Od konce studené války Ruská federace vyjadřuje nespokojenost se stavem evropské bezpečnosti. Hlavní problém pro ní představuje absence transformace rozhodovacího mechanismu. Ten i po ukončení bipolárního rozdělení světa stále zůstává doménou západních spojenců a Rusko k němu má omezený či zcela žádný přístup. V prvním případě se jedná o spolupráci na platformě Severoatlantické aliance, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a Rady Evropy, kde mohou obě strany artikulovat své postoje. Druhý případ představuje Evropská unie a s ní spojené instituty, jako například Západoevropská unie.
Na začátku 90. let byl tento stav posuzován jako jedna z hlavních překážek na cestě k vytvoření rusko-amerického Pax Democratica. Nového uspořádání systému mezinárodních vztahů, jemuž by, na základě identičnosti národních zájmů, dominovala dvě centra moci. Moskva v tomto smyslu očekávala, že po zániku bipolárního soupeření dojde i k přehodnocení existence vojenskopolitických uskupení. V konkrétním případě se předpokládalo, že Severoatlantická aliance, jako organizace kolektivní obrany namířená proti potenciální hrozbě napadení ze strany SSSR, bude rozpuštěna či transformována z limitovaného uskupení do celoevropského. V tomto směru Rusko určitou dobu zvažovalo vstup do NATO.
Proces formování poststudenoválečné architektury evropské bezpečnosti získal však jinou podobu. Ačkoliv došlo k rozšíření spolupráce mezi členskými a nečlenskými státy Aliance (např. Severoatlantická rada pro spolupráci či Partnerství pro mír ), organizace si zachovala svůj blokový formát. Oproti ústnímu slibu, který Moskva obdržela výměnou za stažení jednotek z východního Německa, NATO aktivizovalo svojí politiku na rozšíření uskupení o bývalé členské státy Organizace Varšavské smlouvy. Přestože se zprvu Boris Jelcin během státní návštěvy Polska v srpnu 1993 vyjádřil, že připojení nových zemí "nebude odporovat zájmům dalších státu", celková ruská pozice nebyla tak smířlivá.
Vliv na přehodnocení původní pozice k rozšíření NATO měly jednak vnitropolitické události, ale i krach idealistické, striktně prozápadní orientace, ze které Rusko výrazně neprofitovalo. Alternativou k vstupu zemí středovýchodní Evropy do Aliance mělo být vytvoření nového systému evropské kolektivní bezpečnosti, jehož těžištěm by byla Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (do roku 1995 Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě – KBSE). Tím mělo dojít k minimalizaci bezpečnostní hrozby z rozšíření Severoatlantické aliance a zároveň marginalizace její role na evropském kontinentu.
Důvod, proč Rusko preferovalo vytvoření nové evropské bezpečnosti v čele s OBSE, je obsažen v samotné povaze organizace. Jedná se o regionální uskupení se širokým členstvím, které daný region přesahuje. Kromě evropských států jsou členy i země geograficky vzdálené od Evropy (Spojené státy americké, Kanada, kavkazské a středoasijské republiky). Působení OBSE zároveň není omezeno orientací pouze na jednu oblast. Bezpečnost je pojímána komplexně, tedy nejen z vojenského hlediska, ale i ekonomického a humanitárního. Významný faktor pro Moskvu představuje i přijímání rozhodnutí na základě konsenzu. Ve své podstatě to znamená, že ruskou pozici nelze přehlasovat, ale naopak se s ní musí počítat.
Organizace se taktéž osvědčila jako důležitý instrument včasného varování a prevence konfliktů. Významným způsobem se zapojila do regulace konfliktů, které se v 90. letech objevily s rozpadem Sovětského svazu. Představitelé OBSE se v problémových oblastech podíleli na monitoringu situace či zprostředkování jednání mezi znepřátelenými stranami. Nezanedbatelný přínos má organizace i v oblasti snížení stavu konvenčních ozbrojených sil v Evropě.
