V roce 2004 vstoupila v platnost nová afghánská ústava a zároveň s ní také vznikla Islámská republika Afghánistán. Mělo se jednat o přelomový okamžik v postkonfliktní rekonstrukci prakticky permanentně válkou zmítané zemi. Během posledních 4 letech však nedošlo k plánované stabilizaci situace a ani centrální vláda nezískala kontrolu nad všemi provinciemi. Podle Ředitele národního zpravodajství Mika McConnella Kábul kontroluje pouze 30 % území, Taliban 10-11 % a polní velitelé či kmenoví náčelníci zbytek. V poslední době také dochází k nárůstu ozbrojených napadení a bojů mezi jednotkami mezinárodních sil a protivládními skupinami, v převážné části zastoupené Talibanem. V této spojitosti se začíná hovořit o možném vývoji podle iráckého nebo, v nejhorším případě, somálského scénáře.
Bezpečnost a rekonstrukce Afghánistánu se stala prioritní záležitostí pro Severoatlantickou alianci. Jednak proto, že organizace od roku 2003 velí mezinárodním silám ISAF (International Security Assistance Force), působících v zemi na základě rezoluce 1386 Rady bezpečnosti OSN, ale také z toho důvodu, že afghánská mise představuje určitý mezník v historii NATO. Poprvé se totiž angažuje za hranicemi zóny své původní odpovědnosti a má tak možnost dokázat opodstatněnost svých univerzalistických ambicí. Podle oficiálního postoje Aliance je "euroatlantická bezpečnost i široká mezinárodní bezpečnost těsně svázána s budoucností Afghánistánu jako mírového, demokratického státu, dodržující lidská práva a zbaveného hrozby terorismu." V současné době je v Afghánistánu dislokováno zhruba 43 250 příslušníků ozbrojených sil ze 40 zemí světa, kteří působí v 5 sektorech.
Afghánské téma se stalo jedním z hlavních předmětů jednání nedávno uskutečněného summitu NATO v Bukurešti. Setkání mělo především vyřešit některé antagonismy, které ve spojitosti s afghánskou misí mezi členskými státy existují. Primárně se jedná o opatrný postoj Německa, Francie, Itálie, Španělska či Turecka k nasazení dalších vojáků a rozmisťování kontingentů na jihu země, kde se vedou nejtěžší boje. Ještě před summitem americký ministr obrany Robert Gates kritizoval schopnosti evropských jednotek v boji s protivládními silami a varoval před vznikem dvourychlostního modelu NATO, rozděleného na státy odhodlané bojovat a na státy, které se nechtějí účastnit bojových operací.
Výsledek summitu v tomto pohledu je poněkud rozpačitý. Ačkoliv se někteří členové zavázali navýšit počet svých příslušníků ozbrojených sil v rámci ISAF (Francie plánuje vyslat do Afghánistánu zhruba 700 vojáků, Polsko 400 vojáků a 4 helikoptéry Mil Mi-17 a 4 Mil Mi-24 Hind, Česká republika 100 vojáků, Rumunsko, Itálie a Řecko má poskytnout instruktory pro afghánskou armádu), největší tíha odpovědnosti bude i nadále ležet na Spojených státech amerických, které plánují do roku 2009 podstatně zvětšit svůj kontingent. Hovoří se o 7,5-10 tisíci mužích.
Pozitivně je naopak hodnoceno přijetí nového aktu, tak zvané Strategické vize ISAF. Prostřednictvím tohoto dokumentu se Severoatlantická aliance přihlásila k pomoci s upevňováním pozice centrální vlády, hodlá se podílet na rekonstrukci země ve všech oblastech a především se bude snažit zapojit do zajištění bezpečnosti i další regionální aktéry, v první řadě Pákistán. Poslední aspekt se týká zejména posílení bezpečnosti v pákistánské Severozápadní pohraniční provincii a Federálně spravovaných kmenových území hraničících s Afghánistánem, kde se nacházejí základny a výcvikové tábory organizace Al-Kajda a hnutí Taliban. Až nestřídmě optimisticky vypadají plány na zvýšení počtu příslušníků Afghánské národní armády (ANA) ze současných zhruba 60 na 80 tisíc k jaru 2009. Jestliže by ANA byla schopna do roku 2011 kontrolovat převážnou část území státu a zabezpečit na něm pořádek, hovoří se o tom, že by v tomto roce mohlo být zahájeno definitivní stahování mezinárodních jednotek.
