovětského svazu a z druhé za nezakončený proces definování koncepce ruské zahraniční politiky.

Reklama

Po Říjnové revoluci došlo k značnému ochlazení vztahů Moskvy k balkánským státům, která v regionu ztratila své pozice na úkor západních mocností. O tom svědčí i skutečnost, že vzájemné diplomatické vztahy s Bulharskem a Albánií byly navázány teprve v roce 1934 a s Královstvím Jugoslávie až v roce 1940. Sovětsko-rumunské vztahy v meziválečném období zase značně poznamenal spor o Besarábii (území mezi dnešním Moldavskem a Ukrajinou). Ani po druhé světové válce nedošlo k podstatnému průlomu. Nehledě na příslušnost většiny zemí k tak zvanému socialistickému táboru (výjimku tvořilo Řecko), mezi Moskvou a určitými státy existoval rozdílný pohled na míru centralizace a koordinace politiky. Vhodné je zmínit například nesouhlas Sovětského svazu s vytvořením Balkánské socialistické federace pod  bulharským vedením, napětí v sovětsko-jugoslávských vztazích trvající po celé období studené války, kritický postoj SSSR k autonomní zahraniční politice rumunského vůdce Nicolae Ceausescu, nebo orientaci Albánie na Čínskou lidovou republiku.

Od konce studené války do dnešních dnů není politika Moskvy vůči Balkánu jasně definována, přičemž balkánský vektor chybí i v doktrinálních dokumentech. K jejímu formování dochází ad hoc, pod vlivem ostatních vektorů zahraniční politiky. Neméně podstatnou roli, podílející se na vytváření ruské pozice, hrají i vnitropolitické procesy. Vzhledem k prozápadnímu směřování převážné většiny balkánských států byl tento stav zřetelný především ve vztahu Moskvy k Jugoslávii. Tedy k jejímu rozpadu a konfliktům, které ho doprovázely.

Pozice Moskvy v první polovině 90. let k stále rostoucímu antagonismu mezi jednotlivými jugoslávskými národy a jejich snahu o samostatnost byla ovlivňována komplikacemi doprovázející krizi a rozpad Sovětského svazu. Samotné SSSR od konce 80. let čelilo pokusům některých svazových republik získat nezávislost, což ovlivnilo podporu srbského postoje trvající na zachování federativní republiky. V té době podobný názor zastávaly i Spojené státy americké, které centrální jugoslávskou vládu podporovaly do začátku bojových akcí.

K změně ruského postoje došlo po pádu Sovětského svazu. Moskva se snažila jednak oprostit od konfrontace se Západem a začít politiku těsné spolupráce, a taktéž jí svazovala závislost na pomoci západních institucí, zužující manévrovací pole v otázkách národních zájmů. V praxi to znamenalo, že nedlouho poté, co Evropské společenství a USA v roce 1992 přiznaly nezávislost Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny, došlo k jejich přiznání i Ruskou federací. Moskva zároveň nebránila dočasnému vyloučení Jugoslávie z organizace Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a podpořila v Radě bezpečnosti rezoluci 757, uvalující na svazovou republiku úplné ekonomické sankce. Její role v konfliktu byla převážné ohraničena na vyjednávání a mediaci v rámci Kontaktní skupiny.

Ruská federace se taktéž účastnila peacekeepingových aktivit mezinárodního společenství. V roce 1992 došlo k rozmístění kontingentu v Chorvatsku a v Bosně a Hercegovině pod mandátem Organizace spojených národů v rámci mise UNPROFOR. Jednalo se o dva výsadkové prapory dislokované ve východní Slavonii a v okolí Sarajeva, v celkovém počtu 1 500 mužů. Po uplynutí platnosti byly obě jednotky zapojeny do bosensko-hercegovských misí IFORSFOR v Multinational Division North (regiony Bijeljina a Vlasenica), avšak zde disponovaly zvláštním statusem.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o mise Severoatlantické aliance, Moskva nechtěla aby její vojáci plnili rozkazy velení vojensko-politického bloku, se kterým jí dlouhodobě pojí napjaté vztahy. Došlo tedy k vytvoření kompromisu. Ruské jednotky byly podřízeny pouze ruskému generálu, který plnil funkci zástupce hlavního velitele. Rozkazy pro ruské útvary podepisovaly oba, v případě neshod se ruský zástupce obracel přímo k ministru obrany, který měl určit další postup. Zároveň se ve všech štábech nacházely operativní skupiny ruských důstojníků. K ukončení působnosti ruského kontingentu v rámci mise SFOR došlo v polovině roku 2003, kdy opustil Bosnu a Hercegovinu poslední ruský voják.

