Reklama
 
Blog | Jirka Just

Smrt agenta

Od smrti Alexandra Litviněnka uplynulo bezmála tři čtvrtě roku a věrohodné vysvětlení jeho smrti stále není známo. Naopak, zprvu kriminální čin se v první polovině července proměnil v prioritní záležitost britsko-ruských vztahů, kvůli které obě země neváhaly přistoupit až k výměně diplomatů. Je možné předpokládat, že jakou rychlostí celá aféra vzplála, tak stejnou měrou, bez nějakého konkrétního výsledku, za nějaký čas vyhasne. Nezúčastněným zůstává pouze věřit jedné z verzí, které předkládají osoby spjaté s případem. Kdo tedy podle nich stojí za odstraněním Litviněnka? A kdo vůbec byl?

Alexandr Litviněnko vstoupil do širokého povědomí 17. listopadu 1998. Tehdy, ještě jako agent Federální bezpečnostní služby (FSB), veřejně oznámil, že byl nadřízenými zaúkolován zlikvidovat tehdejšího předsedu Rady bezpečnosti Borise Berezovského. Slibně se vyvíjející kariéra rozvědčíka, který prošel mimi jiné i čečenskou válkou, byla ztracena a Litviněnko byl nucen řady FSB opustit. Zanedlouho poté bylo proti němu zahájeno trestní stíhání za zneužití služebních pravomocí a nezákonné přechovávání výbušnin. Po několika měsíční vazbě byl v polovině roku 1999 propuštěn na svobodu, čehož využil pro emigraci do Velké Británie. Na základě trestního stíhání v Rusku, které bylo považováno za politicky motivované, mu byl udělen azyl. Britské občanství obdržel měsíc před svou smrtí, v říjnu 2006.

V ostrovním království Litviněnko pokračoval v protikremelské kampani. Navázal aktivní spolupráci s předními protivníky současného ruského režimu, se svou "potenciální obětí" Borisem Berezovským, jehož fond ho zpočátku finančně podporoval, a s Achmedem Zakajevem, kterému Litviněnko pomáhal sbírat informace o nezákonných praktikách ruské armády v Čečensku. Jeho jméno světová média opět zaregistrovala v roce 2001, kdy společně s Jurijem Felštinským vydal knihu FSB vyhazuje Rusko do povětří (FSB vzryvajet Rossiju). Autoři v ní zpochybňují verzi ruských vyšetřovatelů, kteří odpovědnost za výbuchy domů v  Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku v září 1999 přičítali čečenským separatistům. Litviněnko s Felštinským naopak tvrdili, že za atentáty stojí Federální bezpečnostní služba, která vše zosnovala pro opětovné rozpoutání války na Kavkazu. Rok na to vydal Litviněnko další knihu pod názvem Gang z Lubjanky (LPG – Lubjanskaja prestupnaja gruppirovka), která byla věnována korupci a mafiánským praktikám uvnitř FSB.

Mimo "disidentskou činnost" se Litviněnko pokoušel využít své zkušenosti agenta bezpečnostní služby. Díky síti informátorů a zkušenostem s bojem proti organizovanému zločinu prováděl konzulting soukromým firmám v oblasti bezpečnosti. V několika případech měl taktéž spolupracoval se státními bezpečnostními orgány, Alexej Goldfarb (předseda Fondu občanských svobod založený Berezovským, pomohl Litviněnkovi s útěkem z Ruska) například hovoří o pomoci španělské policii při zadržení ruskojazyčného gangu. Na druhou stranu Goldfarb i Zakajev odmítají názor Andreje Lugového, zatím jediného podezřelého v celém případu, o Litviněnkovi spolupráci s britskými či americkými zpravodajskými službami. Prvně jmenovaný v interview pro Kommersant Vlasť hovoří o Litviněnkově pokusu kontaktovat CIA, který skončil neúspěchem. Podle Goldfarbových slov pro ně nebyl zajímavý. Achmed Zakajev míní, že MI6 nemohla Litviněnka zaměstnat z důvodu jeho publicity. Doslova říká: "Cožpak je možné s takovými veřejně známými lidmi, jakým byl Alexandr Litviněnko a jakým je Boris Berezovskij, provádět tajné operace? Pochybuji, že by jedna z nejlepších bezpečnostních služeb na světě MI6 takovým způsobem riskovala svojí reputaci."

Reklama

Zajímavý je podíl Litviněnka v kauze Romana Prodiho, který byl obviněn ze spolupráce s KGB. Tento skandál se rozhořel na jaře minulého roku, když europoslanec Gerard Batten prohlásil, že disponuje informací o napojení bývalého předsedy Evropské komise a současného italského premiéra na sovětskou rozvědku. Zdrojem měl být právě Alexandr Litviněnko, podle něhož "v Itálii je mezi politiky mnoho agentů KGB. Romano Prodi je tam náš člověk." Je však nutné podotknout, že relevantnost výroku kalí Litviněnkův kontakt na Paola Guzzanti, senátora Berlusconiho stranu Forza Italia a zástupce deníku Il Giornale vlastněného stejnou osobou. Panuje podezření, že Prodiho diskreditace mohla být forma odplaty za porážku strany Silvia Berlusconi v parlamentních volbách.