Avšak nejvýznamnější událostí bukurešťského summitu, přímo spojenou s Afghánistánem, se stala dohoda mezi Ruskou federací a Severoatlantickou aliancí o vytvoření severního transportního koridoru. Jeho prostřednictvím by měly být, přes Rusko, Kazachstán a Uzbekistán, do země dopravovány náklady nevojenského charakteru. Koridor má doplňovat již existující jižní zásobovací cestu, vedoucí přes Pákistán.
Moskva neopustila Afghánistán
Afghánská problematika je jedno z témat, ve kterém mezi Ruskou federací a Spojenými státy americkými existuje určitý konsenzus. Moskva, jako garant bezpečnosti Společenství nezávislých států, se dlouhodobě snaží angažovat v zamezení pronikání vlivu fundamentalistických hnutí operujících na území Afghánistánu na toto teritorium a pokouší se bojovat s drogovým tranzitem (70 % heroinu užívaného v RF pochází z Afghánistánu). Pro USA je stabilizace situace v zemi jednou z priorit v boji s mezinárodním terorismem.
Rusko se ještě před spojeneckou invazí v roce 2001 aktivně angažovalo, společně s Íránem a Indií, v pomoci Severní alianci (SA) v boji proti Talibanu. Moskva považovala SA za jedinou legitimní afghánskou vládu a jejího lídra Burhanddina Rabbáního za prezidenta Afghánistánu (jím de iure byl od roku 1992). Výraznou roli zde hrály aspekty jako etnický faktor (Severní aliance je tvořena představiteli středoasijských národů – Tádžiky a Uzbeky) a tradiční podpora severu země, která má kořeny v sovětských geopolitických zájmech, datujících se k 50. letům minulého století. Hovořilo se také o blízkých vztazích mezi sovětskou/ruskou rozvědkou a "vrchním velitelem sil Severní aliance" Ahmadem Šáhem Masúdem, kterého podporovala v jeho mocenských ambicích.
První dodávky ruských zbraní byly registrovány již v roce 1997, kdy měla protitalibanská koalice obdržet nespecifikované množství tanků T-55 a stíhacích letounů MiG-21. V roce 2001 bylo do Afghánistánu dodáno okolo 50 tanků T-55 a T-62, zhruba 80 kusů obrněných transportérů BMP-1, BMP-2 a BTR-60 a další zbraně a technika v rozměru 30-34 milionů dolarů.
Poté, co hlavní iniciativu v boji proti hnutí Taliban převzal Západ v čele se Spojenými státy, byl vliv Ruska podstatně oslaben. Přestože Moskva vyjádřila podporu operaci Trvalá svoboda, aktivně se do bojů nezapojila, ale poskytla pro převoz vojenských nákladů svůj vzdušný prostor. Jako nástroj k prosazování svých zájmů zvolila Severní alianci. Spoléhala na to, že po odstranění Talibanu od moci bude SA automaticky přiznána mezinárodním společenstvím ústřední vládní silou a Rusko by se v takovém případě mohlo stát strategickým partnerem nového afghánského režimu. K takovému vývoji událostí však nedošlo. Konference v Bonnu v roce 2001 a následná volba dočasné hlavy Afghánistánu v Loya Jirga (celonárodní rada představitelů všech afghánských etnických skupin) v roce 2002 daly vzniknout koaliční vládě, ve které Severní aliance nepředstavovala hlavní politickou sílu. Moskva tedy nezískala potřebnou oporu na nejvyšších místech a nemohla vážně konkurovat vlivu Washingtonu, na který se nová vláda začala primárně orientovat.
