Politický systém Ruské federace opětovně za 16 let existence mění svůj charakter. Jedná se o změnu, která jako samotný fakt není nějakou zvláštností ruské politiky, ale je celkově spojena s nedávným přechodem mezi režimy. Takovou nekonsolidovanost můžeme najít například na Ukrajině, v Rumunsku, v Srbsku a v určité míře i v Polsku. V Rusku je iniciátorem změn, jakožto ústřední představitel výkonné moci, prezident.
Ačkoliv byl základní rámec dán ústavou z roku 1993, při srovnání vlád prvních dvou prezidentů můžeme najít rozdílné přístupy k formování politického systému. V případě Borise Jelcina je patrná evoluce mezi jeho prvním a druhým funkčním obdobím. Jestliže v období mezi lety 1991 až 1995 byl dán primární akcent na rozvoj demokratických a liberálních, v ekonomickém slova smyslu, hodnot, tak v letech 1996-1999 došlo k vybudování neformálního oligarchického režimu. Tato transformace vznikla následkem několika hlavních faktorů.
Prvním z nich byl silný antagonismus mezi složkami moci, tedy mezi prezidentem a parlamentem. Ten byl zjevný zejména mezi lety 1992-1993, kdy Sjezd lidových poslanců (horní komora) i Nejvyšší rada (dolní komora) odmítly, i přes zákulisní obchod v podobě schválení Jegora Gajdara premiérem výměnou za ústavu se silnou pozicí parlamentu, Jelcinovu reformní politiku. Eskalací konfliktu bylo rozpuštění zákonodárného sboru a střelba z tanků na tehdejší sídlo dolní komory. Tyto události přivedly k vytvoření proprezidentské ústavy a upozadění vlivu parlamentu.
Další hrozba se objevila v roce 1995, kdy ve volbách do Státní dumy zvítězila Komunistická strana Ruské federace. Vzniklá situace dávala prostor nejen pro obavu z návratu krize mezi výkonnou a zákonodárnou mocí, ale představovala reálnou hrozbu vítězství komunistického kandidáta v prezidentských volbách v příštím roce. Tento faktor umožnil posílení vlivu podnikatelských struktur na státním rozhodování.
Blízké vztahy mezi státem a soukromým sektorem existovaly prakticky od začátku první poloviny 90. let (příkladem může být vztah tehdejšího premiéra Viktora Černomyrdina a Gazpromu), avšak nebezpečí případné restaurace komunistického režimu a s ní spojeného znárodnění, dalo vzniknout dohodě mezi projelcinovskou skupinou a předními osobnostmi ruského businessu.
V pomoci Borisu Jelcinovi obhájit prezidentský post se angažoval v roli předsedy volebního štábu tvůrce ruské privatizace Anatolij Čubajs, dále pak také Boris Berezovskij, mediální magnát Vladimir Gusinskij, Michail Chodorkovskij, bankéř Alexandr Smolenskij a výkonný ředitel Gazpromu Rem Vjachirev. Výměnou za finanční a mediální podporu získali přístup nejen k strategickým podnikům, ale zejména v případě Berezovského, i k politické moci.
Neméně podstatným faktorem se stal Jelcinův zdravotní stav, který se v druhé polovině 90. let postupně zhoršoval. Tato situace umožnila konsolidovat vliv vnějších aktérů na rozhodovací proces. Jednalo se o skupinu, známou pod označením Semja (Rodina). Tvořila jí prezidentova dcera Taťjana Ďjačenko, zastávající funkci poradce hlavy státu, její pozdější manžel Valentin Jumašev, působící nejdříve taktéž jako poradce a posléze jako vedoucím prezidentské administrace (1997-1998), Alexandr Vološin, podnikatel a později i vedoucí administrace hlavy státu (1999-2003), Alexandr Mamut, podnikatel a ekonomický poradce administrace prezidenta, Roman Abramovič, podnikatel a "pokladník Jelcinovy rodiny", Boris Berezovskij, podnikatel a šedá eminence celé Semji.
Vliv skupiny zasahoval jak do ekonomické oblasti (například privatizace vybraných podniků energetické a metalurgické oblasti, lobbing, apod.), tak i do politické (např. dosazování osob na klíčové posty, diskreditace nevhodných osob, výběr vhodného Jelcinova nástupce, atd.). Během hospitalizace prezidenta Jelcina, ke které došlo mezi lety 1996-1997, tato skupina de facto ovládala celý stát.
