Vlivem rozpadu Sovětského svazu a s ním spojeným úpadkem vlivu jeho geopolitického centra – Moskvy došlo k vzniku mocenského vakua, které se snažili zaplnit noví hráči. Velká pozornost byla udělena zejména teritoriu Střední Asie, kde se nacházejí významná naleziště uhlovodíků a jež disponuje, z transportního i vojenského hlediska, strategickou polohou. Na začátku 90. let vznikla pomyslná druhá vlna Velké hry, do které se zapojil, kromě čtyř velmocí v podobně Evropské unie, Spojených států, Ruska a Číny, i další regionální mocnosti, jako Turecko, Pákistán, Indie, Japonsko, Saudská Arábie či Írán.
Narozdíl od výše uvedených států, středoasijský vektor Íránu nese specifický znak, vztahující se k politickému vývoji na domácí i mezinárodní scéně. Po islámské revoluci a příchodu k moci imáma Rúholláha Chomejního v roce 1979 se země dostala do zahraničně-politické izolace, která byla zapříčiněna jednak doktrínou "Ani Východ, ani Západ, pouze islám" a samotnou reakcí mezinárodního společenství na íránské vnitropolitické procesy. Teherán se v období imámovi desetileté vlády soustředil na vývoz islámské revoluce a spolupráci se zeměmi, které by tento kurz podporovaly. Islám přitom měl fungovat jako ideologická alternativa proti americkému a sovětskému imperialismu.
K přehodnocení této politiky došlo na přelomu 80. a 90. let. Následkem krize, a později i kolapsu, SSSR vznikly mezinárodní vztazích nové reálie, neodpovídající íránskému antagonismu k bipolárnímu rozdělení světa. Zároveň v islámské republice proběhla výměna na postu hlavy státu, na který po smrti imáma Chomejního nastoupil Akbar Hášemí-Rafsandžání, jenž dával v zahraniční politice větší prostor pragmatismu a myšlenku exportu islámské revoluce posunul z praktické roviny do teoretické. Rozpad Sovětského svazu otevřel Íránu prostor pro vystoupení z mezinárodní izolace a poskytl příležitost pro zvýšení regionálního vlivu. Teherán se stále držel antiamerické a antisionistické linie, avšak revidoval postoj vůči ostatním státům, včetně Ruské federace, se kterou se pokoušel navázat partnerské vztahy (neoficiální vztahy však byly navázány již koncem 80. let).
Vzhledem k geografické blízkosti byl dán zvláštní akcent na rozvoj vztahů s nově vzniklými republikami na teritoriu Střední Asii. Motivací můžeme nalézt několik. Po dlouhých desetiletích nuceného ateismu došlo v nezávislých státech k nárůstu zájmu o islám. Teherán se snažil využít této vlny a pokoušel se být hlavním náboženským centrem. Se vznikem nových zemí také došlo k vzniku nových trhů, na které by Írán mohl expandovat. Vlivem absence dominujícího aktéra vznikla pro islámskou republiku na středoasijském prostoru bezpečnostní hrozba plynoucí jednak z nestability, která by jí mohla, jako multietnický útvar, zasáhnout, a také z posílení vlivu nepřátelského státu, jenž by mohl být namířený proti ní.
Přes všechny snahy se však Íránu nepodařilo zaujmout významnější pozici v regionálním měřítku a spolupráce je vedena mezi jednotlivými státy na bilaterální úrovni. Vzhledem k dominantnímu vlivu sunnitské větve islámu na středoasijském teritoriu, není Teherán schopen v religiózní politice konkurovat aktivitám ze států, jako je Saudská Arábie, Jordánsko, Egypt nebo Turecko. Zároveň islám není ve Střední Asii politickým instrumentem vládnoucích režimů, ale naopak ho využívají některé opoziční strany a teroristické organizace jako ideologickou základnu pro boj s daným režimem. Problémem je i ekonomická slabost Íránu, která neumožňuje vést nákladné investiční projekty v několika zemích zároveň a konkurovat zboží dováženému například z Číny nebo Turecka. Teheránu se taktéž nepodařilo vstoupit ani do jednoho regionálního vojensko-politické uskupení, ani významným způsobem ovlivňovat zahraniční politiku středoasijských státu. K minimalizaci bezpečnostních hrozeb Írán využívá spolupráci s Moskvou, která sdílí obdobný názor na působení třetích stran ve Střední Asii.
