Vymezení státních hranic představovalo v historii ukrajinského státu jeden z nejsložitějších procesů. Primární vliv na tuto skutečnost mělo rozdělení území dnešní Ukrajiny mezi sousední státy i pozdější rozšiřování země o darovaná teritoria. Statní hranice byly fakticky s definitivní platností delimitovány až v první polovině 50. let minulého století.
Rozpad Sovětského svazu však demonstroval, že celistvost jednotlivých bývalých republik může být zpochybněna. Potenciální hrozbu pro Ukrajinu představovala území, jež k ní byly připojeny na základě politiky SSSR, a které si mohly opětovně nárokovat státy, jimž dříve patřily.
V případě Ruska se jednalo o části tehdejší Brjanské, Voroněžské, Kurské gubernie a část oblasti Vojska donského, které byly připojeny k Ukrajině v 20. letech, a poloostrov Krym, připojený v roce 1954. Moldavsko mohlo vznést požadavek na Budžak, jižní část Besarábie představující historické území Moldavského knížectví. Součástí ukrajinského státu se stal v roce 1940, na základě tzv. paktu Ribbentrop-Molotov. Ve stejném roce byla k Ukrajině připojena i část severní Besarábie a Severní Bukovina, okupované mezi lety 1918 až 1940 Rumunskem. V roce 1948 byl na základě dohody mezi Moskvou a Bukureští předán USSR ostrov Zmijnyj.
Jestliže se v prvních dvou případech Kyjevu podařilo uregulovat potenciální konflikt pomocí mezinárodních smluv, v případě Rumunska obdobný postup narazil na odpor. Bukurešť odmítla potvrdit platnost dohody mezi SSSR a Rumunskem o přátelství z roku 1961, která obsahovala vymezení hranic obou států. Přestože posléze došlo v roce 1997 k podepsání smlouvy o přátelství a spolupráci a v roce 2004 vstoupila v platnost dohoda o režimu ukrajinsko-rumunských hranic, územní nároky ze strany Bukurešti nezanikly. Hlavním předmětem sporu se stal černomořský ostrov Zmijnyj.
Ostrov, o rozloze 1,5 kilometru čtverečných, se nachází 37 kilometrů od Kilijského ramene dolního toku Dunaje a 100 kilometrů od Oděsy. První zmínky o jeho existenci se objevily v 7. století do našeho letopočtu, kdy se zde usadili Řekové. Ti s sebou přinesli Achillův kult a na počest mýtického bojovníka byl na ostrově postaven chrám (jeho ruiny se našli v první polovině 19. století).
V pozdějším období ostrov ovládaly národy, jež si na pevnině přisvojily pobřežní oblasti. Na ostrově se našly důkazy přítomnosti Římanů, Byzantinců i Slovanů. Znám byl také janovským kupcům, kteří vedli aktivní činnost v oblasti Černého moře.
V 16. století byla oblast dobyta Osmanskou říší, které ostrov patřil prakticky až do roku 1878, kdy na základě rozhodnutí Berlínského kongresu připadl nezávislému Rumunsku. V roce 1944 byl ostrov obsazen Rudou armádu a jak již bylo zmíněno, po skončení války byl předán Sovětskému svazu. Během studené války se na ostrově nacházela radiotechnická rota protivzdušné obrany, kontrolující vodní a vzdušný prostor ústí řeky Dunaj (svojí činnost ukončila v druhé polovině 90. let).
S rozpadem Sovětského svazu začalo Rumunsko opětovně vystupovat s požadavky na navrácení ostrova. Jako primární argument posloužilo tvrzení, podle kterého Bukurešť podepsala dohodu o předání ostrova SSSR pod nátlakem a rumunský parlament jí nikdy neratifikoval. Jeho podstoupení tedy mělo být nelegitimní.
Skutečným předmětem rumunského zájmu však nebyl ostrov jako takový, ale energetické suroviny. Bukurešť se tímto způsobem snaží rozšířit svojí aktivitu na černomořském šelfu, ve kterém se nacházejí nezanedbatelné zásoby uhlovodíků. Pouze u ostrova Zmijnyj jejich objem má dosahovat 10 milionů tun ropy a 10 miliard metrů kubických plynu.
Jelikož se spor nepodařilo vyřešit na mezistátní úrovni, Rumunsko se obrátilo na Mezinárodní soudní dvůr při OSN, který má vynést jednoznačné rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že Bukurešť v té době usilovala o vstup do Severoatlantické aliance, jejímiž členy mohou být státy bez teritoriálních sporů, předmětem řízení se nestalo vlastnictví ostrova, ale jeho status. Tedy, jestli je Zmijnyj skutečně ostrov nebo skála, jak se snaží dokázat rumunská strana.
