Podobně jako ve všech ostatních autoritativních režimech, i běloruský parlament hraje v politickém systému zástupnou roli, omezenou de facto na legalizaci rozhodnutí reálného představitele moci. Tento stav je výsledkem upevnění mocenské vertikály ve prospěch hlavy státu, ke kterému došlo v roce 1996 na základě ústavního referenda.
Změna ústavy měla nejen uzákonit kurz Alexandra Lukašenka, vedený od jeho zvolení v roce 1994, na vznik systému s ústřední pozicí prezidentského úřadu, ale také eliminovány všechny alternativní centra rozhodování. Jednalo se zejména o omezení vlivu Ústavního soudu, který vystupoval proti některým dekretům hlavy státu, a Nejvyššího sovětu, jednokomorového zákonodárného orgánu, jenž jako celek nebyl podřízen prezidentovi a představoval, ačkoliv v něm nezasedl ani jeden zástupce protikomunistické opozice z řad Běloruské lidové fronty, protipól výkonné moci.
V ten samý den, kdy došlo k vyhlášení oficiálních výsledků referenda, byl na základě získaných pravomocí vydán hlavou státu dekret o rozpuštění Nejvyššího sovětu, jehož pravomoci přešly na nově vzniklý dvoukomorový parlament, Národní shromáždění. Složení dolní komory nového zákonodárného orgánu, Komory reprezentantů, bylo zformováno direktivně, na základě prezidentského dekretu. Všech 110 poslanců bylo vybráno ze skupiny proprezidentských představitelů Nejvyššího sovětu, který celkově obsahoval 260 míst. Členové horní komory, Rady republiky, byli v souladu s novelizovanou ústavou vybráni prostřednictvím nepřímých voleb v místních zastupitelstvech (každá oblast a hlavní město Minsk má 8 mandátů) a 8 senátorů jmenoval prezident. Celkově v Radě republiky zasedá 64 zákonodárců.
V dalších letech volby do dolní komory probíhaly na základě mechanismu ustanoveného volebním řádem. Celý stát je rozdělen na 110 jednomandátových obvodů a poslanci jsou voleni většinovým systémem s absolutní většinou (kandidát musí získat více jak 50 % hlasů, v opačném případě se koná druhé kolo). Avšak ani v roce 2000, ani 2004 protivládní strany nemohly překonat administrativní překážky a v Komoře reprezentantů nezasedli jejich zástupci.
V prvním případě se voleb účastnila pouze část opozičních uskupení (Běloruská sociálně-demokratická strana Hramada, Běloruská strana komunistů), druhá (Běloruská lidová fronta, Sjednocená občanská strana) hlasování bojkotovala s odkazem na nezákonnost referenda z roku 1996, a tím i rozpuštění předchozího parlamentu. V roce 2004 protivládní síly, vlivem vnitřních rozporům, vytvořily dva předvolební bloky, Lidovou koalici 5+ a Koalici demokratických centristů. I v tomto případě část opozičních kandidátů nebyla zaregistrována a druhá nezískala potřebný počet hlasů. Oboje volby přitom doprovázelo obvinění ze strany opozice a mezinárodních organizací z falzifikace výsledků.
Netransparentní provádění voleb bylo umožněno nejen charakterem samotného režimu, který využívá svého dominantního postavení v převážné většině sfér společnosti, ale i zahraničněpolitickou orientací. Ruský vektor nepředstavoval pro sebelegitimaci režimu prostřednictvím nerovné volební soutěže výraznou překážku. Moskva nikdy nevystupovala proti výsledkům hlasování a ani ruští pozorovatelé, na rozdíl od západních kolegů, nevznášeli proti nim protest.
V posledních letech je však možné sledovat určitou transformaci rusko-běloruských vztahů, která byla zahájena s příchodem Vladimira Putina na prezidentský post. Moskva ve vzájemné spolupráci dala přednost pragmatické rovině a snaží se přehodnotit předchozí pozici sponzora běloruské ekonomiky. Změna ruské pozice se projevila nejen během energetických konfliktů na přelomu roku 2006 a 2007, ale i přístupem k poskytování půjček.
Oproti předchozí praktice, kdy Bělorusko dostávalo finance za zvýhodněných podmínek, Rusko v minulém roce přistoupilo ke klasickému úvěrování s jasně definovanými pravidly. Vzhledem k finančním potřebám (nehledě na oficiálně deklarovaný přebytek státního rozpočtu) to pro Bělorusko může znamenat prohloubení zadluženosti, která bude kompenzována privatizací státních podniků do ruských rukou. Takový precedent již existuje. Společnost Gazprom získala 50% podíl Beltransgazu výměnou za nižší cenu plynu pro Bělorusko a ruské finanční instituce zahájily odkup akcií běloruských bank. V tomto kontextu ekonom Jaroslav Romančuk z analytického centra Mizesa varuje před celkovou finanční závislostí na Rusku, která může přerůst až do přenesení některých politických pravomocí z Minsku do Moskvy.
