V polovině prosince 2005 překvapilo mezinárodní společenství vystoupení íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, ve kterém zpochybnil
masové vyvražďování Židů během druhé světové války. Tento revizionistický přístup k holokaustu se nestal pouze ojedinělým případem v antiizraelské rétorice vrcholného představitele Íránu, naopak získal podobu dlouhodobé kampaně.
Při hledání kořenů íránského postoje k této otázce je většina pozornosti soustředěna na religiozní rozměr celého problému. Odmítání či bagatelizace eliminace židovského obyvatelstva nacisty je připisována animozitě islámského teokratického režimu k judaismu. V této souvislosti je především odkazováno na ajatolláha Chomejního, jenž považoval Židy za hlavní nepřátelé islámu a vyzýval k zničení židovského státu.
Neméně důležitou roli v íránském zpochybňování holokaustu hraje i geopolitický faktor. Jemu není často věnována náležitá pozornost, přestože při definování hlavních politických priorit země se nachází na stejné pozici jako faktor religiozní.
Geopolitický faktor je představován určitou pragmatickou pružností, která v některých případech zmenšuje vliv dogmatického religiozního faktoru na vedení íránské zahraniční politiky.
Projev této pružnosti je možné vidět např. v podpoře pravoslavné Arménie proti muslimskému Ázerbájdžánu během konfliktu o Náhorní Karabach, v podpoře pravoslavného Ruska v konfliktu s muslimským Čečenskem, ve spolupráci s Indií, Čínou a Venezuelou nebo v dodávkách ropy do Srbska během války v Jugoslávii. Obdobný geopolitický realismus je možné najít i ve vztahu Íránu k Izraeli.
Po islámské revoluci v roce 1979 se židovský stát stal ústředním nepřítelem Teheránu a s pomocí spřátelených muslimských států měl být zničen. Tento kurz odpovídal nejen snaze kardinálním způsobem změnit zahraniční politiku vedenou předchozím režimem (ten v roce 1950 uznal Izrael a udržoval s ním dobré vztahy), islámskému radikalismus ajatolláha Chomejního, ale i snaze Íránu stát se regionální velmocí na Blízkém Východě a vedoucí zemí islámské civilizace.
Izrael v tomto kontextu působí jako jednotící objekt. Prostřednictvím antagonistické politiky k němu se Írán snažil přimknout k sobě ty muslimské síly a státy, které odmítaly normalizaci vztahů s Izraelem. Antiizraelská politika zároveň měla umožnit Teheránu prolomení minoritního postavení země v rámci islámské civilizace, neboť se jedná o téma, které sjednocuje muslimy nezávisle na jejich etnické a náboženské příslušnosti.
Přestože se antiizraelismus stal jedním z pilířů íránské zahraničněpolitické doktríny, k jeho důslednému dodržování nedošlo. Překážku představovaly reálné zájmy, které byly s idealistickou pozicí neslučitelné.
Teherán a Tel Aviv formálně spojoval nejen odpor k vytvoření arabského státu na palestinských území (oba státy neuznaly vyhlášení nezávislosti Palestiny v roce 1988, každý však z jiného důvodu), ale i potřeba vzájemné obchodní spolupráce. Ta se projevila zejména v 80. letech během irácko-íránské války.
K obchodní spolupráci obě země přivedla vzájemná závislost, která vznikla ještě před pádem Pahlavího režimu. Ze strany Izraele se jednalo o potřebu zásobování země energetickými surovinami, neboť židovský stát do roku 1979 pokrýval importem z Íránu až 75 % své spotřeby ropy. Islámská republika, vzhledem ke konfliktu s Irákem, naopak potřebovala dodávky zbraní a náhradních dílů.
Izrael měl podle některých informací v různém období nepřímo prodávat Íránu zbraně až za 1 miliardu dolarů ročně. Výměnou za to mohl židovský stát přes prostředníky nakupovat íránskou ropu, a tím i omezit z finančního hlediska nevýhodný import suroviny z Jižní Ameriky.
Tato spolupráce fungovala i po skončení irácko-íránské války, neboť Teherán potřeboval k poválečné obnově země valuty. Se vší pravděpodobností však byla ukončena v 90. letech, obdobně jako import íránské ropy do USA (např. ještě v roce 1994 bylo do Spojených států exportováno 600 tisíc barelů denně, tedy cca 25 % celkového íránského exportu).
Obdobně jako téma Izraele lze analyzovat roli holokaustu v íránské zahraniční politice. Jestliže z religiozně-ideologického hlediska by mělo být masové vyvražďování Židů oslavováno, geopolitické hledisko poskytuje jiný pohled. Buď je zpochybňován rozsah této události, nebo je celkově odmítána.
