Srpnový kavkazský konflikt mezi Gruzií a separatistickými republikami přesahoval pouhou snahu o upevnění teritoriální celistvosti země či boj za nezávislost. Vzhledem k geopolitickému a geostrategickému významu kavkazského regionu se jeho přímými nebo nepřímými aktéry staly i další státy, které realizace svých zájmů spojují s Kavkazem. Z tohoto hlediska konflikt získal tři navzájem se prolínající roviny.
První, regionální rovina, je představována střetem mezi Ruskem a Gruzií. Moskva se stala jediným vnějším přímým aktérem, který se konfliktu zúčastnil. Svojí vojenskou pomoc Jižní Osetii a Abcházii a následné zatlačení gruzínských vojsk do vnitrozemí označovala za operaci na přinucení agresora k míru. Ruské síly působily na gruzínském území a v tzv. nárazníkové zóně mezi Gruzií a neuznanými republikami do začátku října, kdy došlo v souladu s mírovým plánem k jejich stažení .
Geografická blízkost bojů k hranicím Evropské unie a celkový zájem Bruselu o kavkazský region, se staly hlavními faktory k rozšíření konfliktu o transregionální rovinu Jednotlivé členské státy zaujaly k celé události různé postoje. Od tvrdě odsuzujícího ruskou intervenci (např. Velká Británie, Česká republika, Polsko, Švédsko, pobaltské státy), přes konstruktivně kritický (např. Německo, Francie, Itálie, Irsko, Belgie), až po odsuzujícího gruzínskou agresi (např. Slovensko).
Oficiální pozice EU byla vyjádřena prostřednictvím Evropské rady. Ta na svém mimořádném zasedání vytkla Moskvě nepřiměřenou reakci a pokračování jednání o nové Dohodě o strategickém partnerství spojila se stažením ruských sil na pozice, na kterých se nacházely před konfliktem.
Unie jako celek nezůstala pouze u deklarací, ale aktivně se zapojila do regulace konfliktu. Konkrétně Francie, jako její předsedající země, vystoupila v roli prostředníka a iniciátora mírového plánu, který byl v polovině srpna podepsán ruským a gruzínským prezidentem. Evropská unie taktéž vyslala 200 člennou pozorovatelskou misi, která svojí působnost v nárazníkové zóně zahájila začátkem října.
Globální rovinu získal kavkazský konflikt poté, co se stal předmětem formování pozice subjektů mezinárodních vztahů k jednomu z přímých aktérů konfliktu. Tato rovina není omezena geograficky, jejím hlavním aspektem je zahraničněpolitická orientace subjektu.
Určujícím momentem pro formování pozice subjektů se stalo zapojení Ruska do konfliktu a následné uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie. Tyto skutečnosti byly použity v antiruské kampani a zároveň se staly i novým mezníkem v debatě o rozsahu státní suverenity. Moskva svými kroky narušila nejen vlastní pozici zastánce její nedotknutelnosti, ale i zúžila manévrovací prostor států, které se s ruskou pozicí ztotožňovaly.
Následkem toho států legitimizujících ruskou vojenskou operaci a uznání separatistických republik bylo daleko méně než států, které podporovaly právo Gruzie na územní celistvost. A to i nehledě na pozdější změnu pozice Spojených států, které potvrdily, že zapojení ruských sil do konfliktu předcházel gruzínský útok na Cchinvali.
V obou bodech se Moskvě dostala podpora pouze od Nikaragui. Uznání nezávislosti separatistických republik dále zvažuje i Bělorusko, Venezuela a Libanon. Ty, stejně jako Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti a Šanghajská organizace pro spolupráci, zaujaly kladné stanovisko k ruské reakci na gruzínské napadení Jižní Osetie. Avšak regionální mocnosti jako je Čína, Indie, Brazílie nebo Jihoafrická republika, které by svojí váhou v systému mezinárodních vztahů mohli vyvážit negativní pozici euroatlantických mocností, Rusko nepodpořili.
Obdobně se zachovaly i země označované za darebácké státy či řazené do tzv. Osy zla, vůči kterým Moskva tradičně zastává měkčí pozici než Západ. To se v první řadě týká Íránu, pro kterého Rusko představuje významného politického partnera.
Kavkazský konflikt byl pro Teherán ze zahraničněpolitického hlediska citlivou záležitostí. Írán, obdobným způsobem jako Rusko, považuje nárůst vlivu Spojených států a Evropské unie v kavkazském regionu za bezpečnostní riziko. V tomto směru je islámskou republikou negativně vnímáno zejména sbližování Gruzie a Ázerbájdžánu s USA.
Na rozdíl od Moskvy však Teherán zastává princip teritoriální integrity a separatistické tendence nepodporuje. Tato pozice je dána multietnickým složením Íránu, které je doprovázeno problematickým vztahem mezi majoritním obyvatelstvem a menšinami. Za zmínku stojí např. autonomistickým hnutí íránských Kurdů či problém spojený s ázerbájdžánskou menšinou.
Na základě toho byla íránská reakce na střet mezi proamerickou Gruzií a Ruskem, podporujícího neuznané republiky, zdrženlivá. Teherán se výrazným způsobem nepřiklonil k ani jedné ze stran, což bylo začátkem září potvrzeno tiskovým mluvčí ministerstva zahraničí Hassanem Qashqavim, který zdůraznil neutrální pozici islámské republiky.
Naopak celá situace byla převedena do roviny propagandistického boje s protivníky Íránu. Na tiskové konferenci v rámci 63. zasedání Valného shromáždění OSN prezident Mahmúd Ahmadínežád obvinil z odpovědnosti za rozpoutání konfliktu "sionistický režim a některé členy Severoatlantické aliance".