V kontextu bilaterálních vztahů je pro Teherán nejdůležitějším partnerem Tádžikistán. Hlavním motivem pro spolupráci je etnokulturní blízkost. Tádžikové (společně s Kurdy, Balochy Paštůny, Osety) patří k íránské jazykové skupině a tvoří součást území tak zvaného Velkého Íránu. V samotném Tádžikistánu se k aktivně hlásí k perským kořenům, přičemž současný stát je považován za pokračovatele Sámánovského impéria z 8. až 9. století (o roli historie v politických režimech Střední Asie více zde).
Tento aspekt se Írán snaží využít k realizaci svých geopolitických cílů. Podle íránské doktríny konstruktivní interakce, vypracované náměstkem íránského ministra zahraničí Manučerem Mohammedi, se má rozvoj spolupráce mezi Teheránem a Dušanbe stát odrazovým můstkem pro zlepšení vztahů s ostatními státy Střední Asie.
Íránsko-tádžická spolupráce zasahuje v různé intenzitě všechny oblasti. V politické rovině se Írán snaží vystupovat jako prostředník mezi islámskou opozicí a vládou. Na začátku 90. let, Teherán podporoval snahy vznikající islámsko-demokratické opozice hlásící se k nacionalismu a paníránismu, avšak během občanské války se výrazně neangažoval v podoře jedné či druhé straně. Írán, společně s Ruskou federací, vystupoval v roli mediátora a má výrazný podíl na uzavření mírové smlouvy v roce 1997.
Nehledě na váhu, jakou obě strany vzájemným vztahům dávají, ekonomická spolupráce je značně omezená. Přestože v posledních letech obrat zboží mezi republikami roste, v porovnání s ostatními obchodními partnery Tádžikistánu stojí Írán v pozadí. Například v minulém roce obrat s Ruskem dosáhl 1 miliardy dolarů, s Čínou 524 milionů (oproti roku 2006 nárůst o 62 %) a s Íránem 336 milionů dolarů (nárůst o 23 %). Hlavním předmětem íránského exportu do Tádžikistánu jsou stavební materiály, chemikálie, elektronika, průmyslové a zemědělské výrobky. Import tvoří bavlna a především hliník. Teherán se taktéž podílí na investicích do energetiky a transportu.
Tádžikistán disponuje velkým potenciálem v oblasti využití vodní energie, který má být v budoucnu podle plánů vlády hlavním zdrojem rozvoje ekonomiky země. Do roku 2015 mají elektrárny poháněné vodní silou vyprodukovat 35 miliard kilowatthodin, přičemž dnes jsou schopné vyrobit zhruba 18 miliard a jen stěží pokryjí poptávku domácího trhu. Írán se od roku 2005 podílí finančně i prostřednictvím čtyřech firem na výstavbě Sangtudinské hydroelektrárny 2 s plánovaným výkonem 2x 1 100 MW. Elektrárna tvoří dolní část Sangtudinského energetického uzlu Vachšské kasády a do provozu by měla být uvedena v rozmezí let 2010-2012. Teherán má dále zájem o spolupráci na vybudování hydroelektráren Šurab, s předpokládaným výkonem 1 000 MW, a Ajni, o výkonu 160 MW.
Teherán se taktéž zajímá o projekt energetického koridoru Írán-Afghánistán-Tádžikistán. V roce 2006 všechny tři strany podepsaly dohodu o spolupráci v energetické oblasti, která předpokládá vybudování elektrické přenosové soustavy z tádžické Sangtudy, přeš afghánský Herat do íránského Mašhadu. Zdrojem elektrické energie pro koridor mají být hydroelektrárny Sangtuda 1-2 a Rogun.
Z další projektů, na kterých se Írán podílí, je možné uvést budování tří tunelů, Anzovského, Istiklolského a Čormagzakského, jenž jsou součástí tranzitních magistrál, spojujících hlavní město se severním regionem hraničící s Kyrgystánem. Teherán taktéž hodlá otevřít v Dušanbe pobočku automobilky Iran Khodro, která v Tádžikistánu bude provádět montáž vozů značky Samand.
Podle tádžického ekonoma Tochira Abdudžabbora Teherán investicemi sleduje především své vlastní cíle. "Íránští podnikatelé věří, že prostředky investované v tádžickou ekonomiku budou více výdělečné než v samotném Íránu nebo v jiných státech regionu. Dokonce íránská vláda nepochybuje o racionalitě takových kroků a investuje do tádžických projektů v oblasti transportu a energetiky. Oni věří, že nové cesty a tunely v Tádžikistánu umožní Íránu zajistit větší podíl na středoasijské trhu. Hydroelektrárny a přenosové soustavy poslouží k rozvoji samotné íránské ekonomiky."