K oslabení zájmu o Afghánistán ze strany Ruské federace přesto nedošlo, byť jej musela korigovat s ohledem na dominanci Spojených států. Moskva se i nadále podílí na vojensko-technické spolupráci s Kábulem formou poskytování náhradních dílů pro vojenskou a transportní techniku sovětské provenience, humanitární pomoci v podobě transportní techniky a odborné pomoci při výcviku armádních specialistů. V současné době jde také diskuze o nákupu útočných pušek AK-103 pro afghánskou armádu (konkurencí v zakázce jim je americká M-16), které mají nahradit AK-47. Vzájemný obrat zboží však v celkové obchodní bilanci Afghánistánu hraje malou roli. V roce 2007 dosáhl pouze 68,2 milionů dolarů. Nejvýznamnějšími ekonomickými partnery Kábulu zůstávají být Pákistán, Indie a Spojené státy americké. V loňském roce taktéž došlo k podepsání dohody o odpuštění Moskvou 90 % afghánského dluhu, který vznikl v průběhu 80. let především nákupem sovětských zbraní.
Rusko se také snaží vnést svůj vklad v boji proti obchodu s afghánským heroinem a opiem. V roce 2005 byla podepsána dohoda o otevření v Kábulu zastupitelství ruské Federální protidrogové služby, ke kterému má dojít v letošním roce. Na mezinárodní úrovni se Moskva snaží přispět k boji proti afghánské drogové hrozbě koncepcí tzv. protidrogových a finančních pásem, které by měly vzniknout okolo Afghánistánu. Tento plán byl představen ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem v roce 2004 na tiskové konferenci věnované Zprávě Výboru OSN pro mezinárodní kontrolu drog. Podstatou je vytvoření kontrolních a informačních mechanismů k lokalizaci rizikových míst v afghánských pohraničních regionech, užší spolupráce zpravodajských služeb zainteresovaných států a monitoring a případnou neutralizaci drogových kanálů a skupin podílejících se výrobě a exportu afghánského heroinu a opia.
Tento plán našel podporu prakticky u všech aktérů majících zájem na stabilizaci situace v Afghánistánu, avšak problémem se jeví klasifikace priorit. Sousední státy, Rusko, OSN, EU nebo Čína, které jsou nejvíce postiženy exportem drog, dávají větší akcent na boj s tímto nebezpečím. Z druhé strany například Velká Británie či Spojené státy americké primárně upřednostňují ničení makových polí a heroinových laboratoří.
Budoucnost Afghánistánu ve znamení spolupráce
S nárůstem napětí v Afghánistánu, které v budoucnu bude na sebe vázat velké množství lidských i materiálních sil, je stále více zřejmé, že Spojené státy a NATO budou bez spolupráce s dalšími regionálními aktéry jen s obtížemi pokračovat v rekonstrukci země a eliminaci protivládních skupin. Jak ukázal příklad s dohodou mezi Aliancí a Ruskem o vybudování transportního koridoru, jedním z řešení by mohlo být zapojení organizací, ve kterých Moskva hraje důležitou roli. Tedy Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) a Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS).
Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, jakožto vojensko-politický blok určité skupiny zemí Společenství nezávislých států (SNS), pretenduje na ústřední pozici při zajištění bezpečnosti postsovětského teritoria. Přímo se jí dotýká nestabilita v Afghánistánu a s ní spojený růst vlivu islamistických skupin, které mohou být exportovány do sousedních členských států ODKB, v první řadě do Tádžikistánu a Uzbekistánu. V současné době leží na organizaci hlavní odpovědnost v boji s vývozem afghánských drog ze severních provincií. Od roku 2003 je každoročně prováděna protidrogová operace Kanál, v níž se poslední dobou účastní také nečlenské státy, jako například Írán, Čína, USA a některé země EU. V minulém roce bylo zadrženo 8 tun opia a 1,1 tuny heroinu (celkově 28 tun narkotických látek).
