Historie případu otrávení tehdejšího prezidentského kandidáta Viktora Juščenka pravděpodobně začala 5. září 2004. V ten den byl pozván na obědu ředitelem Bezpečnostní služby Ukrajiny Igorem Smeškem na daču jeho zástupce Vladimira Sacjuka. Den poté Juščenko pocítil silnou nevolnost a byl hospitalizován. Kvůli stále zhoršujícímu se zdravotnímu stavu byl 10. září převezen do vídeňské kliniky Rudolfinerhaus. Tam jeho stav vyhodnotily jako pankreatitidu, vyvolanou vnějším podnětem. Přesto vedení nemocnice odmítalo spekulace o otravě (zde, zde a zde). Stopy jedovaté látky byly nalezeny po novém vyšetření krve o několik měsíců později 11. prosince.
Látka, která byla podána Viktoru Juščenkovi, byla určena jako Tetrachlorodibenzo-p-dioxin. Jedná se o jednu z forem jedovatého dioxinu. Do povědomí se dostal zejména ve spojitosti se směsí defoliantů a herbicidů známou jako Agent Orange, hojně využívanou během vietnamské války armádou Spojených států, jejíž vedlejším účinkem byla silná karcinogenita. Na její výrobě se podílela mimo jiné i Spolana Neratovice. V mírových podmínkách případ masivního zamoření dioxiny je spojen s průmyslovou havárií v italském městě Seveso, kde v roce 1976 uniklo do ovzduší 2,5 kilogramů jedovaté látky (více Vojenské zdravotnické listy 2/2006).
Během vyšetřování vzniklo několik pravděpodobných verzí zadavatelů pokusu otrávit opozičního kandidáta. První podezřívala okruh prezidenta Leonida Kučmu, který by touto formou mohl vyřadit, jestli ne zcela eliminovat, nadějného pretendenta na post hlavy státu. Podle některých údajů se měla k této akci propůjčit ruská tajná služba, která dodala silný jed, s jehož výrobou i použitím má mnohaleté zkušenosti. V takovém smyslu se vyjádřil v interview The Wall Street Jurnal bývalý plukovník Ústřední výzvědné služby Boris Volodarskij. Druhá verze možné pachatele z politického prostředí posouvá do prostředí organizovaného zločinu. V lednu 2006 se tak alespoň vyjádřil ministr vnitra Jurij Lucenko. Podle jeho informace byl nedlouho po Juščenkově otrávení zachycen záznam rozhovoru mezi členy gangu Vasilija Majančuka. Třetí verze se naopak vztahovala k Juščenkovi samotnému. Panoval názor, že otrava je buď pouze fingovaná, nebo následek nepovedeného chirurgického zákroku k zlepšení vizáže (proto tmavozelené skvrny po celém obličeji).
Ačkoliv byla jedovatá látka nalezena, vyšetřovatelům se nepodařilo doposud přes všechny spekulace určit jejího výrobce. Ukrajinská prokuratura se proto v polovině února 2007 rozhodla zakoupit u Spojených států, Ruska, Kanady a Velké Britanie vzorky dioxinu, který by s definitivní platností měl určit zadavatele atentátu na Viktora Juščenka.
Jestliže bylo podání dioxinu skutečně snahou vyřadit Juščenka z volebního klání či alespoň ho diskvalifikovat, tak se tato akce nezdařila. Naopak, solidaritu s otráveným opozičním kandidátem vyjádřili představitelé západních zemí, včetně například Rady Evropy, která prostřednictvím generálního tajemníka Terryho Davise hovořila o šokující zprávě, znepokojující organizaci, jako znepokojuje Ukrajince. Teorie otravy se také odrazila na Juščenkových preferencích, neboť vrhala špatné světlo na tehdejšího prezidenta Kučmu a logicky i na provládního kandidáta Viktora Janukoviče. Nehledě na fakt, že do celé záležitosti bylo zataženo také Rusko, jako jedna z mála zemí disponující laboratoří k výrobě jedů (viz. interview). Znovu se ve spojitosti s otravou začalo mluvit o neoimperiálních choutkách Moskvy, což jí, i přes všechny pokusy utvrdit světové mínění o opaku, výrazným způsobem poškodilo.
Pokud bychom přistoupili na tvrzení odpůrců Viktora Juščenka a celé oranžové revoluce, otrava by byla nástrojem k diskreditaci ukrajinské vlády, včetně jejího kandidáta (např. zde). Argumentace se opírá zejména o fakt, že symptomy onemocnění byly nejdříve považovány za přirozené a o dioxinové otravě se začalo hovořit až v prosinci, tedy po druhém kole prezidentských voleb, ve kterém Juščenko prohrál. Použití jedu k odstranění opozičního kandidáta se mohlo stát jedním z apelů na opakování hlasování a zdůraznění nedemokratičnosti Kučmova režimu.
V současné době se zdravotní stav prezidenta Juščenka vrací do normálu. Podle první diagnózy z roku 2004 bylo stanoveno, že hladina dioxinu přesahovala 6000krát běžnou normu. Vyšetření prováděné rok po otravě ukázalo, že 50 % jedovatých látek bylo z těla odstraněno. V lednu 2007 Juščenkův osobní lékař Jean Saurat oznámil, že v organismu pacienta zůstalo pouze 20 % dioxinu z původní hodnoty. Při stávajícím tempu vylučování jedu z těla by v nejbližší době měl být Viktor Juščenko látky zcela zbaven.
Závěrem je nutné podotknout, že atentát v předvečer prezidentských voleb není v novodobé historii Ukrajiny ojedinělým případem. V říjnu 1999 během předvolební akce byly vrženy směrem k radikální socialistce Natalii Vitrenko dva ruční granáty typu RGD-5. Při explozi bylo raněno 45 osob, z toho jedna svým zraněním podlehla. Samotná Vitrenko z pokusu o vraždu vyvázla s těžkým zraněním. Jedním z podezřelých z naplánování útoku byl předseda krivorožského volebního štábu prezidentského kandidáta Alexandra Moroze (v současné době předseda vládní Socialistické strany Ukrajiny). Společně s ním byli posléze odsouzeni ještě další dva společníci, kteří se na provedení akce podíleli.
___________________________________
Viktor Juščenko před otravou a během kulminace účinků dioxinu
Ilustrace aktuálního stavu poškození tváře na momentce z neformálního setkání prezidenta Juščenka, jeho manželky a prezidenta Kazachstánu Nursultana Nazarbajeva 1. února 2007. (zdroj Oficiální stránky prezidenta Ukrajiny)