Rok 2008 přinesl postsovětskému prostoru celou řadu významných události, přičemž některé z nich svojí rezonancí toto teritorium přesáhly. K nejdůležitějším patří srpnový kavkazský konflikt mezi Gruzií a separatistickými republikami, do něhož se posléze zapojila i Ruská federace.
Střet samotný se stal první silovou konfrontací mezi bývalými republikami Sovětského svazu a prohloubil dezintegrační proces mezi těmito státy. A to nejen tím, že se Gruzie s definitivní platností rozhodla opustit řady Společenství nezávislých států, ale i tím, že se postsovětské státy neztotožnily s pozicí Moskvy a neuznaly Jižní Osetii a Abcházii subjekty mezinárodních vztahů.
V minulém roce taktéž došlo k završení řízené výměny na hlavních státních postech Ruské federace, která měla za cíl zachovat režim vybudovaný během vlády prezidenta Putina. V březnu byl zvolen hlavou státu Kremlem vybraný kandidát Dmitrij Medveděv a v květnu se stal předsedou vlády Vladimir Putin. Vznik tzv. tandemokracie přinesl změnu charakteru ruského politického systému. Nově v něm ústřední roli nehraje prezident, ale premiér.
Prezidentské volby se uskutečnily v i Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu. Vítězství v nich obdržely tehdejší hlavy státu (Michail Saakašvili a Ilham Alijev) nebo provládní kandidát (Serž Sarkisjan). Přestože vyhlášení výsledků v Gruzii a Arménii doprovázely protesty, k "barevným revolucím" nedošlo a vládní režimy se nezměnily.
Naopak předzvěstí
prezidentských voleb se stal konflikt na Ukrajině mezi prezidentem Viktorem Juščenko a předsedkyní vlády Julii Tymošenko. Ten přivedl zemi na pokraj dalších předčasných parlamentních voleb (poslední se uskutečnily koncem září 2007), které však nebyly realizovány kvůli nepřijetí zákona o financování předčasných voleb (proti hlasovali poslanci Bloku Julie Tymošenko a Komunistické strany Ukrajiny). Krize byla vyřešena začátkem prosince, kdy vznikla nová vládní koalice složená z Bloku Julie Tymošenko, Bloku Lytvyna a proprezidentské strany Naša Ukrajina-Narodna Samooborona.
Také v Bělorusku došlo k určitým vnitropolitickým procesům, které měly zemi otevřít spolupráci s Evropskou unií a Západem celkově. Byla uskutečněna výměna osob na některých klíčových postech – v administraci prezidenta, Bezpečnostní radě a silových složkách státu. Na tyto místa byli jmenováni především představitelé mladší generace běloruské politické elity s liberálnějšími postoji. V průběhu roku zároveň došlo k osvobození některých politických vězňů, včetně bývalého prezidentského kandidáta Alexandra Kozulina či vůdce nezaregistrovaného mládežnického hnutí Malady Front Zmicera Daškeviče.
Všechny výše zmíněné události byly do větší či menší míry reflektovány českými sdělovacími prostředky, to samé však nelze říci o některých o událostech, které jsou spojeny se středoasijským regionem. Ten se vzhledem k geografické vzdálenosti a malému vlivu na celosvětové procesy tradičně nachází na okraji informačního zájmu českých mainstreamových médií. Níže uvedený přehled tedy představuje nejdůležitější události, které se ve Střední Asii udály v roce 2008.
Kazachstán
Kazachstán představuje zemi, kterou globální finanční krize zasáhla na postsovětském teritoriu jako první, už v polovině roku 2007, a s velkou intenzitou. To bylo způsobeno nebývale hlubokou integrací země do světové ekonomiky v porovnání s ostatními státy regionu a taktéž vysokou zadlužeností soukromého sektoru. Vzhledem k velkému nárůstu bankovních půjček, které byly z větší části financovány prostředky ze zahraničí, dluh na svém vrcholu dosáhl 96 % HDP země.
Vláda se pokusila řešit situaci pomocí finančních injekcí a zvýšení role státu v ekonomice. Sloučením holdingu Samruk spravujícího státní aktiva a fondu stabilního rozvoje Kazyna vznikl Fond národního blahobytu Samruk-Kazyna, který se má stát operátorem a částečným realizátorem vládních protikrizových projektů.