K změně charakteru politického systému vybudovaného během vlády Borise Jelcina došlo s příchodem v roce 2000 na post hlavy státu Vladimira Putina. Ačkoliv jeho osoba byla vybrána Semjou, v druhé polovině prvního funkčního období definitivně odstranil, až na určité výjimky, tuto skupinu od moci a v průběhu dalších let vybudoval vlastní verzi mocenského systému.
Vláda Vladimira Putina je charakteristická svým upevněním vertikály státní moci. To bylo uskutečněno několika kroky. V první řadě nestátním aktérům byly podstatně omezeny možnosti ovlivňovat politiku země. Ve své podstatě vznikla mezi státem a oligarchy nepsaná dohoda, podle níž se měli vzdát všech politických ambicí, výměnou za neprovedení reprivatizace a zachování jejich majetku. Ti, kteří se dohodě nepodřídili, byli později donuceni k emigraci (Berezovskij, Gusinskij) nebo uvězněni (Chodorkovskij). Obsahem tohoto kroku bylo i převzetí státem kontroly nad některými sdělovacími prostředky, které byly silnými alternativními centry ovlivňování veřejného mínění.
K upevnění státní moci došlo i prostřednictvím reforem státních orgánů a pravidel volební soutěže. Významná změna se například dotkla horní komory parlamentu, představující během Jelcinovy vlády autonomní politickou strukturu, která častokrát vystupovala proti prezidentově rozhodnutí. V roce 2000 byl schválen zákon měnící způsob obsazování senátorských postů. Do tohoto roku v Radě federace zasedali gubernátoři a předsedové zákonodárných sborů od každého územního celku, což značně posilovalo pozici jednotlivých hlav regionálních subjektů v politickém systému. Změnou zákona se senátory stávají zástupci výkonné a zákonodárné moci regionu, delegovaní jejími předsedy. V kontextu s dalším krokem, tedy se zrušením přímé volby gubernátorů, které od roku 2005 navrhuje prezident a schvaluje zákonodárný sbor územního celku, jde o zřejmou centralizaci federální moci.
Podstatnou změnu zaznamenal i volební systém. V roce 2006 vstoupil v platnost zákon, měnící mechanismus rozdělování mandátů. V předchozích letech byli poslanci voleni pomocí smíšeného systému, jedna polovina proporcionálně s 5% klauzulí a druhá většinově v jednomandátových obvodech. Většinová volba hrála podstatnou roli zejména pro malé strany a protivládní aktivisty, kteří nemohli na celostátní úrovni konkurovat velkým stranám. Novelou zákona došlo k zrušení většinového prvku a zvýšení klauzule na 7 %. Tento krok byl obhajován snahou snížit fragmentaci parlamentních stran a konsolidovat stranický systém, avšak nelze nevidět i jeho značně disproporcionální vliv, na který doplatily všechny strany vyjma 4 největších. Zároveň byly v roce 2004 zpřísněny požadavky na minimální počet členů stran a jejich regionálních organizací, což také přispělo k selekci.
V průběhu vlády prezidenta Putina vznikl jeden zajímavý jev, a to zesílení vlivu siloviků, tedy osob nějakým způsobem spojených s bezpečnostními orgány země. Podle Olgy Kryštanovské, socioložky specializující se na výzkum elit, jejich podíl ve státních orgánech tvoří okolo 77-78 %. Tento stav definuje jako militokracii, legitimní vládu osob pocházející z prostředí ozbrojených sil, bezpečnostních služeb a policie (opak junty nebo vojenského režimu). Její podstata je založena v orientaci společnosti na "vládu silné ruky", kterou Vladimir Putin představuje. Prezident, pocházející z KGB a FSB, přivedl do politiky osoby ze silových struktur a sám svým politickým kurzem zpopularizoval profesy rozvědčíka. To bylo, jak píše Kryštanovskaja, absolutním protipólem 90. letů, kdy se pracovníci bezpečnostních služeb snažili o svém zaměstnání nezmiňovat.
S blížícím se koncem druhého funkčního období Vladimira Putina došlo ke vzniku dilematu, jakým způsobem bude systém, opírající se na silnou roli prezidenta, dál existovat. Variant řešení se nabízelo hned několik, buď změnit ústavu a zajistit hlavě státu vládu na další období či přesunout politický vliv de facto na jiného zástupce výkonné moci a prezidentský úřad nechat vládnout pouze de iure. Přednost byla nakonec dána druhému způsobu.