Vzhledem k negativnímu postoji mezinárodního společenství k zahraničně-politickým aktivitám Teheránu a tradičním ambicím Moskvy být regionálním garantem bezpečnosti, je íránsko-tádžická spolupráce ve vojenské sféře zajímavým jevem. K jejímu zahájení na normativní bázi došlo v roce 1998 podepsáním memoranda o porozumění, na které v roce 2002 navázala smlouva o vojenské spolupráci. V roce 2005 poté došlo k podepsání memoranda o spolupráci v oblasti obrany a v roce 2007 byl podepsán protokol o další spolupráci ve vojensko-technické oblasti.
V praxi je spolupráce realizována v několika směrech. V roce 1999 byla tádžické straně poskytnuta půjčka na dovybavení ozbrojených sil uniformami, spojovacími prostředky a střelivem. V souladu s memorandem z roku 2005 Teherán pomáhá Dušanbe s přípravou a výcvikem příslušníků pozemních sil a pohraniční stráže. Írán má také zájem o export své produkci vojensko-průmyslového komplexu do Tádžikistánu. Hovoří se zejména o pěchotních zbraních a munici. Islámská republika vlastní licenci na výrobu automatických pušek Heckler & Koch G3, modifikací AK-47, čínských CQ a samopalu Uzi. Ročně je schopna vyprodukovat až 100 tisíc kusů a více jak 60 milionů nábojů. Dále se Írán neúspěšně účastnil tenderu na rekonstrukci vojenského letiště Ajni, ležícího nedaleko hlavního města. Vítězem soutěže se nakonec stalo Rusko, které chce letiště přičlenit k 201. ruské vojenské základně, působící v Tádžikistánu od začátku 90. let.
Ačkoliv íránsko-tádžická vojenská spolupráce je řazena mezi prioritní oblasti vzájemných vztahů, i zde výraznou roli hraje ekonomická slabost Íránu a silní konkurenti v podobě Ruské federace a Číny. Jen stěží lze očekávat, že by Teheránu bylo umožněno umístit v Tádžikistánu vojenskou základu, nebo že by zaměnil ruský kontingent. Spolupráce i v budoucnu bude vedena v současných hranicích.
Ve vztahu Íránu ke Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu převládá akcent na ekonomickou spolupráci. Nehledě na nedávné komplikace, nejlépe se v tomto směru rozvíjejí vztahy s posledním jmenovaným. Ašchabad je pro Teherán druhým nejvýznamnějším partnerem v jeho středoasijské politice. Írán se podílí na výstavbě prioritních průmyslových objektů a výrazným způsobem svému sousedu pomohl s vybudováním transportních tras. V první řadě se jedná o trasu Tedžen–Serachs–Mašhad, napojenou na Transasijskou železniční síť, důležitý transportní koridor vedoucí přes Asii do Evropy. Mezi oběma státy dlouhodobě roste vzájemný obrat zboží, který se v roce 2007 pohyboval okolo 1 miliardy dolarů.
Hlavním předmětem spolupráce je především energetický sektor, a to jak oblast uhlovodíková, tak i elektroenergetická. Z Turkmenistánu do Íránu vedou dva nízkokapacitní plynovody, Korpedže-Kurt-Kui a Artyk-Lotfabad, vybudované v druhé polovině 90. let. Zároveň Ašchabád využívá území jižního souseda k tranzitu ropy na asijský trh. Jedná se o tak zvaný projekt CROS (Caspian Sea Republics Oil Swap). Z kaspického přístavu Neka je surovina ropovodem transportována do Teheránu, která je použita na potřeby domácího trhu. Stejné množství uhlovodíku je poté vyděleno z ropy dobyté na šelfech v Perském zálivu. Tímto způsobem je exportována přibližně čtvrtina turkmenské ropy.
Spolupráce v elektroenergetické oblasti je pro Írán významná z hlediska energetické bezpečnosti země. Teherán je největším importérem turkmenské elektrické energie, přičemž jeho podíl tvoří zhruba 55 %. Od roku 2003 obě země spojuje elektrická přenosová soustava, která vede z turkmenského Balkanabatu do íránského Gonbad-e Qabus. Od roku 2006 je budována nová soustava z Mary do Mešchetu, která má ještě více prohloubit elektorenergetickou spolupráci. Oba státy také realizují společný export elektrické energie do Turecka.
Naopak spolupráce v politické oblasti od vzniku nezávislého Turkmenistánu naráží na několik překážek. Obzvlášť ostrou se jeví turkmenská podpora států, se kterými měl nebo doposud má Írán napjaté vztahy. V minulosti se jednalo především o Afghánistán během vlády hnutí Taliban. Turkmenistán udržoval s hnutím aktivní vztahy a jako jediná země v regionu se po 11. září 2001 nezapojila k protiteroristické koalici. Hovoří se i o tom, že se vysocí představitelé země a členové tajných služeb podíleli na tranzitu afghánského heroinu na ruský, turecký a evropský trh.