Jako protiváha tomuto scénáři může posloužit normalizace vztahů se Západem. Vzhledem ke konfrontační pozici, kterou Bělorusko vůči Evropské unii i Spojeným státům americkým dlouhodobě zastává, se tato varianta jeví na první pohled jako málo pravděpodobná, avšak nikoliv nereálná.
Vznik protizápadní pozice je spojen s geopolitickou orientací režimu na Moskvu a se způsobem budování politického režimu. Bělorusko se dobrovolně ostrakizovalo od integrace do euroatlantického prostoru, výměnou za ekonomickou a politickou pomoc ze strany Ruska, kterou by Západ Minsku nemohl, především z ideologických důvodů, poskytnout.
Změna pozice Moskvy však pokračování jednostranně orientované politiky znemožňuje. Zároveň se začíná objevovat i nový aspekt v podobě
sankcí ze strany Západu. Tento druh nátlaku vůči režimu prezidenta
Lukašenka začal být uplatňován po roce 2000, kdy došlo k vyčerpání
ostatních možností změny situace v zemi (viz. neúspěšná mise OBSE AMG
před prezidentskými volbami v roce 2001).
V roce 2004 byl americkým prezidentem podepsán Belarus Democracy Act, umožňující proti běloruské vládě zavádět ekonomické sankce a politicky i finančně podporovat opoziční hnutí. V tomto kontextu došlo v listopadu minulého roku k zablokování účtů několika společností, včetně petrochemického koncernu Belněftěchim, což přerostlo v diplomatický konflikt mezi Minskem a Washingtonem.
Ze strany Evropské unie došlo v roce 2004 k vytvoření seznamu osob, kterým je zakázán vstup na území Unie a v roce 2006 se Brusel rozhodl zmrazit finanční prostředky hlavy státu a některých dalších státních představitelů v evropských bankách. Ve stejném roce Evropská unie představila tzv. akční stínový plán, obsahující 12 bodů, které Bělorusko musí splnit, aby mohlo být připojeno k programu Evropské politiky sousedství.
Běloruský režim se tímto způsobem dostal do situace, kdy je z jedné strany pohlcován svým bývalým patronem a z druhé strany čelí pokusům o izolaci od ideologických protivníků. Minsk tedy stojí na rozcestí mezi rizikem ztráty politické i ekonomické suverenity a transformací režimu, která by mu otevřela cestu na Západ.
Poslední změny na významných státních postech nasvědčují tomu, že byla vybrána druhá varianta. Tento proces byl nastartován v červenci minulého roku, kdy byl odvolán předseda Výboru státní bezpečnosti (KGB), a vyvrcholení dosáhl nedávnou výměnou na postech státního tajemníka Bezpečnostní rady a vedoucího prezidentské administrace. Ve všech případech se jednalo o dlouholeté prezidentovy spolupracovníky, kteří se podíleli na vybudování jeho režimu. Jejich místa zaujaly osoby spjaté s Viktorem Lukašenkem, nejstarším synem hlavy státu.
Skupina okolo prezidentova syna představuje tzv. liberálnější křídlo běloruské mocenské elity. Jedná se o druhou generaci představitelů režimu, kteří se na politické posty dostali až po příchodu Alexandra Lukašenka k moci a nejsou výrazným způsobem spojováni s represemi z období upevňování autoritarismu. Zároveň představují osoby, které podporují multipolární kurz běloruské zahraniční politiky a principiálně nevystupují proti určitému sblížení se Západem.
Tato změna může být vnímána jako připravenost Minsku k politickému dialogu s Evropskou unií a Spojenými státy. Avšak tento proces může být zahájen až Bělorusko začne plnit požadavky Západu na dodržování základních lidských práv. V tomto směru mohou posloužit letošní parlamentní volby jako jistá demonstrace dobré vůle ze strany režimu.
Je možné se vší pravděpodobností předpokládat, že volby ohlášené na 28. září budou mít obdobný charakter, jaký měly v předchozích letech. Tedy vítězství obdrží provládní kandidáti, kteří budou tvořit většinu v parlamentě. Avšak vzhledem ke snaze o zahájení dialogu se Západem je možné očekávat, že zároveň dojde i k jisté simulaci svobodných voleb a do zákonodárného sboru se dostanou i zástupci opozice. Přičemž takovou možnost nevyloučil i sám prezident Lukašenko.
Volby, jako mechanismus legitimizace režimu, tím získají nový rozměr. Formálně budou představovat svobodnou politickou soutěž, které se účastní všechny politické síly země. Ve své podstatě však celý proces bude řízeny ze shora a mandáty budou rozděleny podle předem určeného klíče. Aktérem tohoto procesu se nestane pouze běloruská vláda, ale i ta část opozice, která na tuto hru přistoupí a pokusí se využít své historické šance. Tím se de facto režimu dostane podpory i od jeho protivníků.