Od 1. ledna 2006 platí na Ukrajině nové rozložení moci mezi parlamentem a prezidentem. Politický systém se změnil z prezidentsko-parlamentního na parlamentně-prezidentský na základě novelizace ústavy schválené v předvečer oranžové revoluce 8. prosince 2004. Prezident pozbyl práva zasahovat do činnosti Kabinetu ministrů (vlády), zůstala mu pouze pravomoc jmenovat ministra obrany, ministra zahraničních věcí a právo formovat Radu národní bezpečnosti a obrany (koordinuje a kontroluje orgány výkonné moci v oblasti bezpečnosti a obrany). Vláda se stala nejdůležitějším článkem výkonné moci, parlamentu byla prodloužen mandát na pět let a změnil se volební systém ze smíšeného na proporcionální.
Změna ústavy byla kompromisem mezi prokučmovskými poslanci a opozicí. Měla zajistit Juščenkově Naší Ukrajině v případě neúspěchu na prezidentských volbách alespoň částečnou možnost jak získat politický vliv. Jediným odpůrcem reformy se stal Blok Julie Tymošenko (BJuT), jehož předsedkyně projevovala nespokojenost s rozdělením pravomocí mezi prezidentem a vládou, kritizovala především chaos, nestabilitu a křížení funkcí mezi orgány výkonné moci, které nastanou po uvedení novelizace do praxe. Povolební události jí daly zapravdu.
Po bezmála pětiměsíčním vládním vakuu od březnových voleb dokázal Viktor Janukovič prosadit, na úkor prezidenta, svůj projekt protikrizové koalice složené ze Strany regionů, Socialistické strany Ukrajiny a Komunistické strany Ukrajiny. Je pravdou, že se Juščenko pokusil na základě stabilizační smlouvy určit směřování koaličního kabinetu k oranžovým hodnotám, jeho snaha se však minula účinkem. Po dvou měsících vlády Janukovičova kabinetu se rozhořel první spor mezi ním a prezidentem. Premiér začal požadovat kontrasignaci všech Juščenkových výnosů a ty nevyhovující mu byly vráceny zpět.
Nejzávažnější konflikt však nastal v otázce personálního složení vlády. Prezidentovi se podařilo na klíčové posty bezpečnostní a zahraniční politiky dosadit své kandidáty, jejichž postoje nebyly shodné s vládním kurzem. Nejvýrazněji tyto rozpory byly znát v případě ministra vnitra Jurije Lucenka a ministra zahraničních věcí Boryse Tarasjuka.
Lucenko byl aktivním účastníkem oranžové revoluce a ministrem vnitra za Socialistickou stranu ve vládách Tymošenko i Jechanurova. V průběhu své funkce se stal značně neoblíbeným zejména u Strany regionů, když nechal zatknout lídra její doněcké organizace a o to samé se pokusil s Rinatem Achmetovem, oligarchou a šedou eminencí strany. Po vzniku protikrizové koalice na protest vystoupil ze Socialistické strany, neboť neschvaloval její sblížení s dřívějšími stoupenci Kučmova režimu.
Borys Tarasjuk je symbolem ukrajinské snahy o začlenění do Evropské unie a NATO. Pod jeho vedením zahraniční resort získal silné prozápadní směřování. Taktéž se snažil o spojenectví s dalšími "barevnými" republikami, zejména s Gruzií. Podařilo se mu Ukrajinu zapojit do Společenství demokratické volby a zesílit její aktivitu uvnitř organizace GUAM. Jeho politika byla ruskou stranou vnímána značně negativně.
Otázka setrvání ve funkci obou oranžových ministrů byla předložena na rozhodnutí Nejvyšší radě 1. prosince 2006. Přestože uvnitř vládní koalice nebyla jednotná shoda na uvolnění ministrů z funkce, podařilo se napodruhé s podporou několika poslanců BJuT obě černé ovce Janukovičova kabinetu odvolat. Takové rozhodnutí vyvolalo velkou nespokojenost u hlavy státu. Nejen že ztratil právo kontrolovat důležité oblastí státu, zejména odvolání Tarasjuka citlivě zasáhlo jedenu z hlavních myšlenek oranžové revoluce.
Juščenko neměl moc šancí jak rozhodnutí parlamentu zvrátit. V případě Lucenka odvolání přijal a na návrh vlády byl ministrem vnitra jmenován loajálnější zástupce socialistů Vasylis Cuško. V Tarasjukově případě se prezident odkázal na znění ústavy, podle kterého ministra zahraničí jmenuje prezident, ale není jasné, platí-li stejné právo v případě odvolání. Tím začalo další martyrium ukrajinské politické scény. De facto odvolaný ministr byl prezidentovým výnosem ponechán ve funkci, ale premiér mu zakázal vstup na jednání vlády a podepisovat úřední listiny jménem hlavy zahraničního resortu. Ke zlomu došlo až 30. ledna 2007, kdy podal Tarasjuk sám demisi a prezident jí přijal. Novým ministrem zahraničí se stal Vladimir Ogryzko.
