Reklama
 
Blog | Jirka Just

Za Medveděva – Za Putina

Necelý týden po volbách do Státní dumy byl učiněn konec spekulacím ohledně nástupce Vladimira Putina na prezidentském postu. Iniciativou čtyř stran, a poté i oficiálně na stranickém sjezdu Jednotného Ruska, byl nominován do boje o post hlavy státu první vicepremiér Dmitrij Medveděv. Toto řešení by mělo definitivně určit po jaké linii půjde předání moci a jakým způsobem dojde k uchování současného kurzu. Zároveň by také mělo eliminovat všechna podezření na snahu prezidenta Putina zůstat v čele státu i po ústavou limitovaném období. Proč byl však vybrán zrovna Medveděv? A jaký bude další osud Vladimira Vladimiroviče?

Není neobvyklým jevem, pokud u států ve stadiu přechodu z jednoho režimu do druhého vznikne speciální mechanismus či orgán, který svojí podstatou tvoří páteř překlenovacího procesu a zajišťuje nezvratnost a nesměnnost nového politického kurzu. V případě Ruské federace můžeme za takový mechanismus označit institut nástupce. V rámci zachování politické linie nastavené aktuálním politickým režimem je vybrána osoba, která má zajistit pokračování kurzu a zabránit změnám hrozícím v případě příchodu k moci zástupcem jiného proudu než provládního. Zároveň vládou vybraný kandidát disponuje širokou podporou administrativních zdrojů, jenž mu zajišťují převahu nad soupeři a prakticky mu již předem garantují vítězství. Ačkoliv tedy tento způsob zachování moci odporuje pravidlům demokratické a transparentní volby, v podmínkách ekonomické a sociální nestability eliminuje příchod k moci stoupenců radikálních ideologií.

Poprvé byl tento způsob předání moci použit Borisem Jelcinem v roce 1999. Kvůli zdravotnímu stavu a nízké podpoře mezi obyvateli (nesmíme zapomínat, že prezidentské volby v roce 1996 vyhrál jen díky administrativním zdrojům) si nemohl dovolit změnit ústavu a zůstat hlavou státu na další období. V případě standardního průběhu voleb by zároveň hrozilo vítězství protivládních sil, především v podobě komunistické strany. Ta v 90. letech disponovala širokou podporou a její předseda Gennadij Zjuganov v souboji o prezidentské křeslo byl a doposud je vážným soupeřem kremelskému kandidátu, pravidelně obsazující druhé místo. Řešením situace bylo předání moci předem vybrané osobě, kterou se stal Vladimir Putin. Narozdíl od kandidátů z řad liberálního proudu, nebyl přímým způsobem zdiskreditován účastí v ekonomických reformách, a tím pádem u voličů nevyvolával negativní emoce. Tento krok se v roce 2000 ukázal jako úspěšný.

Jestliže v Jelcinově případě předání moci nástupci mělo primárně zajistit přežití režimu, v aktuálním případě u Vladimira Putina tato potřeba neexistuje. V průběhu vlády druhé hlavy státu se vnitropolitická situace v Rusku stabilizovala. Došlo k upevnění mocenské vertikály, země se pomalu začala dostávat z hospodářského propadu a zvýšil se příliv financí do státní kasy na úkor zisků z prodeje uhlovodíkových surovin. Vladimir Vladimirovič zároveň disponuje výraznou podporou u obyvatel, která daleko přesahuje ostatní politiky. Z toho vyplývá, že priorita při hledání nástupce bude ležet v jiné oblasti. Hlavní požadavek pro výběr osoby budoucího prezidenta se přenesl ze schopnosti záchrany systému na schopnost pokračovat v nastaveném trendu.

Reklama

Má-li být hlavní motivací při výběru nástupce jeho schopnost udržení politické linie založené v období vlády Vladimira Putina, není nutné, aby se jednalo o silnou osobnost. Ba naopak. Důvod, pro který byl kandidát vybrán, ho předurčuje k převážně pasivní roli vykonavatele pokynů. Nelze ani vyloučit možnost, že tato osoba v příhodný moment uvolní místo pro aktéra hrajícího hlavní roli ze zákulisí, v našem případě tedy pro Vladimira Putina. V tomto pojetí institut nástupce ztrácí evoluční charakter a získává rysy konzervace.

