Při hledání shodných znaků v gruzínské krizi z října 2006 a právě probíhajících estonských událostech okolo přenesení sochy bronzového vojáka, můžeme najít společného jmenovatele v tak zvaném ruském postsovětském komplexu. Od roku začátku 90. let Moskva pomalu ztrácí vliv na bývalé republiky SSSR, což se snaží kompenzovat buď štědrou dotační politikou (např. do minulého roku Bělorusko), nebo silovým působením (např. Ukrajina za vlády oranžové skupiny, Ázerbajdžán). Druhý případ v minulém roce postihl i Gruzii, která zajetím ruských vojáků dala Rusku záminku k vystavení účtu za provedení revoluci růží a prozápadní vektor v zahraniční politice. Kavkazská republika se prakticky ze dne na den ocitla v izolaci od svého severního souseda. Byly přerušeny všechny formy transportního spojení, mezistátní finanční styk byl pozastaven a část nelegálních přistěhovalců gruzínské národnosti byla z Ruska deportována domů.
Mezi Tallinem a Moskvou panují chladné vztahy obdobného rázu již od konce 90. let. Rusko nepochodilo s plánem zapojit pobaltské republiky do Společenství nezávislých států a muselo trpce snést jejich začlenění do Evropské unie a později i do Severoatlantické aliance. Nehledě na tyto skutečnosti je trvalým zdrojem neshod mezi oběma státy především hodnocení společné historie a otázka tamní ruské menšiny.
Na pozadí celé události, která eskalovala 26. dubna v pouliční nepokoje, stál razantní pokus estonské vlády odstranit symboly sovětské moci a okupace. V takovém smyslu se v květnu minulého roku vyjádřil tehdy čerstvě jmenovaný předseda vlády Andrus Ansip pro ruskojazyčné Radio 4, který požadoval přesunutí sochy bronzového vojáka z centra hlavního města na vojenský hřbitov Siselinna. Premiér svým způsobem veřejně reflektoval názor estonského majoritního obyvatelstva, které narozdíl od převážné části Evropy, vidí působení Sovětského svazu v druhé světové válce v jiných konturách. Zatím co je všeobecně kladně přijímán podíl SSSR na likvidaci Třetí říše, v Estonsku k takovému jednoznačnému hodnocení nedochází. Země svou mladou nezávislost, nabytou na základě první okupaci německými vojsky, nejdříve ztratila s paktem Molotov – Ribbentrop, podle kterého země spadala do sféry vlivu Moskvy, a posléze definitivně s porážkou nacismu, když bez jakékoliv možnosti výběru byla přetavena do podoby sovětské republiky.
Ze strany Ruska dochází k opačnému jevu. Jestliže bychom chtěli pojmenovat období v dvacátém století, na které je ruský národ nejvíce hrdý, je jím bezesporu druhá světová válka. Nejedná se však o komplexní hodnocení události, ale především o její část označována jako Velká vlastenecká válka, jež začala německým napadením Sovětského svazu 22. června 1941. Rusové právem vyzdvihují obět statisíců rudoarmejců, kteří vytlačili protivníka ze své Vlasti a zároveň dokázali dobýt jeho srdce – Berlín. Vedlejším, přesto velmi důležitým efektem spojeným s vítězstvím v druhé světové válce byl nárůstu pozice SSSR v systému mezinárodních vztahů. Přehlížený komunistický stát se v průběhu krátkého období transformoval do jednoho z ideologického centra studenoválečných bloků.
Rozdílné chápání splečných dějin má návaznost na problematiku ruské minority. Ta je v obecném pojetí vnímána jako dračí vejce více než šedesátileté okupace. Proto zde, narozdíl od jiných republik bývalého Sovětského svazu, nedošlo ke kodifikaci tak zvaného institutu nulového občanství, jenž by umožnil Rusům žijícím v Estonsku před rozpadem SSSR stát se jeho občany. Naopak, občanství obdrží osoby, jejíž rodiče byli estonskými státními příslušníky před rokem 1940, tedy před sovětizací státu. Podle tamních Rusů estonská vláda aplikuje přísnou asimilační politiku, když při žádosti o občanství nutí zájemce složit zkoušku ze znalosti estonského jazyka a ústavy, čímž podle jejich názoru likviduje jejich identitu. Podle slov politologa a člena Společenské komory Andranika Migrahjana demontáž pomníku, tedy symbolu národní hrdosti jedné skupiny estonského obyvatelstva, byl vnímán jako útok proti ní samotné a odpor, který se následně zvedl, měl být vykřičníkem státu, jenž 30% obyvatel odebral občanství.
