Koncepce zahraniční politiky od vzniku Ruské federace prodělala určitý vývoj. Její kurz byl ovlivňován jak vnitrostátní politickou a ekonomickou situaci, tak i transformací mezinárodních vztahů po skončení studené války a objevením se nových reálií.
V první polovině 90. let se Rusko snažilo oprostit od zahraničněpolitického kurzu Sovětského svazu, založeného na bipolární ideologické konfrontaci, a jako hlavní cíl si stanovilo integraci do "demokratického světa". Pro toto období je charakteristická výrazná dynamika rozvoje rusko-amerických vztahů, která měla, podle ruského pohledu, položit základ k stabilizaci mezinárodního systému, na níž by se, na základě shodných zájmů, podílely oba státy společně. Ve své podstatě se mělo jednat o určitý Pax Democratica. Partnerství se Spojenými státy se v tomto směru stalo jednou z hlavních priorit země, což bylo i ukotveno v koncepci zahraniční politiky z roku 1993.
Nízká efektivita této idealistické politiky a nárůst opozice proti politice prezidenta Jelcina se staly hlavními faktory, které zapříčinily v druhé polovině 90. let změnu vektoru ruské zahraniční politiky. Striktně prozápadní orientace nenaplnila očekávání Moskvy, neboť z jejího pohledu nedošlo k respektování ruských národních zájmů a nebyla považována za rovnocenného partnera (příkladem může být rozšíření Severoatlantické aliance o bývalé členy Organizace Varšavské smlouvy). Pro vyvážení tohoto stavu byl zvolen kurz na pragmatismus při spolupráci se Západem a na multipolarizaci zahraniční politiky s posílením role asijských států, v první řadě Číny a Indie.
Multipolarismus zároveň získal i podobu teoretického přístupu k nové podobě systému mezinárodních vztahů. Hlavní myšlenkou se stala hypotéza, podle které konec bipolárního rozdělení světa nepřinesl vznik unipolárního systému, ale systému s několika centry moci (Rusko, Čína, USA, EU).
Jednalo se především o protiváhu tzv. pluralitní unipolaritě, tedy systému, kde primární roli hraje ideologicky konzistentní skupina států, v jejíž čele stojí jedna velmoc. Tento systém je přísně hierarchizován. Velmoc stojí na vrcholu mocenské pyramidy a skupina samotná nemá možnost ovlivňovat její politiku, pouze jí částečně korigovat.
Multipolarismus naopak ustanovuje rovnováhu v mezinárodních vztazích na základě rozhodování prostřednictvím konsensu. Významnou roli v tomto kontextu hraje mezinárodní právo, univerzální a regionální mezinárodní organizace, jako prostor pro kolektivní řešení problémů.
Tento přístup k formování mezinárodního systému byl taktéž implementován do Koncepce zahraniční politiky Ruské federace z roku 2000, kde se doslova píše: "Uspořádání světa v 21. století se musí zakládat na mechanismech společného řešení klíčových problémů, na prioritě práva a široké demokratizaci mezinárodních vztahů."
Koncepce schválená v letošním roce se této linie drží. "Rusko přidává velký význam nárůstu kontrolovatelnosti světového rozvoje a vytvoření samoregulačního mezinárodního systému, což požaduje kolektivní vedení čelních států světa" a i nadále hodlá "usilovat o upevnění mnohostranných principů ve světových záležitostech, formování takové architektury mezinárodních vztahů, která by se zakládala na přiznání mezinárodním společenství principů nedotknutelnosti bezpečnosti v současném světě a reflektovala by jeho mnohotvárnost."
Zároveň s tím je dodáváno, že "strategie jednostranných jednání destabilizuje mezinárodní situaci, podněcuje napětí a závody ve zbrojení, prohlubuje mezistátní rozpory, rozpoutává národnostní i náboženskou nesnášenlivost, vytváří bezpečnostní hrozbu pro ostatní státy, vede k růstu napětí ve vztazích napříč civilizacemi."
Jestliže v předchozím dokumentu byl hlavním strůjce unipolárního mezinárodního systému nazván Washington ("zesiluje tendence na vytvoření jednopólové struktury světa při ekonomické a silové dominance USA"), nová koncepce již podobnou formulaci neobsahuje.
Zesílený akcent je dán na dodržování mezinárodního práva, jakožto základního kamene multipolarismu. Největší riziko proto představují "pokusy určitých států či skupiny států podrobit revizi obecně uznávaných norem mezinárodního práva", proti kterým Rusko hodlá vystupovat. Pokud v roce 2000 představovala největší problém tzv. humanitární intervence, tedy postavení lidských práv nad suverenitu státu. Nová koncepce upozorňuje nejen na "pokusy snížit roli suverénního státu jako základního prvku mezinárodních vztahů", ale i na tendenci subjektivní interpretace mezinárodních norem a principů, nebo jejich celkového obcházení v otázkách dodržování svrchovanost státu, práva národů na sebeurčení či územní celistvosti.
Zde můžeme najít odkaz zejména na dvojitý přístup při řešení problému nepřiznaných států, kde na jedné straně stojí Kosovo a na druhé Abcházie a Jižní Osetie. Apel na dodržování mezinárodního práva se týká v první řadě "preemptivních akcí", které jsou často vedeny jednostranně a narušují suverenitu daného státu.
V koncepci se taktéž objevuje iniciativa na širší pojetí bezpečnosti. Rusko především předkládá iniciativy na vznik celosvětového i evropského systému kolektivní reakce na potenciální raketové hrozby a na rozšíření Dohody o likvidaci raket krátkého a středního doletu, podepsanou v roce 1987 mezi SSSR a USA, na globální úroveň.