Šanghajská organizace pro spolupráci, vzhledem k svému multiregionálnímu charakteru, má potenciál být důležitým aktérem v oblasti střetu strategických zájmů předních členských států (Číny a Ruska) a vnějších hráčů (USA, EU a Japonska) na teritoriu začínajícího na Kavkazu a končícího v Asijsko-tichomořské oblasti. I v tomto případě eskalace situace v Afghánistánu neodpovídá zájmům Moskvy a Pekingu, které také na svém území vedou boj proti islamistickému radikalismu. Neméně důležitá je i poloha země, která leží mezi členskými státy a má tak významný transportní potenciál. Potvrzením zájmu organizace rozvíjet spolupráci s Kábulem bylo založení v roce 2005 Kontaktní skupiny ŠOS-Afghánistán.
Perspektivy zapojení obou či jedné z organizací jsou zcela reálné. Minulý rok na summitu ODKB v Dušanbe byla schválena Smlouva o mírových aktivitách, která předpokládá vznik mírových jednotek. Primárním účelem dokumentu bylo vytvořit alternativní mechanismus řízení mírových aktivit, kterými do svého zrušení v roce 2006 disponoval Štáb pro koordinaci vojenské spolupráce SNS, a tedy i přenesení ochrany a zajišťování míru na postsovětském teritoriu ze Společenství nezávislých států na Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Zároveň došlo k rozšíření působnosti mírových sil ODKB na celý svět, přičemž akce sil za hranicemi organizace jsou vedeny výlučně s mandátem Rady bezpečnosti. V případě nasazení v Afghánistánu se tedy otevírá cesta nejen pro první křest ohněm "modrých přileb" ODKB, ale i podstatné vyřešení problému s nedostatkem vojáků z členských zemí Severoatlantické aliance.
V realizaci této varianty však překáží několik aspektů. Do současné chvíle nedošlo k ratifikaci Smlouvy o mírových aktivitách všemi členskými státy. Mezi Organizací Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a Severoatlantickou alianci stále neexistují oficiální vztahy. Moskva se, s ohledem na minulost, staví odmítavě k nasazení ruských vojáků v Afghánistánu.
V případě Šanghajské organizace pro spolupráci existuje velký potenciál jejího zapojení do rekonstrukce Afghánistánu. To je dáno především charakterem organizace samotné, která se narozdíl od ODKB nesoustředí výlučně na vojensko-politické cíle, ale i jiné, v první řadě ekonomické. To potvrzuje i dlouhodobý aktivní zájem o investiční projekty v zemi mezi jednotlivými členskými státy, zejména u Číny a Kazachstánu. Avšak ani nasazení ozbrojených sil nelze vyloučit. Jak píše Marcel de Haas, člen Netherland Institute of International Relations, narozdíl od ODKB není ŠOS vnímána jako striktně proruské a tedy i protizápadní uskupení, což znamená, že perspektiva spolupráce se Severoatlantickou aliancí je zde větší. Podle de Haase by mohli členové ŠOS vydělit kontingent, který by působil v rámci sil ISAF. Tím by byla jednak posílena stabilita Afghánistánu, ale i vzájemné vztahy mezi Šanghajskou organizací pro spolupráci a Aliancí.
___________________________________________________________
Afghánská válka z let 1979 až 1989 pro Sovětský svaz (i dnešní Rusko) představuje jednu z největších tragických epizod v historii země. Bez nadsázky je možné říci, že se jednalo o sovětský Vietnam. Dokument pod názvem Poslednij soldat – Afganistan (Poslední voják – Afghánistán) z roku 2004 je věnován právě tomuto konfliktu. Vodící nití filmu je smrt posledního příslušníka Sovětské armády, který zahynul během evakuace 40. armády. V dokumentu jsou, kromě záběrů ze sovětských archívů, použity i snímky nafilmované mudžahidy.