Ruská federace disponuje v teoretické rovině zásobami nerostných surovin na několik desetiletí klidného života. V případě plynu se hovoří o 47,65 trilionech metrů kubických, které mají vydržet více jak 75 let a z hlediska ropy se při 10,9 miliardách tun počítá s těžbou po dalších 30-50 let. Viděno touto optikou nic nenasvědčuje tomu, že by se Rusko v krátké době mělo setkat s nějakými potížemi kvůli nedostatku uhlovodíků. Problém však spočívá jinde. Přestože stát vlastní velké množství zásob, jejich čerpání je neúměrné. Tradiční naleziště, uvedená do provozu v dobách Sovětského svazu, v současné době tvoří hlavní zdroj produkce surovin a nové lokality nejsou schopny, vzhledem k nedostatku investic a náročnosti, změnit tuto bilanci.
V současné době se Rusko opírá o naleziště, která se nachází v oblasti Volha-Ural (tvoří jí 15 federálních subjektů, přičemž převážná většina těžby je realizována v republikách Baškortostán a Tatarstán), na severním Kavkaze (Stavropolský kraj, Dagestán, Igušsko, Čečensko) a na západní Sibiři (Chanty-Mansijský autonomní okruh, Jamalo-něněcký autonomní okruh, Ťumeňská oblast, Tomská oblast). Zejména západní Sibiř tvoří nejdůležitější zdroj uhlovodíkových surovin. K první těžbě plynu zde došlo v první polovině 50. let a ropa začala být dobývána o desetiletí později. Jak píše Jegor Gajdar ve své knize Gibel imperii, mnohé tamní naleziště byla unikátní ve svých zásobách suroviny, což umožnilo Sovětskému svazu za den vytěžit v jednom vrtu až 100 tun ropy a přesáhnout v první polovině 80. let roční těžbu přes 300 milionů tun. Podle odhadů disponuje západní Sibiř zhruba 54 % celkových ruských zásob ropy a 40 % zásob plynu.
Maximalizace produkce energetických surovin, která měla financovat rozpočet Sovětského svazu, dala základ dnešní situaci. Díky špatným a neefektivním těžebním metodám, včetně nadměrného používání vodní injektáže (způsob jak zvýšit tlak v ložisku ropy, při nesprávném použití může dojít k vytlačení suroviny do okrajů a místo ropy je těžena voda) a dokonce i použití jaderných výbuchů, které měly za účel získat bez ohledu na budoucnost co nejvíce surovin v daný okamžik, byla většina vrtů vytěžena jen částečně. Přičemž tento trend pokračuje. Podle ministerstva přírodních zdrojů je v průměru vytěženo pouze 30-35 % zjištěných zásob, přitom světový standart je okolo 50 %. Zároveň dochází k snižování nárůstu těžby. Jestliže na začátku nového milénia byl přírůstek zhruba 10 %, v roce 2006 nárůst tvořil pouze 3 % a na letošní rok se počítá s 2,3-2,5 %.
Další problém je vázán na již zmiňované nerovnoměrné rozložení těžby. Podle Vagita Alekperova, prezidenta společnosti Lukoil, jsou zásoby v tradičních těžebních regionech z větší části vyčerpány. Oblast Volha-Ural je vytěžena z 50-75 %, severní Kavkaz ze 70-80 % a západní Sibiř ze 45 % (avšak nejdůležitější plynová naleziště Medveže, Urengojskoje a Jamburgskoje jsou vyčerpána z 55 až 75 %, Romaškinskoje a Samotlorskoje z 70-90 % ). Již v roce 2002 analytické centrum Miněral publikovalo materiál k diskuzi o energetické strategii RF do roku 2020, ve kterém se hovoří o propadu produkce, jež nastane v letech 2010-2020 díky vyčerpání jedinečných nalezišť.
S tímto faktem počítá i ministerstvo přírodních zdrojů ve svém dokumentu Energetické strategii Ruska na období do roku 2020, schváleného vládou v roce 2003. Podle racionálních odhadů by měla těžba ropy na západosibiřských nalezištích klesnout z 323 milionů tun v roce 2010 na 290 milionů v roce 2020. Produkce plynu na stejném teritoriu by měla z 592 miliard metrů krychlových v roce 2010 poklesnout do roku 2020 na 541 miliard. Reálná čísla mohou být ještě menší, neboť již dnes hovoří Anatolij Čubajs, šéf společnosti Jednotné energetické systémy, o deficitu plynu, který letos bude dosahovat 4 miliardy kubických metrů.
