Spolupráce Moskvy a Teheranu v energetické sféře je často diskutovanou záležitostí. Írán patří mezi země s velkými zásobami zemního plynu (až 14,9 % světových zásob), není je však schopen zpracovávat a dokonce musí zemní plyn nakupovat v sousedním Turkmenistánu. Je proto logické, že přitahuje zájem velkých společností, včetně Gazpromu. V létě roku 2006 se poprvé objevily informace o vytvoření společného rusko-íránského podniku, který by exportoval plyn z Íránu přes Pákistán do Indie. Jedná se o obdobu amerického projektu, který měl turkmenský plyn dodávat přes Afghánistán na pákistánský trh. Ruská společnost by tak rozšířila svůj vliv z evropského regionu i na jihovýchodní Asii.
Současně s tímto podnikem se poprvé začalo hovořit o vytvoření plynového kartelu. Návrh na vytvoření klubu energetických mocností byl publikován na konferenci států Šanghajské organizace pro spolupráci (členskými státy jsou Kazachstán, Čína, Rusko, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Uzbekistán. Pozorovatelem je Indie, Pákistán, Írán a Mongolsko), kde tuto ideu předložil íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád svému ruskému kolegovi. Znovu se tématem jednání stal plynový OPEC při podpisu smlouvy mezi alžírskou společností Sonatrach a Gazpromem o vzájemné spolupráci. Do třetice o vytvoření kartelu informoval v listopadu 2006 deník The Financial Times, který publikoval tajnou zprávu hospodářského výboru Severoatlantické aliance, v níž se hovořilo o potenciální hrozbě pro Evropskou unii v podobě energetické spolupráce Ruska, Íránu, Libye, Kataru, Alžírska a zemí Střední Asie. Ve všech případech však Moskva pokus o vytvoření plynového kartelu dementovala.
Idea vytvoření plynového kartelu má přesto své zástupce. Například Viktor Orlov, předseda Výboru Rady federace pro přírodní zdroje a ochranu životního prostředí míní, že "na příkladu OPECu je vidět na kolik je vážné kontrolovat úroveň světových cen energetických zdrojů. OPEC tak jako tak reguluje objem těžby i cenu nafty… Pochopitelně, že vytvoření plynové aliance a struktur, regulující výrobu a realizaci energetických zdrojů je pro Rusko nezbytné". Ačkoliv ruská vláda oficiálně kartel odmítá, prezident Putin na své každoroční konferenci s novináři prohlásil: "V první etapě jsme souhlasili s íránskými specialisty, s íránskými partnery, s některými dalšími zeměmi, které ve velkém množství dobývají a dodávají uhlovodíkové suroviny na světové trhy, především plyn, my se už pokoušíme koordinovat své kroky na trzích třetích států. A jsme připraveni dělat to i v budoucnu. My se nechystáme zakládat nějaký kartel, ale koordinovat." O koordinaci společných postupů se může jednat také během návštěvy ruského prezidenta tří arabských zemí, Kataru, Saudské Arábie a Jordánska.
V plynovém kartelu je možné vidět také politický rozměr. Teheran by si rád zavázal důležitého člena Rady bezpečnosti a vytvořil si tím obranný štít proti případné intervenci Spojených států. V případě invaze ozbrojených sil USA do Íránu by mohl být kartel podobnou zbraní jako ropa v Jomkipurské válce, akorát v menším měřítku. Washington by sice přímo nečelil energetické hrozbě, jeho spojenci v NATO však ano, což by mohlo mít vliv na případnou podporu útoku ze strany evropských států. Taktéž by se Spojené státy museli více zabývat ruskou otázkou, neboť by útok směřoval i proti zájmům Moskvy.
Realizace rusko-íránského kartelu je v současné době nepravděpodobná. Dohromady sice obě země ovládají zhruba 42% světových zásob zemního plynu, přímo si však na trhu nekonkurují. Vytvoření plynového OPECu by tedy Moskvě nic nepřineslo. Na druhou stranu by se projekt kartelu mohl v budoucnu stát Ruskou odpovědí na Evropskou energetickou chartu a Tranzitní protokol. Tento dokument vzniknul v devadesátých letech za účelem liberalizace evropského energetického trhu. Má především zajistit volný obchod energetickými produkty, přístup třetí strany k transportní infrastruktuře, ohleduplnost k životnímu prostředí a vytvoření mechanismu pro řešení sporu mezi jednotlivými subjekty trhu. Koncepce je podobná Světové obchodní organizaci. Chartu podepsalo 51 evropských i mimoevropských zemí včetně Spojených států či Japonska. K ratifikace dokumentu však nepřistoupily všechny státy, mezi ně patří i Rusko.
Rusko, jako největší dodavatel plynu, se ratifikace obává zejména kvůli ztrátě dominantního postavení na evropském energetickém trhu. Nejenže by muselo tolerovat používání plynovodů druhými společnostmi, změnil by se i systém uzavírání smluv. Doposud platí systém zavedený v dobách Sovětského svazu, kdy kontrakty na dodávky energetických surovin byly podepisovány na dlouhodobé období, v rozmezí 15 až 20 let, s pohyblivou cenou. Po liberalizaci trhu by se od tohoto systému upustilo a Moskva by se musela podřídit konkurenčnímu boji.
V tomto případě vytvoření plynového kartelu by od Ruska byl logický krok, aby si udržel svou dominanci na evropském trhu. Pro udržení energetické nadvlády by se členy musely stát země zahrnuté ve zprávě NATO, tedy především Katar, Alžírsko a Libye, které jsou hlavními dodavateli zkapalněného zemního plynu pro Evropskou unii. Írán by pravděpodobně hrál periferní roli vlastníka strategických zásob, jeho přímý význam by stoupl, pokud by se zapojil do plynovodu Nabucco. Brusel by tak ztratil všechny možnosti jak diverzifikovat svůj trh a byl by odkázán na cenu určený plynovým OPECem.
____________________________________
Idea vytvoření plynového kartelu na podobných základech jako má OPEC není novou záležitostí. V roce 2001 byla založeno Fórum zemí exportujících plyn (GECF), jehož členy je Alžírsko, Brunej, Egypt, Rovníková Guinea, Írán, Malajsie, Nigérie, Katar, Rusko, Trinidad a Tobago, Spojené arabské emiráty a Venezuela. Další země jako Turkmenistán, Bolivie, Indonésie, Libye a Omán se účastní konferencí. Ačkoliv ovládá okolo 73% zásob zemního plynu, zatím nemá potřebný vliv k regulaci ceny suroviny jako OPEC.