K změně postoje ke konfliktům na území bývalé Jugoslávie došlo v druhé polovině 90. let. Podstatný vliv na tom měla nová zahraničněpolitická koncepce multipolárního světa, prosazovaná Jevgenijem Primakovem. V podstatě se jednalo o reakci na malý přínos prozápadního vektoru v realizaci ruských národních zájmů. Nejvýraznějším konfliktem se stala otázka týkající se fungování Severoatlantické aliance. Přes všechny snahy nedošlo k transformaci NATO do takové podoby, která by Moskvě vyhovovala. Prakticky beze změny zůstávalo ve studenoválečné podobě euro-atlantického elitního klubu, jehož RF nebylo členem a nedisponovalo mechanismem k ovlivňování jeho činnosti. Naopak Aliance, nehledě na ruské námitky, hodlala rozšířit své řady o bývalé členy Organizace Varšavské smlouvy. Zároveň se Rusko obávalo přesunu rozhodování o použití síly v řešení konfliktu z Rady bezpečnosti OSN na Severoatlantickou radu NATO. Smyslem koncepce nebylo úplně zavrhnout spolupráci se Západem, ale vzájemné vztahy posunout do pragmatické roviny, aby ruské zájmy byly respektovány.

Protichůdné pohledy na použití síly v kosovském konfliktu a na následné vyjmutí kraje ze srbské kompetence se také staly součástí seznamu sporných bodů rusko-americké spolupráce. Ruská federace se až do začátku etnických čistek srbskými polovojenskými jednotkami v únoru 1998 držela pozice, podle které je snaha Kosova získat nezávislost vnitřní záležitostí Bělehradu. Ještě před zásahem mezinárodních sil se Rusko snažilo o mírové řešení srbsko-kosovského konfliktu. V červnu 1998 byla v Moskvě mezi Slobodanem Miloševičem a Borisem Jelcinem podepsána Deklarace o mírovém řešení situace v Kosovu. Podle ní si Srbsko zachovalo svojí územní celistvost a Kosovu na oplátku byla poskytnuta široká autonomie. Bělehrad taktéž vyjádřil připravenost zahájit rozhovory o vyslání mise OBSE do kraje a obnovení členství Svazové republiky v organizaci. Avšak stažení srbských speciálních jednotek z Kosova se nepodařilo dohodnout.

Vzhledem k pokračujícím bojům byla v září 1998 přijata rezoluce 1199, která je v některých případech vykládána jako nepřímé schválení užití síly. Na jejím základě Rada bezpečnosti, s odkazem na kapitolu VII. Charty OSN požadovala okamžité ukončení bojových akcí na území Kosovo a zároveň dodržení zbrojního embarga ustanovené rezolucí 1160. Pokud by nedošlo k vyplnění požadavků, RB si ponechala právo "zvážit další kroky k podpoře nebo obnovení míru a stability v regionu." V říjnu téhož roku začala Severoatlantická aliance provádět hlídkové lety nad územím Kosova a v Makedonii se začal soustřeďovat vojenský kontingent.

V únoru 1999 se pod tlakem mezinárodního společenství setkali obě znepřátelené strany ve francouzském Rambouillet, kde měly být dojednány podmínky ukončení konfliktu. Těmito podmínkami mělo být tak zvaných 10 bodů Kontaktní skupiny, poskytující Kosovu rozšíření pravomocí v rámci autonomie. Kraj by disponoval vlastní vládou, mohl by organizovat volby a příslušníci bezpečnostních orgánů by z převážné části tvořili Albánci. V průběhu jednání Spojené státy předložily oběma stranám dokumenty, týkající se rozmístění vojsk NATO v kraji a umožnění nezávislosti Kosova po tříleté přechodné lhůtě. Proti těmto dokumentům vystupovala Ruská federace, poukazující na to, že nedošlo k jejich schválení všemi členy Kontaktní skupiny. Po naléhání Moskvy srbská strana podepsala alespoň část dohody, která se týkala samosprávy Kosova, přičemž albánská delegace přijala dohodu jako celek. Washington tuto skutečnost ocenil jako konec jednání a 25. března byly zahájeny letecké údery.

Moskva od začátku hleděla na bombardování Svazové republiky Jugoslávie jako na akt agrese, který je veden bez povolení Rady bezpečnosti. První reakcí bylo zrušení oficiální návštěvy USA tehdejšího předsedy vlády Jevgenije Primakova, který po obdržení zprávy o zahájení útoku od viceprezidenta Ala Gora dal nad Atlantickým oceánem příkaz otočit letadlo a nabrat kurz zpět do Moskvy. Ruská federace taktéž dočasně přerušila všechnu spolupráci se Severoatlantickou aliancí. Do Jaderského moře zároveň bylo vysláno průzkumné plavidlo Liman, které mělo, podle amerického názoru, sbírat informace pro svazovou republiku. Bělehrad taktéž demonstrativně zažádal o vstup do Společenství nezávislých států a Svazového státu Ruska a Běloruska.

