Do Kyjeva jsem přijel z Moskvy. Na člověka přivyklého ruském poměrům působí hlavní město Ukrajiny více otevřeněji. Na ulicích není tolik policistů a řidiči, takřka nepochopitelný jev pro Rusko, dávají chodcům přednost. Architektura města v sobě spojuje evropský a ruský/sovětský styl, který přirozeně dominuje. Historické části města nejsou tolik zasaženy komercializací (což nelze říci o metru, které je oblepeno všemožnými reklamami). V centru prakticky nelze najít supermarkety. Ve velké míře se mu vyhnula i moderní zástavba. Všechny historické památky, které jsem měl možnost vidět, byly na první pohled v dobrém stavu.
Vzpomínky na Sovětský svaz tu nejsou také tak očividné. Naopak, daleko
více je zde cítit ukrajinský nacionalismus. Jeho projevy nejsou vidět v
násilné podobě, jako spíš formou plakátů či symbolů. Nezřídka bylo
možné vidět i odznáčky se Stepanem Banderou připnuté na bundách či
batozích.
Vzhledem k časově omezenému pobytu jsem nestihl navštívit všechny pamětihodnosti města. Vynechal jsem památník na místě bývalého vyhlazovacího tábora Babij Jar, Kyjevskopečerskou lávru i Muzeum Velké vlastenecké války se sochou Matky Vlasti. Soustředil jsem se v první řadě na památky, které se nacházejí v centru města či v jeho blízkosti.
První cíl představovala historická čtvrť Podil, konkrétně Andrijivskyj uziv. Tato ulice je taktéž nazývána kyjevským Montmartre. A to jak tím, že zde své výtvory prodávají různí umělci, tak i kvůli tomu, že nad ní ční Chrám svatého Ondřeje (tak jako v Paříži Chrám Sacre Coeur). Svou slávu získala i tím, že zde žil spisovatel Michail Bulgakov (z domu je dnes malé muzeu).
Jakožto vystudovaný politolog jsem nemohl vynechat ani slavné Náměstí Nezávislosti, jeden ze symbolů oranžové revoluce. K němu přiléhá Chreščátyk, hlavní ulice města. Jistou zajímavostí je, že se ulice na víkend a o svátcích pro motorová vozidla uzavírá a slouží jako velká pěší zóna.
Můj politologický zájem mě zavedl i k ukrajinskému parlamentu a k sídlu prezidenta, naproti kterému se nachází Dům s chimérami. Stavba ze začátku 20. století, jehož fasádu zdobí roztodivní tvorové ze světa legend a mýtů.
Být v Kyjevu a nevidět Chrám svaté Sofie je jako být v Praze a nevidět Hrad. K němu je možné dojít z ulice Chreščátyk a přitom se kochat dalšími pamětihodnostmi. Sochou prvního prezidenta Ukrajinské lidové republiky Michajla Hruševského, Národním akademickým divadlem opery a baletu, Zlatou bránou a pamětními deskami československého exilového odboje a Jaroslava Haška.
Kyjev na mě udělal příjemný dojem. Zejména onen pocit, kdy člověk cítí přítomnost středoevropského vlivu, a přitom se zároveň prochází po "matce všech ruských měst".
Po kliknutí se fotografie otevře v novém okně a v plné velikosti
Chrám svatého Ondřeje (Andrijivska cerkva)
Oranžovou revolucí proslavené Náměstí Nezávislosti (Majdan Nezaležnosti)
Detail sochy slovanské bohyně Beregině
Dům na ulici Chreščátyk
Další dům na ulici Chreščátyk
Socha chemika Dmitrije Mendělejeva před Národní technickou univerzitou
Budova ukrajinského parlamentu, Nejvyšší rady
Dům s chimérami (Budynok z chymeramy), jehož fasádu zdobí různí fantaskní tvorové
Chrám svaté Sofie (Sofijskyj sobor) v západu slunce
Sochy jako vzpomínky na nelehké dějiny Ukrajiny. Památník Přátelství národů, věnovaný připojení ukrajinských zemí k Rusku. Vlevo je socha Rusa a Ukrajince držící Řád přátelství národů SSSR, vpravo se nachází sousoší Perejaslavské rady včele s Bohdanem Chmelnickým
Socha Michaila Bulgakova
Pamětní deska věnovaná Jaroslavu Haškovi, který mezi lety 1916 až 1918 žil v Kyjevu
Na ukrajinském bleším trhu lze koupit cokoliv. Od sovětských vyznamenání až po nacistické
Rozpolcenost Ukrajiny je znát i z nápisu na zdi (Sláva Ukrajině … a Rusku)
Neméně je znát i proukrajinský nacionalismus. Plakát oslavující Ukrajinskou povstaleckou armádu (Naše svoboda – jejich krev)
Vůdkyně smečky