Jednou z hlavních priorit Ruské federace, která je přímo spojená s posílením vlivu multipolarizace, je reforma systému mezinárodních vztahů na globální i regionální úrovni. V celosvětové rovině má i nadále hrát nejdůležitější roli Organizace spojených národů, neboť "dokázala svojí bezalternativnost a je nadělena jedinečnou legitimitou." Moskva je připravena "podporovat úsilí na upevnění její ústřední a koordinační role." Rusko zároveň usiluje o zvýšení efektivity činnosti Rady bezpečnosti, její reformu však podmiňuje co nejširší shodou ve Valném shromáždění OSN. Kromě zachování statusu 5 stálých členů však žádné konkrétní návrhy předloženy nejsou.
V regionálním měřítku z ruské strany dochází k pokusu změnit evropskou bezpečnostní architekturu. Moskva předkládá uzavřít novou smlouvu o evropské bezpečnosti, která by měla být zformována na celoevropském summitu. Mělo by dojít k vytvoření principiálně nového systému kolektivní bezpečnosti, který by neměl exkluzivní charakter, jako například Severoatlantická aliance, ale byl by otevřeným a demokratickým uskupením, "zabezpečující jednotu euroatlantického regionu od Vancouveru do Vladivostoku, které by nedopustilo nové fragmentace a obnovení předchozích blokových přístupů, jejichž setrvačnost se uchovala i v současné evropské architektuře."
Moskva zároveň podporuje integrační tendence ve všech regionech světa. Jak se konkrétně vyjádřil prezident Dmitrij Medveděv v polovině července letošního roku, Rusko by mělo "vytvářet s odkazem na principy Charty OSN otevřené systémy kolektivní bezpečnosti také v severovýchodní Asii, v oblasti Perského zálivu i celkově na Blízkém východě, a v dalších regionech světa."
V oblasti regionálních priorit je významný prostor dán spolupráci se Spojenými státy americkými a Evropskou unií. V prvním případě vidí Rusko cíl ve strategickém partnerství s USA, k tomu je však nejdříve nutné "překročit překážky strategických principů z dob minulých a soustředit úsilí na reálné hrozby a tam, kde mezi Ruskem a Spojenými státy zůstávají rozpory." Tyto rozpory představuje i rozmisťování elementů protiraketové obrany blízko ruských hranic, které je v textu několikrát zmíněno. "Rusko má zájem také na tom, aby působení USA na světové aréně bylo komponováno v souladu s principy a normami mezinárodního práva, v první řadě s Chartou OSN."
Moskva zároveň "vystupuje za dosažení nových dohod ve sféře odzbrojování a kontroly zbrojení, se zájmem zachování kontinuity tohoto procesu." To se týká zejména dalšího osudu dohody START I, jež vyprší v roce 2009 a prodloužení její platnosti či vytvoření nového dokumentu je stále pod otazníkem.
Evropská unie, podle textu koncepce, představuje pro Moskvu hlavního ekonomického a zahraničního partnera. "Ruská federace má zájem na zesílení EU, rozvoje její schopností vystupovat se zkoordinovanými pozicemi v ekonomických, humanitních, zahraničněpolitických oblastech i ve sféře bezpečnosti." Hlavní zájmem pro Rusko představuje uzavření s Bruselem dohody o strategickém partnerství. V bilaterální rovině prioritu představuje rozvoj oboustranně výhodných vztahů s Německem, Francií, Itálií, Španělskem, Finskem, Řeckem, Nizozemskem a Norskem. Tento seznam států byl oproti předchozímu dokumentu, kde figurovaly pouze 4 země, podstatně rozšířen. Na druhou stranu v něm však chybí, kvůli dlouhodobě napjatým vztahům, Velká Británie.
Ve vztahu k postsovětskému teritoriu stojí za povšimnutí nesouhlas s rozšířením Severoatlantické aliance o Ukrajinu s Gruzii a s tendencí změkčování pozice k fašismu a neonacismu, kterou je možné sledovat v Pobaltí a na Ukrajině. Ve vztahu k Bělorusku hodlá Rusko pokračovat v již započatém pragmatickém přístupu. Cílem Moskvy je "vytvoření podmínek k efektivnímu budování Unijního státu prostřednictvím postupného přechodu vztahů mezi RF a Běloruskem na tržní principy v průběhu formování jednotného ekonomického prostoru."
Při celkovém zhodnocení nové Koncepce zahraniční politiky Ruské federace je zřejmé, že Moskva usiluje o větší roli v systému mezinárodních vztahů. Tato role však nemá být pouze formální. Rusko není spokojeno se současným stavem mezinárodního systému a hodlá usilovat o jeho reformu k větší multipolaritě. Ve své podstatě se však dokument principiálně neliší od koncepce z roku 2000, ze které vycházel, a nepředstavuje výraznou změnu ruské zahraniční politiky.
___________________________________________________________
Na českých televizních obrazovkách se ruské satirické pořady zřídka kdy objevují. Pouze pamětníci sobotních večeru na ČT2 by si mohli vzpomenout na geniální Gorodok. Pravdou zůstává, že se jen stěží mohou měřit se svými kolegy z Velké Británie. Vyjímkou může být projekt Naša Raša (Наша Russia).
Jeho ústředním motivem jsou epizodní příběhy postav, které parodickým způsobem reflektují současnou ruskou společnost. Můžeme vidět homosexuální lásku frézaře Ivana Dulina ke svému šéfovi, dva šibalské politiky, dopravního policistu, který nikdy nebere úplatky a jeho rodina žije v bídě, "televizního kritika", či dva tádžické gastarbeitery, opravující byt pod vedením věčně nespokojeného "Nasjalnika". A právě na scénku, jak měli svému mistrovi sestavit seznam potřebných věcí, se můžete podívat.