Principiální rozdíl mezi oběma termíny spočívá v jejich vztahu k přilehlému pevninskému šelfu a výlučné ekonomické zóně. Jelikož je skála Úmluvou OSN o mořském právu definována jako útvar neumožňující trvalé osídlení a vlastní ekonomickou existenci, nemá právo disponovat šelfem ani ekonomickou zónou. Pokud by se Rumunsku podařilo prokázat tento fakt, znamenalo by to, že by si Ukrajina nemohla činit nárok na 200 mílové pásmo okolo ostrova (cca 370 km) a těžit na přilehlém šelfu by mohly všechny státy. V případě vítězství Kyjeva by naopak disponovala výlučným právem na těžbu pouze ukrajinská strana.
Přestože Bukurešť podpisem smlouvy z roku 2004 oficiálně uznala Zmijnyj ostrovem, její šance na vítězství soudního sporu není malá. Rumunsko poukazuje na to, že ostrov byl do roku 2002 zakázaným územím a žili na něm pouze příslušníci ozbrojených sil. Osada Beloje, která posléze v roce 2007 získala rozhodnutím ukrajinského parlamentu status obce, tedy měla vzniknout uměle a účelově. Bukurešť zároveň argumentuje tím, že obyvatelé Zmijného jsou závislí na dodávkách potravin z pevniny a zdroj pitné vody, kterým disponují, je omezený. To znamená, že podmínky k životu na ostrově jsou přinejmenším sporné.
Ukrajinská strana svojí pozici opírá jednak o geologické výzkumy, jež mají jednoznačně vylučovat, že by Zmijnyj byl skálou, ale i o archeologické nálezy, dokazující osídlení ostrova ve starověku i v pozdějších století. O tom, že je vhodný k obývání má přesvědčit i samotná obec Beloje. Tu tvoří, kromě obytných domů a majáku, také muzeum, pobočka banky, pošta, stanoviště hlídky pohraniční stráže a stanice lékařské pomoci.
Kyjev také plánuje využít ostrov k ekonomické činnosti. V letošním roce byl ukrajinským ministerstvem ekonomiky vypracován projekt zákona o vytvoření na Zmijném zvláštní ekonomické zóny. Její náplní je přilákat investory a dát impulz k rozvoji ostrova. Investiční projekty by měly směřovat do oblasti rybolovu, zpracovatelského průmyslu, komunikace, transportu, turismu a zábavy.
V dohledné době by měl být také podnikem Ostrovnoje zahájen průmyslový lov černomořských ústřic a slávek. Celkově bylo v tomto roce na rozvoj Zmijného vyděleno ze státního rozpočtu bez mála 3 miliony dolarů. Zatím však největší příjem pro ostrov představují potápěči.
Na začátku září letošního roku bylo v Haagu završeno shromažďování materiálů a došlo k zahájení ústních slyšení. Očekává se, že by rozsudek mohl být vynesen v prvním čtvrtletí 2009. V čí prospěch však zůstává otázkou. Mezinárodní soudní dvůr se v obdobných případech neřídí jedním precedentním rozhodnutím. Vše je posuzováno na základě argumentů jednotlivých stran.
Příkladem může posloužit řešení sporu mezi Dánském a Norskem o delimitaci hranic mezi Grónském a norským ostrovem Jan Mayen. Ačkoliv na Janu Mayenu žije zhruba 25 obyvatel, jeho status změněn na skálu nebyl. V jiném případě, ve sporu o delimitace hranic mezi Katarem a Bahrajnem, byla naopak řada mořských útvarů o rozměru 3 i 5 kilometrů čtverečných považována za skálu. Souostroví Hawar jako celek, nehledě na to, že se nachází v teritoriálních vodách Kataru, připadlo v roce 2001 Bahrajnu.
Jelikož je hlavním předmětem sporu de facto rozdělení pevninského šelfu, je možné očekávat, že se Mezinárodní soudní dvůr přikloní ke kompromisnímu řešení, které by uspokojoval obě strany. Neboť tím by došlo zároveň k zmizení sporného bodu i vyřešení sporu.
________________________________________________________
Rád bych se touto přílohou pod čarou opět vrátil k sovětské animaci. A aby existoval nějaký vztah mezi ní a článkem, vybral jsem krátkometrážní kreslený film pod názvem Kterak kozáci mušketýrům pomáhali (Kak kazaki mušketjoram pomagali).
Snímek vznikl v roce 1979 ve studiu Kievnaučfilm a vypráví o tom, jak kozáci pomáhali mušketýrům (ano, těm čtyřem mušketýrům z románů Alexandre Dumase staršího) dostat pro holandského panovníka dceru východního vladaře. Splnění úkolu se jim však snaží překazit kardinál Richelieu, který chce oženit nizozemského prince se svojí dcerou.
Kreslený film je součástí série Všechno o kozácích (Vsjo o kazakach), která vznikla mezi lety 1967 až 1995 a obsahuje 9 na sobě nenávazných dílů.