Přestože u OBSE existoval potenciál stát se ústředním orgánem evropské bezpečnosti, potřebné kroky v této oblasti podniknuty nebyly. Nehledě na text Evropské bezpečnostní charty, podle níž "žádný stát, skupina států nebo organizace nemohou disponovat prioritní odpovědností za podporu míru a stability v oblasti kompetence OBSE nebo považovat jakoukoliv část oblasti kompetence OBSE za svojí sféru vlivu", Severoatlantická aliance nepřestala a doposud nepřestává hrát primární roli na evropském kontinentu. To je především způsobeno absencí mechanismu, který by vynutil respektovat rozhodnutí organizace.
Pro Ruskou federaci byl problematický i akcent na dodržování lidských práv. Moskva vystupovala se snahou, aby organizace byla primárně zaměřena na kolektivní bezpečnost a vnitropolitickým procesům v členských státech mělo být věnováno méně prostoru. Zcela opačný vývoj však způsobil ochlazení ruského zájmu o OBSE.
Vzhledem k absenci další alternativy se Moskva v novém tisíciletí vrátila k budování vztahů se Severoatlantickou aliancí. Na základě evropských iniciativ, na kterých se významným způsobem podílela Francie a Německo, byla v roce 1997 zřízena Stálá společná rada Rusko-NATO, jenž v roce 2002 transformovala do Rady Rusko-NATO. Rada má představovat "mechanismus pro konzultace, hledání společných postojů, spolupráci, společné rozhodování a společné postupy Ruska a členských států Aliance v široké škále bezpečnostních otázek v euroatlantickém regionu."
Hlavním účelem orgánu bylo posílit mezi Moskvou a Bruselem vzájemnou důvěru. Vzhledem k charakteru Rady a její funkci toho však dosaženo nebylo. Rusko stále nemůže významným způsobem ovlivňovat rozhodnutí Severoatlantické aliance, pouze své postoje artikulovat. Nedošlo ani k vyřešení citlivého problému rozšiřování organizace směrem na východ. Moskva i nadále vnímá každý posun Aliance ke svým hranicím jako bezpečnostní riziko. Značně problematickým se stalo i rozšíření zóny odpovědnosti organizace, která Strategickou koncepcí z roku 1999 získala globální rozměr.
Mezníkem
ve formování nového systému evropské bezpečnosti se stal rok 2007. V něm došlo k dvěma důležitým událostem, které položily základ ruskému pokusu restrukturalizovat současný systém. První z nich bylo vystoupení Vladimira Putina na mnichovské konferenci, které anoncovalo změnu postoje Ruska k unipolárnímu charakteru mezinárodního systému. Tento projev posléze posloužil jako ideologický podklad pro novou verzi zahraničněpolitické koncepce Ruské federace.
Druhou událostí se stalo ruské moratorium na Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE). Tento dokument, podepsaný v roce 1990 na zasedání KBSE, tvořil jeden z ústředních mechanismů k posílení vzájemné důvěry mezi Západem (NATO) a Východem (Organizací Varšavské smlouvy). Jeho hlavní podstatou je snížení do ustanoveného minima pět hlavních druhů výzbroje a umožnit všem stranám kontrolovat dodržování limitů.
S rozpadem bipolárního soupeření a změnou orientace bývalých socialistických států smlouva přestala odpovídat novým reáliím a byl zahájen proces její novelizace. Nová verze CFE byla schválena v roce 1999, avšak ratifikační proces se zastavil na požadavku Západu, který hodlal smlouvu podepsat až poté, co ruská vojska opustí Gruzii a Moldavsko. K prolomení patové situace nepomohla ani konference v polovině roku 2007 a dokument tak platí ve svém původním znění.
Přestože bylo pozastavení plnění principů CFE považováno především za ruskou asymetrickou odpověď na umístění americké protiraketové obrany ve střední Evropě, toto řešení mělo primární vliv na evropskou bezpečnost. O tom, že se v tomto kontextu nejedná o ojedinělý případ svědčí i další kroky k narušení architektury poststudenoválečné evropské bezpečnosti. Jedním z nejzávažnějších je pozastavení spolupráce mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí, ke kterému došlo v srpnu letošního roku.
Oficiální fáze ruské snahy o transformaci evropské bezpečností byla zahájena v polovině roku 2008, kdy s tímto návrhem vystoupil prezident Dmitrij Medveděv během státní návštěvy Spolkové republiky Německo. Změna podoby architektury evropské bezpečnosti byla zároveň vnesena do nové zahraničněpolitické koncepce, čímž se stala dlouhodobou prioritou ruské zahraniční politiky.