Dalším znepokojujícím faktem pro Írán je prozápadní zahraničně-politický vektor nového prezidenta Gurbanguly Berdymuhammedova. Ašchabád otevřeně projevuje zájem o spolupráci s USA a Evropskou unií v energetické sféře, v především v projektu Transkaspického plynovodu. Západní společnosti se také snaží zvýšit svůj podíl v těžbě turkmenských uhlovodíkových surovin. Bruselu a Washingtonu se tím více otevřely dveře do středoasijského regionu, což Teherán nese s velkou nelibostí.
Ze všech států Střední Asie má Írán nejproblematičtější vztahy s Uzbekistánem. Příčinou takového stavu je střet geopolitických zájmů. Taškent i Teherán se snaží stát regionálními mocnostmi a oba dva usilují o strategické partnerství s Tádžikistánem. Tento rozpor se poté odráží i v uzbecké zahraniční politice. Země se dlouhodobě orientuje na spolupráci s Izraelem, pro který je Uzbekistán nejdůležitějším spojencem v středoasijském regionu. Nehledě na problémy s lidskými právy, Taškent vyvíjí stabilní vztahy s Bruselem i Washingtonem. Uzbekistán, jako jediný postsovětský stát, podpořil v roce 1995 obchodní embargo zavedené Spojenými státy proti Íránu. Ke kulminací ochlazení vzájemných vztahů došlo mezi lety 2000 až 2005, kdy Taškent zesílil prozápadní vektor zahraniční politiky.
Problematickým faktorem je také íránská spolupráce s Islámským hnutí Uzbekistánu. Tato teroristická organizace vznikla v první polovině 90. letech ve Ferganské kotlině a jejím cílem je svržení režimu Islama Karimova a nastolení islámského státu na území kotliny a poté v celé oblasti Turkestánu. Bojovníci hnutí se rovněž účastnili všech regionálních konfliktů, od tádžické občanské války až po boje v Jižním Vazíristánu na straně Talibanu (detailnější analýzu působení islámu v Střední Asii, včetně činnosti IHU, najdete v práci Slavomíra Horáka zde).
Nehledě na náboženskou nejednotnost, které panuje mezi šíitským Teheránem a organizací, hlásící se k wahhábistickému proudu, obě strany spolu aktivně spolupracují. Írán se pokouší z Islámského hnutí vytvořit reálné politické uskupení podle vzoru Islámské strany obrody Tádžikistánu, které by se vzdalo ozbrojeného boje a stalo by se hlavní opoziční silou v zemi. Takovou loajální stranou by pak mohl Teherán ovlivňovat politické procesy v Uzbekistánu. Možnou realizaci tohoto plánu přinesl rozpad hnutí na několik frakcí v roce 2006, zapříčiněný názorovými neshodami. Největší část členů se poté vzdala vojenských aktivit a emigrovalo do Íránu a Pákistánu. Na druhou stranu Taškent obviňuje Írán z poskytnutí ukrytu bojovníkům hnutí, jejich výcviku, zásobování zbraněmi a informacemi.
Jak je vidno, vliv Íránu na procesy odehrávající se na středoasijském teritoriu není velký. A to i přes akcent, který je tomuto prostoru ze strany Teheránu udílen. Hlavním problémem je konkurence ze strany světových mocností, disponující ekonomickou i politickou silou. Nehledě na tento fakt se islámská republika snaží využít svých ohraničených možností, což se jí, jak je vidět v případě Tádžikistánu a Turkmenistánu, daří. Budoucnost íránského vlivu na státy Střední Asie je však v jejich rukách. Podle míry orientace na Západ či Východ bude Teheránu znemožněno či umožněno prohlubovat bilaterální spolupráci.
______________________________________________________________
Když jsem hledal nějaké video tématicky spjaté s článkem, narazil jsem na krátký dokumentární film o uzbecké kuchyni, který mě zaujal. Ne, že bych byl kdo ví jaký gurmán. Kobylky v těstíčku nebo mořské řasy nejím. K štěstí mi stačí globalizací extrahovaná mexická kuchyně. Ale to co předvádějí na videu tamní mistři kuchaři u mě po prvních záběrech vyvolalo Pavlovův reflex. Pro ty, kteří si chtějí přečíst serióznější článek o uzbeckých pokrmech a nápojích, doporučuji tento z časopisu Navýchod.