Podstata ruského postoje ke kosovskému konfliktu spočívá v první řadě v odmítání tak zvané humanitární intervence. Boris Jelcin ve svých pamětech doslova uvádí: "Není nic horšího pro mezinárodní politiku než použití mezinárodních sil pro zúčtování s jakoukoliv zemí, s jejími obyvateli, s její ekonomikou, s její kulturou … Přijetím takových pravidel hry riskujeme, že se ocitneme před globální krizí demokratických hodnot. Brzy síla, a pouze síla, jedné země nebo skupiny zemí bude rozhodovat o všem na světě. Místo psychologie celosvětového mírotvůrce je prokazatelně vidět psychologie vyhazovače a v konečném důsledku psychologie země-diktátora …. Bylo tvrzeno, že lidská práva stojí nad právy jednotlivých států. Ale když porušujete práva státu, automaticky a hrubě porušujete práva jeho občanů, především právo na bezpečí."

Tedy, především vznikla situace, kdy byla použita síla a Ruská federace nebyla schopna tomu zabránit, ani nedisponovala mechanismem, jak se na tomto rozhodnutí podílet. Vznikl tím precedent, kdy Moskva byla odstavena od podílu na ovlivňování procesů v systému mezinárodních vztahů. Nehledě na skutečnost, že pod stejným argumentem, tedy porušováním lidských práv, mohla být vedena vojenská operace proti ní. Z tohoto pohledu lze interpretovat demonstrativní pochod roty ruských výsadkářů z Bosny a Hercegoviny do Kosova a vytvoření improvizované ruské zóny na letišti v Prištině. Rusko tím dalo najevo, že odmítá hrát zcela pasivní roli. Ačkoliv poté nedošlo k vytvoření ruského sektoru v rámci zajišťování bezpečnosti a stability v oblasti silami KFOR, ruské jednotky působily v Multinational Task Force NorthSouth a East v počtu zhruba 3 150 mužů. K ukončení jejich mise došlo v roce 2003.

Na ruskou pozici v otázce kosovské nezávislosti měly nemalý vliv i vnitrostátní události. Státní celistvost Ruska byla prakticky po celá 90. léta ohrožována separatistickými tendencemi. V případě Tatarstánu byly tyto snahy uregulovány politickou cestou. Republika zůstala součástí Ruské federace, ale disponovala výsadním postavením mezi ostatními subjekty. Naopak čečenský pokus o nezávislost vyústil v krvavou válku a byl potlačen silou. To se nemohlo nepromítnout do postoje Moskvy, neboť kdyby přiznala právo Kosova na nezávislost, republiky toužící po státní suverenitě by mohly využít tento krok k vlastním cílům. Zároveň by neexistovala jistota, že by mezinárodní společenství vedené západními státy tuto situaci nepoužily k nátlaku na Rusko. Například čečenská exilová vláda by mohla být přiznána de facto či v krajním případě i de iure oficiálním představitelem Čečenska. Dále není možné opomenout fakt, že prakticky synchronně s mezinárodní intervencí v Kosovu začala druhá čečenská válka, což vylučovalo jakýkoliv souhlas Moskvy s kosovskou nezávislostí.

Po skončení bojových akcí vznikl okolo Kosova status quo. Kraj formálně zůstával součástí Srbska, avšak na základě rezoluce 1244 ho spravovala mezinárodní mise Organizace spojených národů UNMIK, která se měla podílet na budování prozatímních samosprávných institucí. O budoucím statusu Kosova se opět začalo jednat na podzim roku 2005. Kontaktní skupinou byly vypracovány tak zvané Guiding Principles, tedy zásady, kterými se bude řídit proces definování statusu kraje. Důležitý aspekt pro určení statusu je obsažen v šestém bodu, podle kterého Kosovo nemůže být rozděleno nebo připojeno k jakémukoliv druhému státu či části státu a zároveň nemá být dopuštěn návrat situace panující před březnem 1999. O konečném řešení statusu má definitivně rozhodnout Rada bezpečnosti.