Na základě dostupných informací má dojít k podepsání nové smlouvy o evropské bezpečnosti, která by se měla stát základem celoevropského systému kolektivní bezpečnosti. Vzniklý pakt by měl definovat podmínky použití síly v euroatlantickém prostoru, jednotnou podobu evropské bezpečnosti a řešit problém kontroly zbrojení v Evropě. V tomto směru byl chystaný dokument, poněkud ambiciózně, přirovnán k Briand-Kelloggovu paktu.
Členy nového systému kolektivní bezpečnosti by se měly stát
všechny evropské země, jenž budou vystupovat jako suverénní státy a nikoliv jako představitelé vojenskopolitických organizací. Tím by mělo dojít k odstranění dělení států na členy a nečleny určitého bloku. Avšak k jasnému vymezení hranic doposud nedošlo. Vzhledem k tomu, že smlouva o evropské bezpečnosti byla projednávána na zasedání Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (jejími členy jsou
Rusko, Bělorusko, Tádžikistán, Uzbekistán, Kazachstán, Arménie,
Kyrgyzstán) a na konferenci o vzniku nové kolektivní bezpečnosti jsou pozvány Spojené státy i Kanada, pakt může geograficky kopírovat OBSE.
Primární akcent je zde dán na spolupráci s Evropskou unií, konkrétně s Francií a Německem, se kterými Rusko dlouhodobě pojí dobré vztahy. Vzhledem k vzájemné závislosti je celková pozice EU tradičně smířlivější než pozice Spojených států a existence tohoto faktoru lze použít jako určité východisko k dosažení vzájemné shody. Moskva se zároveň snaží využít napětí ve vztazích se Západem k prosazení svého projektu, který by ho měl zmírnit, tak jako zmírnilo napětí během studené války, formování a vznik Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. V tomto směru se nabízí jistá analogie ruské iniciativy se sovětskou Deklarací o upevnění míru a bezpečnosti v Evropě z roku 1966, která stála u zrodu KBSE.
Z pohledu potřebného konsenzu představuje pro vznik nové kolektivní bezpečnosti překážku zřejmý plán snížit vliv Severoatlantické aliance a celkově Spojených států v Evropě. To potvrdil i sám prezident Medveděv, podle něhož se NATO k řešení otázek zachování evropské bezpečnosti, vzhledem ke své exkluzivitě, nehodí. Proti tomuto záměru budou jednoznačně vystupovat USA, které se nechtějí vzdát své pozice na evropském kontinentu. Negativní reakci v tomto směru lze očekávat i od členů Evropské unie z řad bývalých socialistických států, které v Alianci vidí záruku své bezpečnosti a členství v ní symbolizuje příslušnost k euroatlantické civilizaci.
Nedávné události v Kosovu a na Kavkaze dokázaly, že Evropa potřebuje transformovat svojí bezpečnostní architekturu. Principy, jež se zachovaly z období studené války, již neodpovídají současnému stavu mezinárodního systému. Z tohoto hlediska ruský projekt představuje určitou platformu k zahájení transformačního procesu. Nedostatkem ruského návrhu je jeho snaha marginalizovat vliv globálního konkurenta, která může být již předem negativně vnímána potenciálními partnery. Jestliže jedna ze stran v tomto směru neustoupí, projekt nemá šanci na realizaci.
_________________________________________________
Níže vloženým videem bych se chtěl vrátit 5 měsíců nazpět, kdy v Bukurešti proběhl summit NATO. Prakticky nezaznamenán zůstal skandál okolo oficiálního loga, kterým bylo jednání představitelů Aliance prezentováno. Podle tvrzení běloruské reklamní agentury rumunští organizátoři ukradli znak v podobě křídel její designerce. Jak sama výtvarnice hovoří, logo umístila do veřejné fotobanky, kde si jej mohl každý za poplatek stáhnout. Avšak jak posléze zjistila, znak byl jednou rumunskou designovou firmou vydáván za vlastní a vyhrál veřejnou soutěž na oficiální emblém summitu.