V úterý 22. května došlo k schválení ústavních změn, které jsou za dosavadní šestnáctiletou historii státu již šestou úpravou nejdůležitějšího normativního dokumentu. Jak bylo uvedeno, redakce ústavy je mnohdy hodnocena jako posílení liberálního trendu v zemi, kde prezident k prosazování své vůle používá autokratických metod. Takové stanovisko není slyšet pouze z úst kazašských činovníků, ale i například z Washingtonu, který změny vítá jako "dobrý krok vpřed pro demokracii Kazachstánu". Kdybychom však odhlédli od těchto prohlášení a provedli bychom hlubší komparaci ústavních inovací s předchozím textem, mohli bychom nalézt body, které s demokratizací země a s uvolněním režimního stisku mají jen málo společného.
Argumentem pro liberalizaci kazašského systému je zejména přechod z prezidentské formy vlády na prezidentsko-parlamentní. Obecná charakteristika poloprezidentského režimu v demokratickém státě praví, že prezident plní funkci nejvýše postaveného orgánu země a vykonavatele exekutivy, ale ne v absolutní formě, neboť se o výkonnou moc musí dělit s předsedou vlády. Premiér a vláda jsou odpovědní parlamentu, o který se opírají a mají tak silný vliv na zákonodárný proces. Narozdíl od prezidentského systému mají tedy jak výkonnou, tak i zákonodárnou pravomoc. Zároveň to znamená i posílení role parlamentu v systému.
Při pohledu do ústavy lze zjistit, že touto funkcí vláda disponovala ještě před novelizací dokumentu, neboť byla součástí původního textu přijatého v roce 1995. Oddíl věnovaný vládě se tak dočkal pouze dílčích úprav. Nejdůležitější je doplnění prvního bodu článku 70, který umožňuje staré vládě požádat o důvěru nově zvolené dolní komory. Pokud jí obdrží, může pokračovat ve své činnosti.
Razantnějších úprav se dočkala kapitola věnovaná parlamentu. V první řadě byl rozšířen počet míst v dolní komoře (Mažilis) z původních 77 poslanců na 107 a změněn způsob volby. Mandáty jsou obsazovány oběma způsoby, přímo – 98 zákonodárců je voleno proporcionálním systémem (dříve většinovým) a nepřímo – 9 zákonodárců je jmenováno prostřednictvím Shromáždění lidu Kazachstánu (konzultativní orgán při prezidentském úřadu zastupující všechny národnostní skupiny v Kazachstánu). Rozrostla se i nepřímo volená horní komora (Senát), ve které zasedají zástupci nominovaní zastupitelstvy místních samospráv (Maslichat) a prezidentem. Právě hlava státu dostala možnost jmenovat větší počet senátorů, který se zvětšil z předchozích 7 na 15. Sbor tedy nově tvoří 47 osob.
Nástup poloprezidentského systému by měl logicky signalizovat posílení funkce parlamentu v systému. V tomto případě se dá mluvit o absenci výrazných změn a v některých případech i o opaku. Na jednu stranu sice došlo k posílení určitých institutů u jednotlivých komor, ale taktéž došlo k odebrání některých pravomocí. Senát obdržel právo plnit funkci parlamentu v případě rozpuštění dolní komory, na oplátku ztratil možnost předčasně ukončit pravomoce orgánů místních samospráv, která byla převedena na hlavu státu. Mažilisu bylo s přechodem na prezidentsko-parlamentní režim umožněno schvalovat na základě absolutní většiny prezidentem navrženého kandidáta na předsedu vlády a vyjádřit nedůvěru vládě, což bylo dříve doménou celého parlamentu. Naopak ztratil možnost jmenovat a odvolávat po prezidentově návrhu předsedu a zástupce předsedy Centrální volební komise. V mnoha případech některé funkce, jako například opakované hlasování o zákonech nebo částech zákonů, na které se vztahuje apelace hlavy státu, byly pouze přeneseny z jednoho článku do druhého, bez toho aby se to odrazilo na změně jejich předchozího znění.
Hlavní pozornost na sebe přitahoval dopad redakce ústavy na prezidentské pravomoce. Jak již bylo řečeno, nejkontroverznější novelou je 5 bod článku 42, který zbavuje přímo osobu prvního prezidenta Nursultana Nazarbajeva ohraničení umožňující pouze dvakrát kandidovat na post hlavy státu. Ve skutečnosti tato pravomoc platila již delší dobu v nepsané podobě, neboť Nazarbajev působí bez přestávky v úřadu prezidenta od roku 1990, ale s přijetím redakce ústavy byl tento stav legalizován.
Významné změny postihly i další články spjaté s pravomocemi hlavy státu. Když bychom odhlédli od teoreticky doživotního Nazarbajevova mandátu, určitým krokem k demokracii by se jevilo snížení prezidentského funkčního období ze 7 let na 5 let, tak jak bylo ustanoveno v původním znění ústavy z roku 1995. Tato úprava vstupuje v platnosti od uskutečnění dalších řádných prezidentských voleb, tedy od roku 2012. Stejně pozitivním způsobem lze hodnotit výběr kandidáta na post předsedy vlády. V předchozí variantě jednala hlava státu autonomně, v novelizovaném znění je stanoveno, že osoba premiéra je předložena dolní komoře na schválení po konzultaci s politickými stranami.