Nehledě na rapidní zhoršení vzájemných vztahů se v případě Estonska opakování gruzínského scénáře s větší pravděpodobností neuskuteční. Ačkoliv někteří vysocí politici volali po tvrdé odpovědi na přemístění památníku, jako například předseda Rady federace a předseda prokremelského Spravedlivého Ruska Sergej Mironov, který úspěšně předložil horní sněmovně k hlasování doporučení o rozvázání diplomatických vztahů, jen ztěží bude takový krok realizovatelný. Na rozdíl od Gruzie má Estonsko oporu v silné regionální organizaci – Evropské unii. Jakýkoliv nepřiměřený postup z pozice státních orgánů Ruské federace by se odrazil na již tak těžce zkoušených vztazích mezi Moskvou a Bruselem. Hrozbou je zejména zablokování vstupu Ruska do Světové obchodní organizace, což mělo být obsahem tajného dokumentu vypracovaného Evropskou komisí, sekretariátem Rady ministrů a Německem jako předsedající zemí, který měl posloužit k nátlaku pro zrušení protiestonské politiky. Později byla tato zpráva dementována.
Ve vší pravděpodobnosti se sankce budou ubírat směrem, který byl naznačen v minulých týdnech. S ohledem na snahu nezhoršit si své postavení na blížícím se summitu v Samaře využívá Kreml strategie nepřímé konfrontace. Jednotlivé protiestonské akce jsou prováděny nevládnímu subjekty, které na první pohled jednají samostatně bez návaznosti na státní instituce, přestože se drží linie vládních požadavků.
V politické rovině je využíván především potenciál mládežnických organizací. Prokremelská hnutí Naši, Mestnyje, Molodožnaja gvardija Jedinoj Rossii a Jevrazijskij sojuz molodoži den po zahájení přenosu sochy rudoarmejce obklopila estonské velvyslanectví improvizovaným stanovým táborem, jehož obyvatelé prakticky bez přestávky vyvíjeli na pracovníky zastupitelství psychický i silový nátlak. Demonstranti hlasitě pouštěli ruské vojenské pochody, skandovaly různá hesla, později úplně zablokovali přístup na velvyslanectví, kam se nepodařilo dostat ani ruským reportérů, kteří si šli vyzvednout estonská víza pro potřebu natáčení reportáže přímo z pobaltské země.
Speciálnímu kampani byla vystavena velvyslankyně Marina Kaljurand, které bylo prakticky zamezeno bez asistence ruské milice opustit pozemek. Její fotografii byl přimalován hitlerovský knírek a mladí aktivisté pro ní uspořádali sbírku k zakoupení jednosměrného lístku do Tallinu. Situace se vyostřila 2. května, kdy členové Naši se pokusily násilím přerušit její tiskovou konferenci v budově deníku Argumenty i Fakty (viz. video). Den poté Kaljurand přerušila svou práci v Moskvě a vrátila se do Estonka, podle svých slov na krátkodobou a dlouho dopředu plánovanou dovolenou.
V ekonomické rovině došlo k protiestonským akcím na dvou úrovních, nižší, která týká se regionálního bojkotu estonských produktů, a vyšší zahrnující kroky státních společností. Příkladem nižší úrovně může být bojkot estonských výrobků, ke kterému došlo začátkem dubna. Ten nebyl uskutečněn na základě direktivy shora, ale šlo jakoby o reakci na výrok prvního vicepremiéra Sergeje Ivanova, který doporučil občanům nenakupovat výrobky importované z Estonska. Prozatím se jedná pouze o lokální iniciativu podnikatelů z několika ruských oblastí, včetně obchodních řetězců Sedmoj kontiněnt, Kopejka a Samochval, avšak i to se může odrazí na příjmech estonských vývozců.
Nejmarkantnějším případem z vyšší úrovně je postup Ruských drah. Ty nejdříve oznámili dočasné přerušení transportu transportu ropy, kvůli opravám na trati. Následně 8. května informační agentury informovaly o zrušení nedávno zprovozněné linky Petrohrad-Tallin. Přestože spoj byl uveden do provozu 31. března, ruská strana hovoří o jeho nerentabilnosti a neefektivitě. O skutečném pozadí se lze jen dohadovat.
Jaký postup může Moskva v budoucnu zvolit? Částečně ho naznačil předseda výboru Státní dumy pro ekonomickou politiku Jevgenij Fedorov. Mezi Ruskem a Estonskem neexistuje silnější ekonomické pouto, vyjma tranzitu. Podle Fedorova přes republiku proudí 60 % z celkového transportu zboží přes Pobaltí. Jestliže by se tento tok usměrnil přes jiné státy nebo by se zvýšila námořní přeprava z ruských přístavů, byla by to nejefektivnější sankce. Bojkot by se uskutečnil a ještě by na něm vydělaly modernizované přístavy.
Je však nutné poznamenat, že současná situace není asymetrická. I Tallin může vážným způsobem poškodit ruské zájmy. V pondělí 7. května premiér Ansip zrušil plánované jednání s předsedou rady ředitelů společnosti Nord Stream Gerhardem Schröderem o trase Severoevropského plynovodu, čímž oddálil pokračování stavby celého projektu, do kterého vkládá Gazprom i Kreml velké naděje. Rusko tedy tak jako tak bude muset velmi opatrně volit své další kroky.
__________________________________________________
