Zimní energetická krize byla pro Bělorusko významným mezníkem, který zasáhl do všech oblastí státu. Napjatá situace mezi Moskvou a Minskem, alespoň na první pohled, polevuje. Smířlivá slova k bratrskému národu pronesl prezident Putin ve svém každoročním Poselství Federálnímu shromáždění, když hovořil o otevřenosti k jakémukoliv modelu integrace do společného svazku a neochvějnosti rozvoje ve všech sférách vzájemných vztahů. Dalším důkazem může být naplnění jedné z podmínek na vytvoření unijního státu, tedy harmonizace odvodu daní pro Bělorusy pracujících v Rusku a Rusy v Bělorusku s místním pracujícími. Naproti tomu domácí sektor je poznamenán daleko více. Rozsah úderu, který byl Bělorusku uštědřen, obnažil Alexandr Lukašenko v projevu k Národnímu shromáždění. S ohledem na ztrátu příjmu z reexportu ruské ropy prezident ohlásil od roku 2008 přerušení státních dotací firmám a vyjádřil požadavek na vytvoření rezervních zásob strategických surovin pro případ opakování výpadku dodávek. Lukašenko se nevyhnul ani tématu výstavby jaderné elektrárny a zároveň vyzval obyvatele, aby používali alternativní paliva a hospodárně nakládali s neobnovitelnými zdroji.
Ústředním tématem v ekonomické části projevu byla diverzifikace importu uhlovodíkových surovin. Minsk je zcela závislý na ruských dodávkách, a proto se Alexandr Lukašenko krátce po opadnutí zimní krize rozhodl hledat způsob jak zmírnit tuto vazbu. Prvním pokusem byl úkrok směrem na Západ. K realizaci navázání spolupráce nakonec nedošlo, zejména ve spojitosti s potlačením protirežimních demonstrací koncem března a dubna. Vše tak zůstalo pouze u deklarativních vyjádření. Své snahy proto Bělorusko namířilo k státu patřící do protiruské koalice – Ázerbajdžánu. Ekonomické vztahy mezi Baku a Minskem jsou na vysoké úrovni, kaspická republika dokonce figuruje na šestém místě v objemu běloruského zahraničního obchodu a obrat zboží s každým rokem roste. Dodávkám ropy však brání dva problémy.
Ačkoliv se Ázerbajdžán snaží za podpory Spojených států a Evropské unie expandovat na západní trh, prozatím jedinou cestou je ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan a následná tankerová doprava. Aby se Bělorusko mohlo napojit na tento transportní kanál, muselo by se podílet na prodloužení trasy ropovodu Oděsa-Brody. Kvůli různým problémům je uskutečnění plánu stále oddalováno a připojení Běloruska k projektu je spíš otázkou dlouhodobého horizontu. Druhou překážkou je zejména cena. Po zimním navýšení Minsk platí 232 dolarů za tunu, při nákupu ropy z Ázerbajdžánu by tato cena mohla vystoupat daleko výše. Taková částka by pro zemi nebyla finančně únosná, i kdyby surovina byla dále exportována na západoevropský trh. Je zřejmé, že ani tento způsob v dohledné době nebude možné uskutečnit. Bělorusko se tedy obrátilo k svému partnerovi ze skupiny problémových států – Venezuele.
K navázání intenzivnější spolupráce mezi Caracasem a Minskem došlo v červenci minulého roku, kdy na oficiální návštěvu Běloruska přiletěl Hugo Chavez. Během jeho třídenního pobytu bylo uzavřeno několik smluv, včetně deklarace o spolupráci mezi Běloruskem a Venezuelou. Jejím obsahem bylo mimo jiné vytvoření bělorusko-venezuelská komise na nejvyšší úrovni, která by se podílela na tvorbě společných projektů v ekonomické, vědecké, technické a energetické oblasti. Caracas má především zájem na o nákup zemědělské techniky, potravinářských výrobků, elektroniky a protiletadlových kompletů S-125 Pečora-2T a Osa-1T. V plánu je i výstavba 5 000 bytů na okraji hlavního města za pomoci běloruských stavbařů. Venezuela taktéž láká svého partnera do nové mezinárodní finanční instituce, která se má stát alternativou Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance. Pro Minsk, kromě rozšíření trhu pro své tradiční výrobky, je prioritní zejména sféra energetiky.
Bělorusko a Venezuela předběžně plánují tři společné projekty v této oblasti. Prvním z nich je plynofikace venezuelských měst a dopravních prostředků, na níž se mají podílet běloruští experti. Druhým projektem je vybudování společného petrochemického závodu. Třetím a zároveň nejdůležitějším projektem je vytvoření společného podniku na dobývání ropy na břehu řeky Orinoko ve státě Guárico. V nedávné době zde venezuelská vláda znárodnila místní firmy, které patřily největším hráčům na energetickém poli Chevron Corporation, British Petroleum či Exxon Mobil, a takto vyčištěnou oblast hodlá použít čistě pro své účely. Podle předběžných plánů by Minsk měl začít práce již v druhé polovině tohoto roku a v prvním kvartálu roku 2008 by mohl vytěžit první tunu suroviny. Východoevropská republika přitom počítá, že roční objem bude činit až 2 miliony tun ropy. Doprava černého zlata by měla prováděna tankery, jenž by surovinu přečerpaly v litevských terminálech Butinge a Klaipedos, z kterých by posléze putovala železnicí do Běloruska.
Při ročním importu zhruba 21 milionů tun ropy tvoří venezuelská těžba pouze nepatrnou část, která nemůže plně kompenzovat ruské dodávky. Prezident Lukašenko sám hovoří o tom, že se nejedná o odmítnutí spolupráce s ruskou stranou, ale pouze o zajištění alternativního zdroje nejdůležitější suroviny v podmínkách toho, co prosazuje Vladimir Putin, tedy tržního mechanismu. Jestli se ve skutečnosti jihoamerická ropa dostane na běloruský trh zůstává otázkou. Se vší pravděpodobností bude zakrývat ztrátu ze zavedení exportního cla, které uvalilo Rusko letos v zimě. A tak třeba v budoucnu bude možné hovořit o Bělorusku jako o největším dodavateli jihoamerické ropy pro Evropskou unii.
_______________________________________