V průběhu let 2006 a 2007 bylo uskutečněno několik jednání o budoucím postavení Kosova, avšak ani jedno neskončilo výrazným úspěchem. Shoda na řešení situace nepanovala jak mezi zástupci Srbska a Kosovo, tak ani mezi členy Kontaktní skupiny, tedy mezi Ruskou federací a jejími euro-atlantickými partnery. Moskva trvala na pozici, podle které řešení konfliktu musí uspokojit obě strany, přičemž se postavila na stranu Srbska. Bělehrad jednoznačně odmítal nezávislost Kosova, což je i zakotveno v ústavě, ale naopak předkládal Prištině širokou autonomii v rámci srbského státu, s odkazem na jednání z roku 1999 v Rambouillet. Jakékoliv jiné řešení, včetně Ahtisaariho plánu, umožňujícího Kosovu omezenou nezávislost, bylo pro Rusko a Srbsko nemyslitelné.

Vzhledem ke krachu jednání mezi všemi zainteresovanými stranami se Priština rozhodla jednostranně určit svůj status. O tomto kroku se poprvé zmínil v červenci 2007 kosovský prezident Fatmir Sejdiu, avšak reálnou podobu získal až po prosincovém jednání v Radě bezpečnosti, na kterém její členové nebyli schopni přijmout jednotné stanovisko. Začátkem února 2008 došlo k upřesnění data přijetí nezávislosti, jež se má uskutečnit 17. února. V tento den skutečně došlo v parlamentu k přijetí Deklarace o nezávislosti Kosova.

Reakce Ruské federace na vznik samostatného kosovského státu byla jednoznačně odmítavá. Z jedné strany, s odkazem na Závěrečný akt helsinské konference z roku 1975 týkající se IV. princip zaručující územní celistvost států, Chartu OSN a rezoluci 1244 , poukazovala na protiprávnost takového řešení . Z druhé strany varovala před kosovským precedentem, jenž může způsobit nárůst snah u nepřiznaných států získat nezávislost po vzoru Kosova.

Jakou má však budoucnost ruské odmítání nezávislosti Kosova? S nárůstem počtu státu přiznávajících kosovskou samostatnost se Moskva dostává do pozice boje proti větrným mlýnům. Jen těžko bude možné tento proces zastavit či ho dokonce vrátit do původního stavu před 17. únorem. Taková strategie by byla z dlouhodobého hlediska krátkozraká a vzhledem k zájmům v nepřiznaných státech na postsovětském teritoriu i kontraproduktivní.

Naopak lze předpokládat, že ruské odmítání nezávislosti má čistě pragmatický základ. Již v létě 2007 profesor Boris Sokolov vyjádřil názor, podle kterého se Moskva neorientuje na unii se Srbskem, ale jejím hlavním cílem je "pokus usmlouvat určité ústupky výměnou za neblokování schválení nezávislosti Kosova. Především se jedná o souhlas EU a USA považovat nezávislost Kosova za precedent, který se případně bude moci rozšířit i na další státy, jenž jednostranně vyhlásily nezávislost, především Abcházii, Jižní Osetii, Podněstří a Náhorní Karabach. V perspektivě do tohoto precedentu může spadat i Krym, i severovýchod Estonska (považuje se za tradiční ruskojazyčný region – pozn. autora), i některá druhá území." Rusko by tím získalo významný a zcela legitimní nástroj geopolitického nátlaku, kterým by mohlo působit na sousední státy, s nimiž ho pojí napjaté vztahy.

Nehledě na to, jak v budoucnosti bude vypadat mapa Balkánského poloostrova je zřejmé, že Ruská federace zde disponuje marginálním vlivem, který se v blízké budoucnosti jen stěží zvýší. Poloostrov dlouhodobě spadá do sféry zájmů Evropské unie a Spojených států, což se snaží prohlubovat politikou integrace balkánských států do euro-atlantických uskupení. Je proto možné předpokládat, že pro Moskvu tento region bude předmětem zájmu především z hlediska globálních procesů v mezinárodních vztazích jak tomu bylo doposud, než předmětem jasně definovaného vektoru zahraniční politiky.

______________________________________________________

V roce 2004 vznikl propagandistický film pod názvem Ruské tanky v Prištině. Jak je z názvu patrno, jedná se o pokus zaznamenat atmosféru před příjezdem ruských výsadkových vojsk do Prištiny v roce 1999. Film je jednoznačně prosrbský, odsuzuje operaci Severoatlantické aliance a postoj některých tehdejších ruských politiků. Samotný název v sobě skrývá chybu. Ruský kontingent nikdy nedisponoval tanky, ale byl vyzbrojen pouze bojovými vozidly pěchoty, obrněnými transportéry a obrněnými průzkumnými vozidly.

Jedná se o první část z celkových třech. Pokračování zde. Film obsahuje anglické titulky.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama