Ruská opozice, které bychom mohli dát přízvisko demokratická, nezažívá dobré období. Je vystavena perzekucím ze strany represivních orgánů, její shromáždění nejsou v mnoha případech povolena, a pokud ano, tak skončí policejním zásahem. Mezi obyvatelstvem země se jí nedostává náležité podpory, což demonstrovaly březnové regionální volby, ve kterých pouze Svaz pravých sil překonal sedmiprocentní hranici.
Opozici taktéž diskriminují výroky Borise Berezovského, v exilu žijícího oligarchy, který se na dálku snaží řešit svůj spor s Vladimirem Putinem. V dubnu například pro list Guardian prohlásil, že chystá v Rusku revoluci (konečně, jisté zkušenosti z účasti na oranžové revoluci má), koncem května se nechal v rozhovoru pro Financial Times slyšet, že stojí za financováním opozičních aktivit. Kontraproduktivní roli sehrávají i různé oficiální dokumenty, ve kterých Washington deklaruje aktivní spolupráci s ruskou občanskou společností, novináři a opozičními skupinami.
Na síle protivládním skupinám nepřidává ani jejich nejednotnost. Jednu frakci demokratické opozice tvoří sdružení Jiné Rusko (Другая Россия – Drugaja Rossiija), v níž působí Sjednocená demokratická fronta známého šachisty Garri Kasparova, Národně-bolševická strana extrémisty Eduarda Limonova, Ruský lidově-demokratický svaz bývalého premiéra Michaila Kasjanova a několik dalších politických uskupení. Druhá je tvořena stranami Jabloko a Svazem pravých sil. Vzájemný antagonismus utváří zejména různorodý postoj k současnému establishmentu. Jiné Rusko zastává radikálnější požadavky a často vstupuje do konfrontace s bezpečnostními orgány. Naopak strany Jabloko a Svaz pravých sil se snaží vystupovat jako systémová opozice a protivládních akcí typu Pochod těch, kteří nesouhlasí (Марш несогласных – Marš nesoglasnych) se zpravidla neúčastní.
Tmelicím prvkem, který by alespoň částečně odsunul ideologické rozpory do pozadí, může být společný kandidát na prezidenta. V tomto smyslu se chopilo iniciativy Jiné Rusko, které vyhlásilo v polovině května primárky, z něž by měla vzejít osoba přijatelná pro celé opoziční spektrum. Do konkurzu na Putinova potencionálního nástupce se prozatím přihlásili čtyři kandidáti a dlužno říci, že jejich skladba je vskutku pestrá. O post kandidáta na hlavu státu bude soupeřit sovětský disident Vladimir Bukovskij, bývalý premiér Michail Kasjanov, nezávislý poslanec Státní dumy Vladimir Ryžkov a předseda rady ředitelů JUKOSu Viktor Geraščenko.
Vladimir Bukovskij
Vladimir Bukovskij je považován společně s Andrejem Sacharovem či Alexandrem Solženicynem za významnou osobu sovětského disentu. První setkání s represivními orgány zažil v roce 1963, když se snažil rozmnožit tehdy na černém indexu umístěnou knihu Milovana Djilase Nová třída. Za svůj počin byl na dva roky umístěn v psychiatrické léčebně. Na svobodě však dlouho nepobyl. V prosinci 1965 znovu opět putuje na léčení pro svou účast v přípravě protirežimní demonstrace na podporu dodržování ústavních práv a za propuštění zatčených spisovatelů Julije Daniela a Andreje Sinjavskeho. Kvůli svému nezlomnému protestnímu duchu se dostal do psychiatrické léčebny ještě dvakrát. V roce 1967 za organizování demonstrace proti uvěznění vydavatele a novináře Alexandra Ginzburga a v roce 1971 pro obvinění z protisovětské agitace a propagandy, když referoval západnímu tisku o sovětské praxi využívání psychiatrie proti politickým oponentům.
V té době bylo Bukovského jméno známé i za hranicemi Sovětského svazu a na jeho podporu bylo uskutečněno několik veřejných akcí. To mělo podle některých historiků vliv na bezprecedentní krok sovětského režimu, který v roce 1976 nechal disidenta vyměnit za generálního tajemníka Komunistické strany Chile Luise Corvalána. Bukovskij nejdříve nějaký čas žil ve Spojených státech a poté přesídlil do Velké Británie. Zde navázal na svou předchozí protisovětskou činnost. Stal se jedním z organizátorů bojkotu Moskevské olympiády, byl prezidentem Internacionály odporu (organizace koordinující činnost všech protikomunistických hnutí v zemích třetího světa), tvrdě vystupoval proti sovětské intervenci do Afghánistánu.
Do rodné země se mohl podívat až 15 let po svém vyhoštění. V dubnu 1991 ho osobně pozval tehdejší prezident RSFSR Boris Jelcin, během návštěvy si však neodpustil kritiku probíhajících reforem. V roce 1992 byl skupinou zákonodárců nominován na starostu Moskvy, hlasování se z vlastní iniciativy nakonec neúčastnil. Od roku 1996 mu byl znovu znemožněn vstup na území Ruské federace a znovu se podílí na nových akcí proti kremelskému režimu. Bukovskij se ve Velké Británii stýká s Borisem Berezovským, ale i s Alexandrem Litviněnkem, jehož smrt označil za výsledek panického strachu Moskvy před jakýmkoliv přízrakem oranžové revoluce.
Michail Kasjanov
Předseda Ruského lidově-demokratického svazu Michail Kasjanov svou politickou kariéru začal na postu úředníka ve státní správě, ze kterého se postupně vypracoval přes předsedu vlády na spoluvůdce opozičního hnutí. Jako vystudovaný ekonom působil v 90. letech na různých funkcích při ministerstvu financí a ministerstvu ekonomiky. V roce 1999 byl jmenován do úřadu ministra financí, ve kterém vydržel pád kabinetu Sergeje Stěpašina a krátké období vládou Vladimira Putina. Po zvolení Vladimira Putina prezidentem v roce 2000 byl Kasjanov jmenován předsedou vlády. Na tomto místě vydržel na ruské poměry docela dlouhou dobu, bezmála celé čtyři roky. Během působení v premiérském křesle úspěšně reformoval federální systém orgánů výkonné moci, snížil daň z přidané hodnoty a pokusil se o omezení financování reformy ozbrojených sil.
V průběhu své premiérské funkce Kasjanov několikrát vystupoval proti postupům hlavy státu. Do sporu se dostal zejména v otázce kauzy JUKOS. Zatčení Michaila Chodorkovského a Platona Lebeděva hodnotil jako krok špatným směrem, který se mimo jiné může negativně odrazit na investorském klimatu země. V roce 2005, když už nepůsobil na postu předsedy vlády, dokonce soudní proces nad bývalými vlastníky společnosti označil za frašku.
Kasjanov o svém přechodu do opozičního tábora informoval rok po odchodu z premiérského úřadu. V nové pozici ještě zesílil protivládní rétoriku, přičemž nekritizoval pouze ekonomický stav země, negativně zhodnotil další jevy probíhající v ruské společnosti, například změnu volebního systému do Státní dumy z většinového na proporcionální systém, nazval restaurací sovětského systému s elementy kapitalismu. Již tehdy se netajil ambicí účastnit se prezidentských voleb a mnozí komentátoři jeho kandidaturu hodnotili jako krok, který může ohrozit potencionálního Putinova nástupce. V roce 2006 se stal předsedou Ruského lidově-demokratického svazu, který se v tom samém roce zapojil do iniciativy Jiné Rusko. Zde Kasjanov působí společně s Kasparovem a Limonovem jako jeden z předních lídrů.
Vladimir Ryžkov
Dlouholetý poslanec Státní dumy Vladimir Ryžkov zahájil politickou kariéru koncem 80. let, kdy se aktivním způsobem zapojil do demokratického hnutí v Altajském kraji. Po rozpadu Sovětského svazu vykonával dva roky funkci zástupce altajského gubernátora, ve které se zabýval spoluprací s orgány místní samosprávy a vedl řadu sociálních výborů. V roce 1993, kdy se konaly volby do nově ustanovené Státní dumy, úspěšně kandidoval za hnutí Volba Ruska vedené tvůrcem nepodařených liberálních reforem Jegorem Gajdarem. V poslanecké funkci se Ryžkov věnoval především otázkám regionální politiky. V předčasných volbách v roce 1995 své křeslo obhájil, avšak rok po svém zvolení opustil Volbu Ruska a přešel do hnutí Náš dům Rusko, které v pozdější době nějaký čas vedl.
Ryžkov podle své stranické fluktuace dával najevo politickou spřízněnost s Jelcinovou politikou. Volba Ruska i Náš dům Rusko měly totiž jeden společný základ, jednalo se o tak zvanou stranu moci – uskupení spjaté s politikou Kremlu, jíž byl vykonavatelem na parlamentní úrovni. Když v roce 1999 vzniklo analogické nové uskupení Meziregionální hnutí Jednota, které mělo být oporou Vladimira Putina, byl Ryžkov členem jejího poslaneckého klubu, ale do strany samotné nevstoupil. Zde se také dostává poprvé do sporu s vládní politikou a je v roce 2000 nucen klub opustit.
S tvrdou kritikou prezidenta Putina a jím nastaveného kurzu Ryžkov poprvé veřejně vystoupil v roce 2003, když napadl každoroční projev hlavy státu. Podle jeho názoru Putinem vyzdvihovaný ekonomický růst je pouze imaginární, neboť ruské HDP po přepočtu na jednoho obyvatele se může srovnávat pouze s Mexikem nebo Libanonem, nikoliv s nejvyspělejšími ekonomikami světa. Taktéž varoval před stále rostoucí propastí mezi chudými a bohatými, která pohlcuje ruskou společnost, přičemž za viníka nárůstu chudoby označil i stát, jenž se neoprostil od autoritativního modelu.
V roce 2003 byl jako jeden z mála zástupců protivládní opozice opětovně zvolen poslancem dolní komory, tentokrát však jako nezávislý kandidát. Rok poté začíná aktivně spolupracovat s Výborem 2008: Svobodné volby (jeho zakladatelem byl mimo jiné i V. Bukovskij), který byl vytvořen na podporu svobodných prezidentských voleb v roce 2008 a vedl jej Garri Kasparovem. Spolupráce mezi Ryžkovem a Kasparovem nebyl dlouhá, neboť se poslancovi nelíbil radikální protiputinský postoj, který Výbor zastával. Ryžkov naopak vstoupil do Republikánské strany Ruska, jež se stal od prosince 2005 předsedou. K sblížení s Kasparovou skupinou nastalo znovu v roce 2006, když Ryžkov přijal účast na Pochodu těch, kteří nesouhlasí a strana se zařadilo do uskupení Jiné Rusko. Kvůli nenaplnění požadavků novely zákona o politických stranách byla však koncem května tohoto roku Republikánská strana rozpuštěna a oficiálně nemůže v nadcházejících volbách do Státní dumy kandidovat.
Viktor Geraščenko
Viktor Geraščenko byl ze všech čtyř opozičních kandidátů nejvíce spojen s předchozím i současným režimem. Po ukončení Moskevského finančního institutu v roce 1960 zahájil na tehdejší poměry neuvěřitelně rychlý kariérní růst, kterému podle některých názorů vděčí spolupráci s KGB. Nejdříve působil jako účetní ve Státní bance SSSR a ani ne po pěti letech práce získává lukrativní post ředitele Moskevské národní bance v Londýně. V letech 1962-1972 působí v libanonské pobočce Moskevské národní banky a poté v singapurské filiálce téhož ústavu. Mezi lety 1982 až 1991 Geraščenko zaujímal různé pozice v Bance pro zahraničně-ekonomickou činnost SSSR.
Po rozpadu Sovětského svazu se poprvé stává v rozmezí let 1991 až 1994 předsedou Centrální banky Ruské federace. S jeho působením v nejvyšší bankovní instituci země je spojená nevydařená peněžní reforma, která byla završena nejsilnějším otřesem ruské měny, když díky špatné politice Centrální banky došlo k razantnímu snížení hodnoty rublu vůči dolaru. Viktor Geraščenko se opět do čela prvního bankovního domu dostává v roce 1998, kdy Rusko zaznamenalo další ekonomický otřes, z něhož ho měl staronový předseda vyvést. Jeho práce však byla poznamenána nárůstem sporů s novým vedením země, přičemž kritizoval snahy státu zasahovat do nezávislosti Centrální banky. V březnu 2002, půlroku před uplynutím funkčního období, byl prezidentem Putinem odvolán z úřadu.
Geraščenko zahájil svou politickou kariéru v roce 2003, kdy byl zvolen za stranu Vlast do Státní dumy. Tato strana ho nominovala jako kandidáta na post prezidenta, ale pro absenci povinných 2 milionů podpisů, jenž musí pretendent na hlavu státu obdržet, se voleb neúčastnil. Po vnitřním rozkolu ve straně přešel do hnutí Za důstojný život, vzniklé odtržením od původního klubu. V roce 2004 se však vzdává své poslanecké funkce.
Od roku 2004 Geraščenko působí ve funkci předsedy rady ředitelů společnosti JUKOS. Akcionáři do jeho osoby vkládali naději, že bude schopen zachránit společnost od likvidačních požadavků státu, to se však nestalo. V srpnu 2006 JUKOS ohlásil bankrot a majetek společnosti byl postupně rozprodáván.
Názory ruských politologů
Při hodnocení kandidatury Vladimira Bukovského na společného zástupce opozičních skupin v nadcházejících prezidentských volbách upozorňují ruští politologové na dva aspekty. Prvním z nich jsou formální překážky znemožňující mu bojovat o prezidentské křeslo. Podle článku 81 ruské ústavy může být prezidentem zvolena osoba, která trvale žije v Ruské federaci minimálně 10 let, což Bukovskij i přes svou nejlepší vůli nenaplňuje. Zákon O volbě prezidenta taktéž zakazuje vykonávat funkci ve státní správě osobám, které disponují dvojím občanstvím, přičemž i tuto skutečnost disident naplňuje, neboť je držitelem ruského i britského pasu. Druhým aspektem je malá povědomost o disidentovi v ruské společnosti.
Stanislav Belkovskij, ředitel Institutu národních strategií, proto hovoří o Bukovského kandidatuře jako o "morálním gestu, které uskutečnili osoby, jenž nevidí v dnešním ruském politickém prostředí ani jednoho důstojného kandidáta, kterému by bylo možné důvěřovat." Jisté pochybnosti ve smyslu Bukovského jako tmelícího prvku uvnitř ruské opozice má politolog Vladimir Pribylovskij. Domnívá se, že kandidatura protisovětského aktivisty má ambici sjednotil liberálně-demokratickou část politického a je možné počítat i s některými hlasy od Svazu pravých sil či Jabloka, ale za jeho osobu rozhodně nebudou hlasovat stoupenci levicového tábora, kteří by pravděpodobně dali přednost Viktoru Geraščenkovi.
Do prognózy nad jménem společného kandidáta demokratické opozice se pustil i předseda Liberálně-demokratické strany Ruska Vladimir Žirinovskij. Ten soudí, že onou osobou bude Vladimir Ryžkov, přičemž dodává, že Geraščenko je poněkud starý, Kasjanov je poněkud slabý, ale Ryžkov sebe označil za demokrata a Západ ho dobře zná."
Podle názoru Vjačeslava Nikonova, prezidenta fondu Politika, navržení kandidáti nemají mnoho šancí na úspěch a sám očekává, že skutečná jména zástupců opozice budou jmenována na podzim. "Šanci vyhrát prezidentské volby nemá ani Bukovskij, ani Geraščenko, ani Kasjanov. Možnosti prvního hodnotím jako znatelně menší než jedno procento hlasů, dokonce při silné kampani, Geraščenko může obdržet 2-3 procenta. A Kasjanovu září maximálně čtyři procenta hlasů. Vyjádření skutečných pretendentů je třeba očekávat blíže k podzimu nebo na podzim."
___________________________________________________
