Ruská federace disponuje 6,4 % světových zásob ropy a 25,2 % zásob zemního plynu a patří mezi největší producenty energetických surovin. Hlavní odbytový trh ruských surovin představuje Evropa, kam směřuje 87 % ruské ropy a okolo 90 % plynu. Export uhlovodíků má pro zemi nejen ekonomický význam (přináší zhruba 17 % HDP), ale i politický.
Rusko představuje pro Evropu a některé postsovětské státy dominantního partnera v energetické sféře, a pro státy kaspického regionu a Střední Asie bylo dlouhou dobu jediným koridorem pro export surovin na evropských trh. Toto postavení Moskvě umožňuje použít uhlovodíky jako nátlakový prostředek (Bělorusko, Ukrajina, Litva, Turkmenistán, Gruzie), nebo jako prostředek k upevnění spolupráce (Německo, Arménie, Kazachstán).
Geopolitický význam energetických surovin se pro Rusko začal zvyšovat s jejich rostoucí spotřebou, jež doprovázelo i růst ceny. Tento jev byl zřetelný zejména od začátku nového tisíciletí. Například světová spotřeba ropy v roce 2000 dosahovala 76,71 milionů barelů denně, pět let poté už 84 milionů. Obdobnou dynamiku měla i cena černého zlata. Jestliže se průměrná cena ruské ropy značky Urals před rokem 2000 pohybovala okolo 20 dolarů za barel, v roce 2005 dosahovala hodnoty 50 dolarů a i nadále stoupala.
Na základě těchto tendencí vznikla tzv. doktrína energetické velmoci. Ta byla představena prezidentem Vladimirem Putinem koncem prosince 2005 na zasedání Bezpečnostní rady RF. Hlavním atributem doktríny je aspirace Ruska na pozici ústředního hráče v oblasti energetiky. K tomu ho má předurčovat přírodní i technický potenciál, kterým disponuje. Jako nástroj k dosažení tohoto cíle mají posloužit společnosti palivoenergetického komplexu, které s pomocí státu mají upevnit své mezinárodní pozice.
Realizace doktríny v regionálním měřítku obnáší upevnění Ruska na evropském energetickém trhu a zamezení diverzifikace prostřednictvím alternativních projektů či přístupem konkurentů k ruské transportní síti, jak stanovuje Evropská energetická charta. Zároveň by měly být zajištěny plynulé dodávky uhlovodíkových surovin odběratelům, což předpokládá získaní do vlastnictví tranzitní potrubí a/nebo vybudování nových potrubí, které by snížily či úplně vyloučily závislost na tranzitních státech.
V globálním měřítku dává doktrína důležitou váhu diverzifikaci exportu. Závislost na evropském trhu by měla korigovat zesílená orientace na Východ. Za hlavní partnery jsou v tomto směru považovány Čína, Jižní Korea, Japonsko a USA. Rusko zároveň usiluje o institucionální spolupráci s dalšími producenty energetických surovin.
V praxi se energetická doktrína projevila zintenzivněním realizace projektů ropovodů Burgas-Alexandroupoli (Bulharsko-Řecko), Východní Sibiř-Tichý oceán (vedoucí přes Čínu) a plynovodů Nord Stream (přes Baltské moře) a South Stream (přes Černé moře).
Moskvě se taktéž podařilo prosadit, na úkor evropského projektu Transkaspického plynovodu, plynovod obcházející Kaspické moře a rozšířit objem potrubí z dob Sovětského svazu Střední Asie-Centrum. Uzbekistán, Turkmenistán a Kazachstán zato od roku 2009 prodávají Rusku plyn za tržní cenu.
Úspěch Rusko obdrželo i v případě posílení pozice na evropském energetickém trhu prostřednictvím energetických koncernů. A to jak ve východní, tak i západní Evropě. Moskva má tímto způsobem určitý podíl nebo vlastní společnosti na Slovensku, v ČR (Vemex), Rakousku, Maďarsku, Itálii či v Německu. Například společnost Gazprom se aktivně snaží o expanzi na britský trh. V současné době vlastní několik menších firem a celkově dodává do Velké Británie 4 miliardy metrů kubických plynu.
Na postsovětském prostoru Moskva získala, díky cenové politice, významné podíly ve státních energetických podnicích. Výměnou za plynulý přechod na tržní ceny uhlovodíkových surovin disponuje akciemi ve společnostech v Arménii a Moldavsku. V Bělorusku plynový gigant Gazprom získal 50 % společnosti Beltransgaz, a tím i kontrolu nad tranzitním potrubí do Evropy.
Akcent je dán i na rozšíření globální působnosti v energetických
projektech. Ruské společnosti již působí nebo plánují působit např. v Libyi, Indii,
Vietnamu, Íránu, Venezuele, Bolívii, Nigérii či Myanmaru.