Díky této konstrukci můžeme objasnit jmenování Dmitrije Medveděva prokremelským kandidátem na post hlavy státu. Kariéra Dmitrija Anatoljeviče je již od začátku 90. let spojena s Vladimirem Putinem. Poprvé se setkali v konzultačním týmu Anatolije Sobčaka, předsedy Leningradského sovětu lidových poslanců a následně starosty Petrohradu. Byl to prý sám Vladimir Vladimirovič, který Medveděva našel při hledání schopných kádrů pro práci na radnici. K jejich přímé spolupráci dochází v roce 1994, kdy se Dmitrij Anatoljevič stává Putinovým poradcem, který tehdy vykonával funkci prvního zástupce petrohradského starosty. Poté co se Vladimir Vladimirovič stal předsedou vlády a následně hlavou státu, Medveděv se objevuje na různých vysokých postech ve státní i ekonomické sféře.

Od roku 1999 do roku 2005 působí v administraci prezidenta, kterou mezi lety 2003 až 2005 řídil. V roce 2000, jako šéf předvolebního štábu, přispěl nemalou měrou k výhře Vladimira Putina v prezidentských volbách. Přelomovým se pro Medveděva stal rok 2005, ve kterém byl jmenován do veřejných funkcí. V říjnu byl pověřen realizací národních projektů a měsíc na to se stal prvním místopředsedou vlády. Již tehdy se začalo spekulovat o jeho budoucí roli Putinova nástupce.

Pokud bychom měli zmínit největší úspěch Dmitrija Anatolijeviče v ekonomické oblasti, pak je to bezesporu jeho působení v čele Gazpromu. Do vedení společnosti vstoupil v roce 2000, kdy byl jmenován členem Rady ředitelů, přičemž ještě téhož roku se stal jejím předsedou. V této pozici působí, s krátkou přestávkou mezi lety 2001 až 2002, do dnešních dnů. Ze všech Medveděvových přínosů pro společnost můžeme vyzdvihnout zejména liberalizaci prodeje akcií Gazpromu, která otevřela možnost nákupu cenných papírů i zahraničním zájemcům a zároveň tím monopolu "umožnila stát se největší akciovou emisí v kategorii světových rozvojových trhů." Experti se však shodují v názoru, že Medveděv primárně zajišťuje dozor a hájení zájmů Kremlu ve vedení společnosti.

Zde je tedy na první pohled vidno, proč Medveděv dostal přednost před druhý potenciálním kandidátem na nástupce Sergejem Ivanovem. Kromě dlouhodobé známosti se současnou hlavou státu, plní Dmitrij Medveděv dlouhodobě funkci Putinova podřízeného. Existuje tedy pravděpodobnost, že v případě jeho zvolení bude mít Vladimir Vladimirovič významný vliv na jeho rozhodování. To samé bychom nemohli říci v případě Sergeje Ivanova, který jako zástupce silových elit by byl méně kontrolovatelný.

Nástupcem v podobě Dmitrije Medveděva by byl vyřešen způsob, jakým může současný prezident nepřímo realizovat vedení země i po odchodu ze své funkce. Otázkou však zůstává, jaký post bude oficiálně zaujímat? Na sjezdu Jednotného Ruska v polovině prosinci Vladimir Putin veřejně vyjádřil připravenost stát se předsedou vlády, v případě zvolení Medveděva prezidentem. S obdobným přáním vystoupil i sám nástupce. Takový krok však v sobě skrývá i ohrožení Putinovy popularity.