Formálním nástupcem byl vybrán Dmitrij Medveděv, jeden z členů skupiny Putinových dlouholetých spolupracovníků. Během vlády Vladimira Putina byl Medveděv v letech 2000 až 2003 zástupcem vedoucího prezidentské administrace, kterou v letech 2003 až 2005 sám vedl. V roce 2005 se stal prvním místopředsedou vlády a až do zvolení hlavou státu v roce 2008 odpovídal za realizaci tzv. Národních projektů (projekty určené k zvýšení kvality života občanů RF, týkají se oblasti zdravotnictví, zemědělství, bydlení a vzdělání), považované za přípravnou část volební kampaně.
Výběr osoby Dmitrije Anatoljeviče muže být dán jeho loajálností, ale především i již prověřeným modelem. Jak píší Valerij Panjuškin a Michail Zygar' v knize Gazprom: Novoje russkoje oružije (Gazprom: Nová ruská zbraň), během Medveděvova působení na postu ředitele správní rady v letech 2000-2001 a 2002-2008 nebyl to on kdo řídil plynového giganta, ale Vladimir Putin. Dmitrij Medveděv oficiálně působil na svém postu, ale reálný kurz prostřednictvím něho určoval prezident. "A jestliže Putin využil svojí nejvyšší státní funkci, aby řídil Gazprom, tak Medveděv spíše využil post hlavy Gazpromu, aby měl dodatečnou váhu ve státní struktuře."
K realizaci nového charakteru politického systému došlo po inauguraci prezidenta Medveděva a po jmenování předsedy vlády Putina v prvním květnovém týdnu letošního roku. Jakou reálnou pozici bude v systému hrát prezident ukázala disproporce mezi funkcemi obsazenými osobami z Putinova a Medveděvova tábora. Nehledě na to, že Dmitrij Anatoljevič původně patří do skupiny okolo Vladimira Putina, neměla by ho tato skutečnost omezovat v přivedení do politiky svých lidí. Přesto na významné funkce, včetně prezidentské administrace, usedly osoby blízké k Vladimiru Vladimiroviči.
Jak píše novinář Dmitrij Kamyšev, v nové vládě zasedli z převážné většiny členové předchozího kabinetu a z nových ministrů je možné počítat za člověka z Medveděvova tábora pouze ministra spravedlnosti Alexandra Konovalova, který jako prezident ukončil Leningradskou univerzitu a přednášel na stejné fakultě společně s Dmitrijem Anatolijevičem. I rezorty přímo podřízené hlavě státu, tedy ministerstvo obrany, ministerstvo vnitra, ministerstvo zahraničí a ministerstvo pro civilní ochranu a mimořádné situace, dál vedou Putinovi lidé. Vedoucím administrace prezidenta se stal Sergej Naryškin, který se učil společně s Vladimirem Putinem na vysoké škole KGB a na začátku 90. let byl na petrohradské radnici jeho podřízeným. Osoby z Medveděvova okolí, které působí na vyšších postech v prezidentské administraci, jsou prakticky kontrolovány Putinovými činovníky.
Došlo také k vytvoření nového aparátu uvnitř kabinetu, Prezídia vlády Ruské federace. Jedná se o zeštíhlenou verzi vlády, jejímiž členy je 15 ministrů a místopředsedů vlády z celkových 25, což odpovídá potřebnému počtu hlasů pro přijetí rozhodnutí v celém kabinetu. Prezídium celkově kopíruje práci vlády, kromě řešení zákonem definovaných otázek, jako je například sestavování federálního rozpočtu, privatizace federálního majetku, schvalování programů ekonomického a sociálního rozvoje, apod. Vznik Prezídia je některými analytiky považován za pokus transformovat funkci předsedy vlády z čistě technické pozice, jakou byla v posledních letech, na politickou.
Zůstává však otázkou, bude-li toto nové schéma ruského politického systému existovat celé funkční období prezidenta Medveděva, nebo hlava státu za určitou dobu využije možností dané mu ústavou a charakter politického systému bude změněn v jeho prospěch. Vladimir Putin tento proces zahájil rok po nástupu do funkce.
____________________________________________________________
Poslední dobou vkládám dokumentární videa, které se tématicky týkají obsahu článku. Proto jsem se rozhodl udělat menší úkrok stranou a dát na blog úsměvný, ale zcela fiktivní příběh o tom, jak Vladimiru Putinovi ujela prezidentská kolona a je nucen v sychravé noci stopovat.