Rusko se pokusilo i o vytvoření monopolistické organizace producentů plynu po vzoru OPECu. Tyto snahy však nebyly zcela úspěšné, neboť se nepodařilo výrazným způsobem transformovat stávající uskupení Gas Exporting Countries Forum (GECF), ani vytvořit novou organizaci.
Vrcholu energetické dominance Moskva dosáhla v létě 2008. V červenci se barel ruské ropy prodával průměrně za 132 dolarů, přičemž 14. července bylo dosaženo historického maxima 139,87 dolarů za barel. Srpnový kavkazský konflikt umožnil Rusku získat strategickou výhodu a kontrolovat z Jižní Osetie a Abcházie kavkazský energetický koridor.
Křehkost a závislost doktríny energetické velmoci na vnějších procesech se projevila v následujícím období. Přestože Rusko ještě v polovině září 2008 prohlašovalo, že se ho finanční krize zásadním způsobem nedotkla a ruská ekonomika je "tichým přístavem pro zahraniční investory", faktický stav ukázal opak.
Ruské energetické koncerny zasáhlo prasknutí bubliny ze spekulativní ceny ropy i problémy s pokrytím zahraničních půjček (cca polovina zahraničního dluhu RF připadá na společnosti jako je Gazprom a Rosněfť). Společnosti byly dokonce vynuceny obrátit se o pomoc k státu. Rusko bylo nuceno přistoupit i k řízené devalvaci rublu, aby si mimo jiné zachovalo určitý přínos z exportu uhlovodíkových surovin.
Zranitelnost doktríny ukázala také letošní plynová krize mezi Moskvou a Kyjevem. Rusko se její prostřednictvím stalo účastníkem ukrajinské předvolební kampaně, avšak ne v takové roli, jakou hodlalo sehrát.
Moskva byla ještě v říjnu připravena podpořit ukrajinskou předsedkyni vlády Julii Tymošenko prostřednictvím dotované ceny v rozmezí 235 až 250 dolarů za tisíc metrů kubických zemního plynu. Rusko si od tohoto obchodu slibovalo přístup k určitým ukrajinským podniků a normalizaci vztahů, premiérka plánovala levný plyn použít jako jeden z hlavních trumfů před prezidentskými volbami.
K podepsání dohody však nedošlo. Podíl na tom měl i prezident Viktor Juščenko, který odmítal výše zmíněnou částku a trval na maximální ceně 210 dolarů. S touto cenou zároveň operoval i Naftogaz během jednání v Moskvě.
Změna pozice ukrajinské strany vytvořila prostor pro vznik plynové krize a přinesla krach spolupráce mezi Kremlem a Tymošenko. Odpovědí Moskvy na neúspěšné jednání se stal již několikrát aplikovaný postup, tedy přerušení dodávek pro ukrajinské i evropské spotřebitele.
Ačkoliv se plynová krize může traktovat jako projev energetické síly Ruska, kromě nového mechanismu určování ceny pro Ukrajinu nezískalo žádnou významnou výhodu. Moskvě se nepodařilo Evropu přesvědčit o větší účelnosti ruských plynovodů obcházejících Ukrajinu, Brusel naopak zintenzivnil hledání alternativních dodavatelů energetických surovin. Rusko taktéž nezískalo ani přístup k ukrajinské potrubní infrastruktuře.
Naplnit doktrínu energetické velmoci se Rusku jen stěží podaří i v dalších letech. Příčinou není jen snížení ceny a spotřeby uhlovodíkových surovin, ani do určité míry snaha evropských států importovat plyn a ropu ze Střední Asie mimo území Ruské federace. Hlavní problém spočívá v závislosti Moskvy na tranzitních státech. Ta se nezmění ani v případě spuštění plynovodů Nord Stream a South Stream.
Přepravní kapacita plynovodů vedoucích přes Ukrajinu je cca 143 miliard metrů kubických zemního plynu a vedoucích přes Bělorusko je cca 35 miliard. Kapacita Nord Streamu je plánována na 55 miliard a South Streamu na 30 miliard metrů kubických. Rusko zároveň podle Energetické strategie na období do roku 2020 plánuje v druhém desetiletí exportovat ročně do Evropy až 165 miliard metrů kubických plynu, Gazprom samotný hovořil dokonce o 227 miliardách. Bez tranzitu přes ukrajinské a běloruské území se tedy neobejde.
Rusko nemůže naplno uskutečnit své plány do té doby, než získá kontrolu nad všemi tranzitními cestami k evropským odběratelům. Vzhledem k dlouhodobě odmítavé pozici Ukrajiny v této otázce však existuje malá pravděpodobnost realizace takového scénáře.
________________________________________________________
Koncem ledna letošního roku oslavil čtyřicáté výročí jeden z nejpopulárnějších sovětských animovaných filmů Brémští muzikanti (Bremskije muzykanty). Snímek vznikl na motivu pohádky bratří Grimmů Zvířátka a Petrovští a slávu si získal zejména díky svým rokenrolovým písničkám. Mezi lety 1973 až 2000 vznikly ještě další tři jeho pokračování.