Přestože  hlava státu určuje hlavní směřování domácí a zahraniční politiky, vláda je exekutivním orgánem, který nese za státní politiku zodpovědnost. To znamená, že v případě ekonomických neúspěchů či při jiných problémech všechna vina padá na kabinet a předně na jeho předsedu. A tato varianta není pouze hypotetická. Již tento rok inflace dosahuje takové výše, že přinutila ministerstvo ekonomického rozvoje a obchodu přehodnotit prognózy. Přičemž existuje pravděpodobnost, že takový trend bude pokračovat. Pokud se Vladimir Putin hodlá v budoucnu vrátit do prezidentského křesla, premiérská funkce je příliš riskantní.

Mnohem lepším východiskem by bylo obsazení nějakého vidného postu, který zároveň nebude mít negativní vliv na popularitu. Zde se naskýtá několik variant. Pokud bychom se zaměřili na politickou oblast, zde můžeme předpokládat, že se Vladimir Putin definitivně postaví do čela Jednotného Ruska jako předseda strany. Tím pádem se uskupení zbaví nálepky dočasného projektu strany moci a transformuje se do regulérního politického bloku. Tímto způsobem bude Vladimir Vladimirovič moci přímo kontrolovat zákonodárné procesy, včetně změny ústavy. Zde však existuje nebezpečí úměry poklesu ratingu strany a jejího představitele, k čemuž částečně došlo na těchto parlamentních volbách. Přestože Jednotné Rusko dosáhlo za pomocí přímé prezidentovy podpory (volby jako referendum o důvěře VP) vysokého počtu hlasů, samotný Vladimir Putin zaznamenal oproti prezidentským volbám v roce 2004 pokles hlasů zhruba o 10 %. 

V tomto směru je daleko pravděpodobnější, že Vladimir Vladimirovič obsadí pozici nepřímo spjatou s exekutivou. Reálný je jeho návrat do čela Bezpečnostní rady Ruské federace. Jedná se o státní orgán, jehož účelem je tvorba, schvalování a realizace nejdůležitějších rozhodnutí v oblasti domácí a zahraniční politiky. Z legislativního hlediska je jeho postavení podobné americkému National Security Council. Přestože byl prakticky od založení v roce 1992 jeho vliv marginalizován, může s opětovným příchodem Vladimira Putina stoupnout. Jako tajemník rady by opět mohl rozhodovat o chodu země, aniž by to nějakým způsobem protiřečilo ústavě.

Jestliže by budoucnost Vladimira Putina měla být spojena s ekonomickou sférou, experti nazývají nejčastěji dvě varianty. První se odkazuje na analogii odchodu Gerharda Schrödera z vysoké politiky. Vladimir Vladimirovič se může postavit do čela společnosti Gazprom, čímž by si de facto vyměnil místo s Dmitrijem Medveděvem a zároveň by si zachoval mocenský vliv i dostatečný prostor v mediích. Na druhou stranu s touto možností nesouhlasí analytik brokerského domu Otkrytije Chalil Šechmametov, neboť podle jeho názoru jakákoliv funkce Putina v Gazpromu neodpovídá jeho dosavadnímu postavení a významu. Zároveň prý monopol nepatří do skupiny Putinových priorit k povýšení životní úrovně země.

Do oblasti zlepšení domácího ekonomického prostředí naopak spadá druhá varianta. Podle ní by měl Vladimir Putin stanout v čele Rozvojové banky, instituce dohlížející na realizaci projektů v oblasti infrastruktury, inovací a zvláštních ekonomických zón. Financování banky jde z Investičního fondu, který k momentu vzniku instituce disponoval kapitálem ve výši 70 miliard rublů. Na tomto postu, který je podobný Medveděvovu předsednictví v radě pro národní projekty, si bude moci Vladimir Putin dál držet svůj image lídra starajícího se o blaho a rozvoj státu.

________________________________________________________

Jestliže se v ČR řekne ruská/sovětská animovaná tvorba, většina z nás si vybaví Jen počkej, zajíci!. Proto bych si vám dovolil představit jednoho z nejvýznamnějších ruských animátorů novodobé éry, Ivana Maximova. Jeho tvorbu je možné označit za výlety do surrealistických světů plných bizarních postaviček. Prezentované video vzniklo v roce 1990 a jako ústřední melodie byla použita známá jazzová skladba Take Five od Dave Brubecka.