Dalším ofenzivním krokem Janukoviče byl nový zákon o Kabinetě ministrů. Ve své podstatě narovnává systém do parlamentarismu a funkci prezidenta do větší míry upozaďuje. Hlava státu je obcházena ve jmenování předsedy vlády i ministrů obrany a zahraničí (pokud prezident nejmenuje navrženého kandidáta do 15 dni), představitelé místních samospráv jsou odpovědní vládě, výnosy prezidenta vždy podléhají kontrasignaci předsedy vlády a ministra daného resortu a v případě neslučitelnosti s názorem ministra či premiéra mohou být vráceny hlavě státu k přepracování. Zákon by tedy legalizoval stav, který se premiér snažil vnutit Juščenkovi od svého jmenování.
O zákonu rozhodovala Nejvyšší rada nejdříve 21. prosince, kdy pro schválení návrhu hlasovalo 247 poslanců. Jak se předpokládalo, Juščenko zákon odmítl podepsat a vetoval ho. K přehlasování prezidentova veta je třeba 2/3 hlasů, což znamená 300 hlasů z 450 členného zákonodárného sboru. Janukovičova koalice, která má 240 poslanců, stála před problémem kde najít potřebných 60 hlasů. Jediným možným spojencem byla Julie Tymošenko. Ta se dočasnému spojenectví nebránila, naopak, mohla vrátit Juščenkovi potupnou demisi, kterou musela podat po sedmi měsících vlády, i všechny proti ní vedené výpady. Současně se jí naskytla jedinečná možnost jak prosadit svůj zákon o opozici (hlavními tématem je vytvoření opoziční vlády, právo opozice ovládat minimálně 12 parlamentních výborů, právo opozice disponovat dvěma členy v Národní radě pro otázky televizního a radiového vysíláni, apod.).
K opakovanému hlasování došlo 12. ledna a s 366 hlasy pro bylo kvorum lehce překonáno. Přestože se prezident znovu snažil o obstrukce, s odkazem na odlišnosti znění prosincové a lednové verze zákona, a odmítl akt podepsat, byl prakticky bezmocný. Ústava umožňuje opětovně schválený vetovaný zákon podepsat předsedovi Nejvyšší rady a ten také tak 27. ledna učinil.
Zdá se, že vliv na současné politické dění Viktor Juščenko ztratil. Po jeho famózním nástupu v čele oranžové revoluce došlo k rozčarování. Ekonomický neúspěch a zlom po parlamentních volbách, ve kterých blok Naše Ukrajina obsadil pouze 81 křesel, ho odstavil od přímého vlivu na parlament, jehož pozice stal v politickém systému značně posílila. Jedinou jeho možností jak částečně ovlivnit politické dění na Ukrajině je vetování koaličních zákonů. To však na druhou stranu může znovu spojit protikrizovou koalici s Blokem Julie Tymošenko.
Budoucí pragmatické spojenectví mezi Janukovičem a Tymošenko nelze vyloučit. Kromě pokoření prezidentovy moci se opět nabízí spolupráce v legislativní rovině. V minulých dnech se znovu zazněly názory o změně ústavy. Ty vzešly nejen z úst předsedkyně BJuT, která informovala o vytvoření expertní skupiny pro vytvoření nové konstituce, ale i od předsedy vlády. Současný stav politického systému zhodnotil jako velice efektivní, přesto, podle jeho slov, by mohl být zdokonalen.
Jiná spolupráce Tymošenko s Janukovičovým kabinetu než v rámci tiché podpory je nereálná, zejména v ohledu na veřejné mínění. Těžko by se voliči populistické proukrajinské strany, která byla jedna z hybných sil oranžové revoluce, smířili s rozhodnutím vedení strany podporovat koalici vedenou bývalým kučmovským prezidentským kandidátem, jehož strana prosazuje zrovnoprávnění ruského jazyka a je chladná v otázce integrace do západních struktur.
________________________________________
Julia Vladimirovna je nejen nekompromisní politička, je i velice elegantní dámou. Její cop byl kdysi jedním ze symbolů oranžových protestů. Bylo proto velkým překvapením, když na zasedání Nejvyšší rady 11. ledna 2007 přišla se značně netradičním účesem.