Příčiny vzniku takové pozice můžeme najít v zahraničněpolitickém kurzu Íránu, který se vrací ke konzervativní kořenům z dob islámské revoluce a je oficiálně veden v antiizraelské a antizápadní linii.
Antiizraelská linie Íránu ve zpochybňování holokaustu představuje z geopolitického hlediska snahu zasáhnout samu podstatu existence židovského státu. Konkrétně jeho vznik, který je z větší části připisován kompenzaci za ztráty, jež utrpěli Židé během druhé světové války.
Jestliže podle íránské revizionistické pozice holokaust v průběhu druhé světové války neexistoval, nebo rozsah genocidy Židů byl řádově menší, než 6 milionů obětí, Izrael ztrácí jeden z hlavních legitimních podkladů ke své existenci. Zpochybňování holokaustu je tedy rovno zpochybňování důvodu založení židovského státu.
V případě antizápadní linie se jako hlavní motiv objevuje snaha odvést pozornost od íránského jaderného programu na jiné téma, které by zastínilo nebo zmenšilo tlak vyvíjený Západem na Teherán v této oblasti.
Téma holokaustu v tomto směru nebylo vybráno náhodou. A to nejen z hlediska pozice proizraelských a prožidovských lobbystických skupin, které na pokus o revizi této události vždy ostře reagují, ale především kvůli celkovému přístupu, jaký euro-atlantická civilizace k tématu holokaustu zaujímá.
Holokaust totiž představuje událost, která posloužila jako významný argument v diskuzi o etické roli Spojenců během druhé světové války. Existence plánované genocidy Židů automaticky přesouvá nacistické Německo do roviny Zla, kdežto Spojence bojující proti Třetí říši do roviny Dobra.
Bojem proti nacistickému Zlu je taktéž možné, alespoň do určité míry, ospravedlnit některé nehumánní operace Spojenců, jakým např. bylo bombardování Drážďan v únoru 1945.
Pozice Spojencům pomohla nejen legitimizovat jejich úlohu během druhé světové války, ale i jejich nárok na rozhodování o poválečném uspořádání světa. Novou architekturu mezinárodních vztahů vytvořily státy, které se svou spravedlivou válkou proti Zlu zasloužily o mír a jsou garanty jeho pokračování.
Revize genocidy Židů z tohoto hlediska zasahuje samotné kořeny poválečné euro-atlantické civilizace, což nemůže nechat její představitelé bez reakce. Holokaust se tedy v pojetí íránské zahraniční politiky stal propagandistickou zbraní, která svou silou může do jisté míry vyvážit na Teherán uvalené sankce.
Geopolitický faktor íránského zpochybňování holokaustu je tedy veden v souladu se zahraniční politikou islámské republiky. Téma vyvražďování Židů je do větší míry používáno výběrově, na základě pragmatické linie. Jejím cílem není vyvolat konflikt se všemi státy, kterých se toto téma týká, ale doplnit svou geopolitickou strategii o nový komponent.
Zpochybňování holokaustu je namířeno především proti dlouhodobým protivníkům – Západu, představovaný v první řadě Spojenými státy, a proti Izraeli. Státy, se kterými Írán udržuje důležité ekonomické (Německo – po Číně hlavní importér a jeden z nejdůležitějších investorů, Nizozemsko – významný odbytový trh, Rusko, Ukrajina) nebo politické
kontakty (Bělorusko), cílem této strategie nejsou, byť se jich genocida Židů významným způsobem dotýká.
V případě Izraele je holokaust, stejně jako angažovanost Teheránu v izraelsko-palestinském konfliktu, součástí íránské snahy zaujmout vedoucí postavení v rámci islámské civilizace. Z hlediska antizápadní linie téma genocidy Židů představuje způsob reakce Íránu na politický a ekonomický tlak.
Holokaust v pojetí íránské politiky tedy daleko přesahuje pouhý antagonismus islámského režimu k judaismu, ale představuje také nástroj k realizaci geopolitických záměrů islámské republiky. Přičemž oba dva aspekty mají svou relevantní hodnotu a ani jeden z nich nelze vyřazovat či přehlížet.
_______________________________________________________________
O virální reklamě kdysi psal pan Hacker. Ve zkratce se jedná o takovou reklamu, která se díky své zajímavosti či provokativnosti rychle rozšiřuje. Přitom, že se jedná o reklamu nějakého zboží nemusí být na první pohled zřejmé.
Jedna z populárnějších virálních reklam je Where the Hell is Matt?, ve které programátor Matt Harding cestuje po 42 zemích světa a v každé z nich tancuje. Tato reklama na žvýkačku za rok zaznamenala okolo 20,3 milionů shlédnutí.
Její ruská verze je mnohem skromnější. Tanečník necestuje po různých státech, ale po stanicích moskevského metra. I přesto jí to neubírá na zajímavosti.