Součástí fondu jsou mimo jiné podniky jako je například těžařská společnost KazMunajGaz a disponuje akciemi státu ve strategických podnicích Kazachmys (těžba mědi) či ENRC (těžba hliníku). Vláda prostřednictvím fondu plánuje zvýšit kapitalizaci největších kazašských bank (např. Kazkommercbank, Narodnyj Bank nebo BTA Bank), a získat tím jejich 25 % akcií, či poskytovat levnější hypotéky pro zvýšení poptávky po nemovitosti. Pod hlavičkou fondu a za účasti vládní strany Nur Otan došlo také ke vzniku nového mediálního holdingu, který vlastní převážnou část nejvlivnějších sdělovacích prostředků země.
V minulém roce došlo v Kazachstánu také k iniciaci liberalizace politického systému. V první polovině listopadu byl vládou představen projekt novelizace zákonů o volbách a politických stranách. Jeho prostřednictvím by mělo být zamezeno opakování situace z roku 2007, kdy po volbách zasedla v dolní komoře parlamentu pouze jedna strana. Tomu má zabránit jednodušší registrace politických uskupení a pravidlo, podle kterého v parlamentu musí být minimálně dvě strany. Pokud dojde opět k zvolení jen jedné, ta strana, která byla nejblíže k překonání 7% hranice, má přesto získat určitý počet mandátů.
Podle některých názorů se však má jednat o kosmetickou liberalizaci spojenou s předsednictvím Kazachstánu v OBSE, které se uskuteční v roce 2010.
Z hlediska mezinárodní spolupráce představuje jednu z nejdůležitějších událostí podepsání mezi Washingtonem a Astanou dohody umožňující letounům NATO používat letiště Almaty k mimořádným přistání. Kazachstán se tímto stal po Kyrgyzstánu (americká letecká základna Manas), Tádžikistánu (francouzská letecká základna Kuljab) a Uzbekistánu (německá letecká základna Termez) další zemí, která umožňuje Severoatlantické alianci používat svojí infrastrukturu.
První informace o tom, že by v Kazachstánu mohla být umístěna základna americké armády se objevila zanedlouho po zahájení antiteroristické operace v Afghánistánu. Washington plánoval rozmístit na letištích Čimkent a Lugovoj (jižní Kazachstán) vojenské letectvo a nedaleko Karagandy (střední Kazachstán) mechanizovanou brigádu. K realizaci tohoto plánu nakonec nedošlo.
Turkmenistán
Nejvýznamnější událostí v Turkmenistánu se stala změna ústavy, která byla schválena koncem září na mimořádném zasedání Chalk Maslachaty (Lidová rada). Tento krok byl vládou nazván další etapou Velkého Obrození, pod kterou se rozumí demontáž institutů režimu Saparmurata Nijazova (Turkmenbaši).
Nová redakce ústavy přináší podstatné změny do turkmenského politického systému. Došlo k rozpuštění Chalk Maslachaty (nejvyšší orgánu země, který disponoval legislativními, exekutivními a soudními pravomocemi, ale fakticky byl pouhým vykonavatelem politiky prezidenta – více zde na str. 29) a jeho pravomoci byly rozděleny mezi hlavu státu a parlament (Medžlis).
Zákonodárný sbor byl rozšířen z 65 na 125 poslanců a získal nové kompetence. Nově Medžlis může měnit ústavu, vyhlašovat volby prezidenta a parlamentu či dokonce odvolat prezidenta na základě 3/4 většiny.
Hlava státu i nadále zastává nejdůležitější roli v politickém systému. Disponuje právem zákonodárné iniciativy, může vydávat dekrety, jmenuje hlavy regionů a je mu podřízena Ústřední volební komise.
O demokratizaci či přechodu k parlamentarismu Turkmenistánu tedy řeč nejde. Spíše o posunutí země od totality k autoritarismu. V tomto směru i změna ústavy nezaručuje její dodržování ze strany státu. Tak jako ve všech autoritativních režimech i v turkmenském případě ústava de facto plní funkci formálního dokumentu bez reálné síly.
Završením ústavní reformy se staly parlamentní volby. Ty se uskutečnily 14. prosince 2008 a podle státní volební komise se jich zúčasnilo 93,87 % voličů. Hlasování probíhalo v jednomandátových obvodech a poprvé byly zřízeny volební okrsky i za hranicemi země. Výsledek voleb však překvapivý nebyl, neboť všichni kandidáti byli navrženi proprezidentskou Demokratickou stranou. Tato skutečnost potvrdila tezi, podle níž parlament bude hrát pouze roli orgánu legalizující politiku prezidenta Gurbanguly Berdymuhammedova.
____________________________________________________
Druhá část zde.