Jaký to může mít dopad na ruskou energetickou politiku? Jednalo by se o velký zásah do ekonomiky státu, neboť příjmy z uhlovodíků podle odhadů tvoří až 20 % HDP. Země také bude muset omezit plánování nových transportních projektů, neboť tradiční naleziště nebudou schopna zabezpečit dostatek surovin pro jejich realizaci. V konkrétním případě by byla ohrožena ruské expanze do Číny a do tichooceánského regionu. Zároveň by to mohlo znamenat jisté riziko i pro evropské státy, které jsou odkázány na import uhlovodíků z Ruské federace. Jednak by bylo možné očekávat růst cen a také existuje možnost, že by země nemusely obdržet plnou výši potřebného množství surovin (Rusko v roce 2006 exportovalo mimo postsovětské státy zhruba 221 milionů tun ropy a 162 miliard kubických metrů plynu).
Řešení tohoto problému chce Moskva nalézt v nových těžebních regionech, které pro intenzivní dobývání na starých nalezištích dříve stály mimo hlavní zájem. Jedná se v první řadě o východní Sibiř (Krasnojarský kraj a Irkutská oblast) a republiku Sacha, kde byly geologické práce realizovány na začátku 90. let a po roce 2000 začala zkušební těžba. Předpokládá se, že se zde nachází 14 % celkových ruských zásob ropy a 20 % plynu, což se rovná zhruba 6 miliardám tun černého zlata a 20 trilionům kubických metrů plynu. Podle slov bývalého ministra ekonomického rozvoje a obchodu Germana Grefa by průmyslová těžba měla začít na přelomu let 2013-2014. Energetické suroviny z tohoto regionu mají být využity primárně pro zaplnění produktovodů do Číny.
Druhým důležitým zdrojem uhlovodíků se mají stát pobřežní šelfy v Barensově, Pečorském a Karském moři a na ostrově Sachalin. Podle odhadů se má zde nalézat 20 % z celkových zásob ropy a 20 % zásob plynu. Podle plánů ministerstva přírodních zdrojů mají šelfy k roku 2030 tvořit 18 % z celkové produkce ropy a 23 % plynu. V případě nalezišť v Severním ledovém oceánu mají být jejich suroviny využity pro zásobování evropských odběratelů. Uhlovodíky ze Sachalinu mají být exportovány na čínský trh nebo využity pro plynofikaci Dálného východu. V této otázce nepanuje mezi Rosněftěm a Gazpromem shoda.
I zde však musí Moskva počítat s problémy. Přestože existují rozsáhlé plány na osvojení nových oblastí, je nutné počítat s překážkami, které se týkají jednak technického rázu, ale také financí. Dobývání uhlovodíků na východní Sibiři a na šelfech je značně náročná záležitost. Suroviny leží hluboko pod zemí a pro jejich získání je nutné vynaložit větší úsilí. Práci brzdí i tvrdé klimatické podmínky. Zejména šelfové vrty si vyžadují lepší technologie, kterými ruští těžaři nedisponují. Problémem je i absence transportní infrastruktury, jež by vytěžené suroviny exportovala do centra.
Finanční problémy se týkají v první řadě investic do energetické oblasti a překážek, které klade před společnosti státní administrativa. Přestože energetická oblast je označována za zlaté vejce, její výzkumná část trpí nedostatkem financí. Sektoru jsou potřebné sta miliardové investice. Podle Alexeje Chajtuna, profesora z Centra energetické politiky Ruské akademie věd, potřebuje plynová oblast 170 až 200 miliard dolarů a ropná mezi 230 až 240 miliardami dolarů. Gazprom, který je dominantním hráčem na trhu, má deficit ve výši 50 miliard dolarů a potřebné investice odkládá na úkor nákupu aktiv jiných společností. Rusku by tedy především pomohlo zvýšení podílu soukromého sektoru v oblasti, včetně zahraničních investorů. Ne že by společnosti mimo státní sektor neměly přístup k surovinám, v Ruskou budou či již operují společnosti jako Total, Exxon, Sodeco nebo Statoil, avšak stále hrají pouze marginální roli. Stát kontroluje okolo 90 % těžby.
Existují i další bariéry bariéry. Nejen že Moskva nechce pouštět do své strategické oblasti společnosti, které nemůže regulovat, ale i podmínky stanovené legislativou dělají zemi málo atraktivní. Jestliže mezi lety 2002-2006 tvořily daně zhruba 42 % zisku společnosti, poté dnes tvoří již 60 %. Za takových podmínek investoři nebudou mít motivaci vložit své prostředky do nevýdělečných projektů.
Aby si Moskva zachovala svojí pozici energetické velmoci a mohla financovat svojí politiku, musí přehodnotit svůj vztah k sektoru. Stará naleziště se ve střednědobém horizontu vyprázdní a pokud nezačne včas s programem rozvoje nových těžebních oblastí, muže skutečně nastat scénář, ve kterém Rusko zasáhne energetická krize.
____________________________________________