Další Litviněnkův osud je již všeobecně známý. Prvního listopadu 2006 se setkal v londýnské restauraci Itsu s Mariem Scarammella (italský expert zabývající se činností sovětských bezpečnostních služeb v Itálii během studené války, působil v Guzzantiho komisi pro vyšetřování působení KGB v Itálii, existuje podezření, že má určitý kontakt s FSB), který mu měl předat informaci o osobách zapletených do vraždy novinářky Anny Politkovské. Tentýž den se ještě setkal s Andrejem Lugovym a Dmitrejem Kovtunom. Po návratu domů Litviněko pocítil nevolnost, následkem níž byl 4. listopadu hospitalizován. Kvůli stále zhoršujícímu se stavu bylo provedena řada lékařských vyšetření, jejichž výsledkem byla diagnóza otravy prudce jedovatou látkou. Podle příznaků, v podobě ztráty vlasů a krvavého zvracení, lékaři nejdříve předpokládali, že se jedná o prvek thallium, který na lidský organismus působil obdobným způsobem. Přes snahu se Litviněnkův život zachránit nepodařilo. Otravě podlehl 23. listopadu. Až dodatečně se zjistilo, že pravou příčinou Litviněnkovy smrti se stal izotop polonia 210.

Jelikož je polonium značně netypická látka, hlavní vyšetřovací verzí bylo úmyslné podání jedu druhou osobou. Sám Litviněnko obvinil z podílu na své smrti ruského prezidenta Vladimira Putina. Na ruskou stopu se primárně zaměřila i britská policie. Není totiž tajemství, že polonium a další radioaktivní materiály byly používány v dobách studené války rozvědkami Východního bloku. Podle dostupných údajů však nešlo o nástroj likvidace nepřátel režimu, ale o prostředek sledování určitých osob, dokumentů či peněz. V NDR bylo tímto způsobem kontrolováno minimálně 1 000 obyvatel. O pravděpodobnosti ruského původu polonia píše i týdeník Novoje Vremja. Látka prý měla být zhotovena ve Federálním jaderném centru v Sarově (Nižněnovgorodská oblast), které je jediným místem v Rusku, kde se oficiálně s poloniem pracuje. Deník Izvestija upozorňuje i na jinou možnost získání jedu. Polonium, jenž zabilo Litviněnka, může být tím, které ukradli neznámí pachatelé z irské tajné laboratoře v srpnu 2004. Přičemž i tato cesta může být příliš složitá. Podle deníku The Times si lze polonium jednoduše objednat za 69 dolarů u americké společnosti United Nuclear.

Po Litviněnkově smrti se ihned objevilo několik pravděpodobných motivů jeho odstranění. Blízké osoby hovoří o pomstě Kremlu za disidentskou činnost, kterou ve Velké Británii vedl. Achmed Zakajev například míní, že hlavním důvodem byla Litviněnkova pomoc Čečencům. Nedlouho do své smrti prý řekl svému bratru: "Můžeš mě mít za zrádce, můžeš mě mít za nepřítele naší vlasti, já ale nechci, aby se za 10-15 let tvé a mé děti styděly za Čečensko, kdy se Rusové budou muset stydět a omlouvat za to, co udělali s touto republikou a s jejími obyvateli." Čečenskem a lidskými vztahy byl natolik ovlivněn, že se před svou smrtí rozhodl přijmout islám.

Se zajímavou verzí přišel Jevgenij Limarev, ruský emigrant žijící ve Francii, který měl být zdrojem informace o osobách stojících za vraždou Anny Politkovské. Podle jeho názoru si vraždu Litviněnka objednal jeden z kremelských klanů, který chce obnovit zašlou slávu sovětského impéria. Prostředkem, jak toho dosáhnout, má být izolace Putina od Západu a opozičních demokratů v Rusku. Zároveň vražda známého disidenta je určitá forma zprávy "opozičníkům a jiným nepřátelům lidu" o mocenském potenciálu klanu tvrdé ruky. Podle Limareva má být hlavou skupiny bývalý ministr obrany a současný první vicepremiér Sergej Ivanov.

Existují i verze Andreje Lugového, které veřejně publikoval během tiskové konferenci 31. května 2007. Podle jeho názoru může za Litviněnkovou smrtí stát buď britská rozvědka, ruská mafie nebo sám Boris Berezovskij. V prvním případě měl být motiv založený na špatné "pracovní morálce", kterou vykazoval Litviněnko ve své službě Britům. Jeho role verbíře agentů pro MI6 prý neodpovídala požadavkům a častokrát se vychloubal prací pro britskou tajnou službu. Naopak Litviněnko se měl cítit nedoceněný za své výkony a stěžoval si, že je nedostatečně finančně ohodnocen. Z těchto důvodů ho měla MI6 odstranit. Verze s ruskou mafií se váže na Litviněnkovu práci ve Španělsku, kde se měl podílet na zatčení ruskojazyčného gangu. Otrava měla být forma vendety. Třetí verze je založena na snaze uprchlého oligarcha zůstat jakýmikoliv prostředky ve Velké Británii. Litviněnko jakoby disponoval kompromitujícími materiály, obsahující způsob jakým Berezovskij získal status politického běžence. Tímto způsobem se měl pokusit Berezovského vydírat, což se mu stalo osudným.

Jaký byl skutečný důvod smrti Alexandra Litviněnka je stále záhadou. Oficiální vyšetřování se v současné době nachází ve slepé uličce. Jediného obviněného v celém případu Andreje Lugového Rusko odmítá vydat s odkazem na ústavu. Celá kauza, která jistě měla politický podtext, se následně stala záležitostí zahraničněpolitické části předvolební kampaně, což transparentnosti nepřidá. Existuje tu totiž možnost, že až skončí volby, na Litviněnkovu smrt si již nikdo nevzpomene.

_________________________________________

Snímek Atentát na Rusko (Pokušenije na Rossiju/Assassination of Russia), vytvořený na motivu Litvniněnkovy knihy, se pokouší rozkrýt pravdu o výbuchu domů v Bujnaksku, Moskvě a Volgodonsku v roce 1999. Film vznikl za finanční pomoci Borise Berezovského.