Kavkazský konflikt zároveň přispěl k zvýšení aktivity íránské zahraniční politiky. Teherán podpořil turecký návrh na vytvoření tzv. Platformy stability a spolupráce, uskupení mající řešit regionální záležitosti a podílet se na stabilizaci regionu. Jedná se o analogii iniciativ ze začátku tisíciletí, jež nezávisle na sobě navrhovalo vytvořit Turecko a Írán (Teherán v roce 2003 dokonce navrhl vybudovat společné regionální bezpečnostní síly), avšak k jejich realizaci tehdy nedošlo.
Formát uskupení by měl být 3+2, tedy tři kavkazské státy (Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie) a dvě regionální mocnosti (Rusko, Turecko), které by představovaly garanty bezpečnosti. Zájem o připojení projevil také Írán. Jeho členství neformálně podporuje Arménie, která by jeho prostřednictvím chtěla snížit vliv Turecka.
Ředitel Historického institutu arménské akademie věd Ašot Melkonjan však pochybuje, že Írán vstoupí do kavkazské unie. Podle jeho názoru by se "pokus Ankary navrhnout začlenění Teheránu do systému kavkazské bezpečnosti setkal s nelibostí Washingtonu". Stejně nejistá je podle něho i pozice Moskvy, "neboť ta na pozadí posledních událostí nechce, aby jí ještě obviňovali ve spolupráci se zemí podporující mezinárodní terorismus."
Jedním z faktorů kavkazského konfliktu se stala i kontrola transportních cest energetických surovin. Přes území Gruzie vedou ropovody Baku-Tbilisi-Ceyhan, Baku-Supsa, Baku-Batumi a plynovod Baku-Tbilisi-Erzurum, které jsou alternativou ruským potrubí dodávajících uhlovodíky do Evropy. Moskva svojí intervencí dala najevo, že je připravena kontrolovat všechny transportní koridory uhlovodíkových surovin a v případě nutnosti je i dočasně či trvale vyřadit z provozu.
Tento stav představuje riziko pro energetickou bezpečnost Evropské unie, která je nucena hledat trasu mimo přímý dosah Ruska. V tomto kontextu se jako jedna z možností nabízí Írán, jenž může sehrát roli tranzitní země, ale i exportéra surovin.
Během konfliktu došlo k přerušení činnosti všech potrubních systémů a státy přepravující svoje suroviny přes gruzínské území museli změnit exportní trasy. Jako jedna z variant dodávek ropy pro zahraniční odběratele byl vybrán Írán, přes který Ázerbájdžán exportoval část ropy určenou pro Baku-Tbilisi-Ceyhan.
Po skončení bojů se zájem exportérů o tranzit přes íránské teritorium zachoval. Například Kazachstán plánuje zintenzivnit spolupráci v energetické oblasti, která byla zahájena v roce 1997. Jejím cílem má být zvětšení objemu ropy transportované přes Írán na asijské trhy a zvažuje se i obnovení projektu z roku 1999 na vybudování přímého ropovodu Kazachstán-Turkmenistán-Írán.
Kavkazský konflikt taktéž oživil projekt plynovodu Nabucco. Poté co na podzim 2007 dala Evropská unie přednost projektu Transkaspického plynovodu, předpokládalo se, že vzhledem k podobné trase nebude Nabucco realizován. Avšak jak ukázal rusko-gruzínský střet, tranzitní koridor vedoucí přes Kavkaz je riskantní a zranitelný.
Větší bezpečnost poskytuje jižní trasa plynovodu Nabucco, která přivádí plyn z Turkmenistánu přes území Íránu do Turecka a z něho poté do Evropy. Dohoda o spolupráci v této oblasti byla mezi Ankarou a Teheránem podepsána v polovině roku 2007. Variantou je i jížní větev Nabucca, která má na evropský kontinent dodávat plyn z Íránu, Iráku a Egypta.
Ambice exportovat plyn do Evropy má i samotný Írán. Teherán plánuje vybudovat plynovod Pars, který by každoročně EU dodával 37 miliard metrů kubických zemního plynu. Jeho trasa by měla vést z Íránu, přes Turecko, Řecko, Itálii, Švýcarsko a Rakousko do Německa.
Přestože Írán zaujal při hodnocení kavkazského konfliktu zdrženlivější pozici, pokusil se využít vzniklou situaci k prolomení své politické a ekonomické izolace. Podmínky pro to vytvořil stav mezistátních vztahů v regionu po skončení bojů a potřeba Evropské unie přehodnotit energetickou bezpečnost. K využití tohoto potenciálu však brání nedůvěra, která ve vztahu k Íránu na Západě panuje a nečitelná politika Teheránu. Bez celkové reformy íránské zahraniční politiky tedy k zásadnímu průlomu muže jen stěží dojít.
________________________________________________
Ještě před eskalací kavkazského konfliktu do konfrontační fáze Moskva obviňovala Západ a některé další státy, že napomáhají Gruzii připravovat se k silovému řešení otázky neuznaných republik. Zejména ostrým se stalo téma vyzbrojování gruzínské armády. Podle ruského ministerstva obrany do května 2008 Tbilisi obdrželo ze zahraničí 863 kusů vojenské techniky (např. z celkových 206 tanků měla získat od České republiky 175), velké množství dalších zbraní a stovky tun různé munice.
Po skončení bojů si ruská armáda velké množství tohoto materiálu přivlastnila. O tom pojednává i dokument televizní stanice Rossija s příznačným názvem Trofei (Válečná kořist). Snímek je subjektivně laděný se zřetelným antigruzínským, antiamerickým a antiukrajinským podtextem. Nicméně se jedná o zajímavý pohled na to, jak konflikt reflektuje "ta druhá strana".