Zesílení pozice prezidentského úřadu došlo zejména ve vztahu k jednodušší možnosti rozpuštění celého parlamentu či pouze Mažilisu. Hlava státu není již ohraničena určitými případy, jako je třeba vyjádření nedůvěry parlamentu nebo opakované odmítnutí potvrdit prezidentem navrženou osobu na post předsedy vlády. Rozpuštění může nastat z jakéhokoliv důvodu po konzultaci s premiérem a předsedy obou komor. Dále v nové redakci ústavy dostala hlava státu neohraničenou pravomoc předčasného odnětí mandátu členovi Senátu, byla zařazena do skupiny osob se zákonodárnou iniciativou (disponují jí ještě vláda a jednotliví poslanci) a může být členem politické strany.
Změny byly uskutečněny také mimo oblast celostátní exekutivní a zákonodárné moci. Zde je třeba vyzdvihnout částečné moratorium na trest smrti, který může být vykonán pouze nad osobou usvědčenou z teroristického činu, jenž byl doprovázen s úmrtím lidí, nebo nad osobou, která se dopustila závažného překročení zákona během období války. Naopak byla značně zkomplikována možnost přijetí nové ústavy či ústavního doplňku cestou referenda. Pokud bylo dříve vyhlášen celonárodní plebiscit, stačilo k jeho úspěšnému naplnění aby hlasovala PRO polovina zúčastněných občanů. Tento mechanismus byl novelou rozšířen. Nyní je nutné aby PRO hlasovala polovina zúčastněných občanů minimálně v 2/3 ze všech administrativních celků.
Kladného hodnocení se dostává některým inovacím spjatých s orgány místních samospráv. Hlava administrativního celku (akim) je v souladu s redakcí ústavy uveden do funkce se souhlasem zastupitelského sboru (Maslichat). Akim je zároveň snadnějším způsobem odvolatelný. Dříve bylo potřeba 2/3 Maslichatu, po úpravě daného bodu stačí absolutní většina. S novelizací ústavy došlo k zvětšení funkční období Maslichatu, z 4 na 5 let.
Z výše uvedených změn je vidno, že proklamovaná demokratizace Kazachstánu se nekoná. Jak je tedy možné, že se Západ za změnu ústavy postavil a dokonce jí i s určitým nadšením přijal? Jaký může být skutečný záměr prezidenta Nazarbajeva s takřka neomezeným mandátem?
Na první otázku našla zajímavé vysvětlení Sanobar Šermatova, odborník na Střední Asii a členka expertní rady informační agentury RIA Novosti. Podle ní se zanesení neohraničené Nazarbajevovy kandidatury do redakce ústavy neobešlo bez předchozích konzultací s americkými a evropskými partnery. Zejména Spojené státy podporují heterogenní, tedy prozápadní, kurz zahraniční politiky, který jim umožňuje přístup k energetickému bohatství Kazachstánu. Šarmatova poukazuje na to, že dobré vztahy mezi kazašskými a západními elitami jsou dlouhodobým jevem. Již před volbami v roce 2005 se Nursultanu Nazarbajevovi dostalo osobní podpory od Dicka Cheneyho či Condoleezzy Rice. Chtěla-li pro sebe kazašská hlava státu zavést neomezenou kandidaturu, musela tento krok v očích Západu legitimizovat kosmetickým přechodem z prezidentského režimu na prezidentsko-parlamentní.
Podle Nargiz Asadové, korespondentky týdeníku Kommersant Vlast' a moderátorky rádia Echo Moskvy, spočívá záměr současného prezidenta zůstat u moci co možná nejdéle s ambicí vytvoření tzv. Unistánu. Jedná se o projekt ekonomické unie středoasijských států, který by měl spojit všechny země regionu do uskupení podobného Evropské unii. Právě Kazachstán by v této unii měl hrát roli nejsilnějšího státu, a proto je nutné, aby si udržel kontinuální vývoj bez nějakých otřesů, které by mohly přinést volby hlavy státu s předem neodhadnutelnými kandidáty.
Kazašská ústava – v ruštině x v angličtině
Redakce ústavy – v ruštině x v angličtině zatím chybí
__________________________________________________
Západní vliv je znát i na jednom z nedávných počinů kazašské kinematografie. Film Nomád (rusky Кочевник) popisuje příběh Mansura na jehož bedrech leží osud celého Kazachstánu, neboť jen on dokáže spojit znesvářené kmeny a vzdorovat tak invazi ďábelských Džungarů. Příběh hlavního hrdiny je až nápadně podobný osudu skutečného kazašského chána Abylaje. Na jeho tvorbě se podílela i dvě česká jména. Ivan Passer jako spolurežisér a Miloš Forman, co by exkluzivní producent. Film byl nominován v letošním roce na cenu Zlatého glóbu v kategorii Nejlepší hudba.