Proměna Ruska ze štědrého donátora příjmů běloruské kase na pragmatického hráče s energetickými zdroji se uskutečnila v květnu 2006, kdy Vladimír Putin podle listu Kommersant zakázal další subsidiarizaci běloruské ekonomiky. Již v březnu téhož roku Gazprom informoval Minsk o plánu navýšit cenu zemního plynu na evropské standarty, tedy k 200 dolarům za 1000 krychlových metrů. Obdobný scénář mělo i zavedení exportního cla na ruskou ropu. Ruská vláda od 1. ledna 2007 požadovala za každou tunu surové ropy 180,7 dolarů.
Maximalizace příjmů za energetické suroviny byl primární aspekt při zvýšení ceny plynu pro běloruské odběratele a zavedení exportního cla. V prvním případě měl růst ceny přesvědčit Minsk o nevyhnutelnosti prodeje 50% akcií společnosti Beltransgaz, která spravuje běloruskou plynovodní síť. O odkup podílu Gazprom usiluje již od roku 2003, obě strany se však nemohly dohodnout na ceně. Běloruská vláda její výši odhadovala na 5 miliard dolarů, ruská společnost mluvila pouze o 600 milionů. Podle nezávislého arbitra, holandské banky ABN Amro, byla hodnota vyčíslena na 3,5-4 miliardy dolarů. S navýšením ceny plynu přesel ruský plynový gigant do protiútoku v boji o akcie Beltransgazu. Na první pohled bylo zřejmé, že 200 dolarů za 1000 krychlových metrů nemůže Bělorusko platit, aniž by neohrozilo existenci mnoha podniků závislých na levném plynu. Gazprom tedy nabídl platit za plyn v hotovosti 105 dolarů a zbytek by pokryly prodané akcie za cenu 2,5 miliard dolarů, tedy v souladu s ohodnocením Beltransgazu běloruskou stranou. Minsk na předloženou nabídku nereagoval a naopak trval na původní ceně 46,68 dolarů, což konfliktní situaci více umocnilo. S posledním dnem roku 2006 končil současně kontrakt o dodávkách plynu a Gazprom hrozil přerušením dodávek, pokud nebude podepsána nová smlouva. Po několikadenním maratonu k podepsání skutečno došlo, přesně dvě minuty do půlnoci 31. prosince. Běloruská strana se kontraktem zavázala odebírat v roce 2007 plyn po ceně 100 dolarů za 1000 krychlových metrů, taktéž souhlasila s postupným navyšováním ceny o 67 %, 80 % a 90 %, až v roce 2011 bude na stejné úrovni jako cena pro ostatní evropské odběratele. Podle ekonoma Leonida Zlotnikova ztráty z navýšení cen budou pro Bělorusko ročně činit okolo 4 miliard dolarů. Podle prvních odhadů se také předpokládá, že 25 % běloruských podniků se změnou ceny plynu dostane do existenčních potíží.
Ropný spor začal v polovině prosince minulého roku, kdy ruská vláda ohlásila zavedení exportního cla na běloruské dodávky. Motivací bylo dosažení části příjmu z reexportu surovin, který Minsk, i přes podepsané smlouvy, fakticky neodváděl. V minulém roce Bělorusko za cenu 10 dolarů za tunu nakoupilo 19,2 milionů tun ropy, kterou z větší částí prodalo s celkovým ziskem 3,7 miliardy dolarů. Jako reciproční opatření Bělorusko zavedlo tranzitní clo ve výši 45 dolarů za tunu, které mělo být splaceno odběrem ropy směrující evropským odběratelům. S takovým jednáním rezolutně nesouhlasila ruská společnost Transněft, která po zjištění poklesu tlaku vlivem nezákonného odčerpávání přerušila dodávku surovin. Od 8. do 11. ledna vzniklo krátké intermenzzo, které vzrušilo celou středovýchodní Evropu, jež byla najednou odkázána na své strategické zásoby. Celý spor vyřešilo zrušení tranzitního cla a zmenšení exportní celní sazby na 53 dolarů za tunu. Byl vypracoval plán, podle kterého by Rusko v roce 2007 mělo obdržet 70 % výnosů (asi okolo 1 miliardy dolarů) a v dalších dvou letech 80 a 85 %.
V energetickém nátlaku Moskvy lze najít ještě jeden aspekt. Je možné předpokládat, že navýšení cen měl být impuls pro zrychlení výstavby společného státu. Tento krok nepřichází v náhodný okamžik, ale v předvečer ruských prezidentských voleb, kterých se Vladimir Putin nemůže podle ústavy účastnit. Jestliže by do roku 2008 společný stát vznikl, současný ruský prezident by se stal jeho hlavou a řešení otázky jeho nástupce bylo odloženo. Taková varianta není pouhou spekulací, hovořil o ní i Pavel Borodin, státní tajemník Unijního státu Ruska a Běloruska, v červnu minulého roku ve svém rozhovoru pro Deutsche Welle, když nevyloučil, že se Vladimir Putin může stát hlavou Unijního státu.
Naproti tomu Alexandru Lukašenkovi status quo v budování společného státu před zavedením vyšších cen plně vyhovoval. Chladně odmítl zavedení jednotného platidla – ruského rublu a v poslední době jasně dává najevo, že není ochoten delegovat své pravomoce na jiný orgán a "odmítá být devadesátým subjektem Ruské federace." Na druhou stranu, za deset let společného svazku pomohl ruský trh snížit Bělorusku inflaci pod 10 % a ochránit ho před ekonomickou recesí, postihnuvší okolní státy.
Po odvrácení obchodní války je možné očekávat přibrzdění procesu integrace ne-li úplné zastavení. Z nedávných vyjádření obou prezidentů je zřejmé, že se doposud bratrské státy vydají na cestu ochrany svých národních zájmů. V tomto ohledu je možné najít několik pravděpodobných možností, podle kterých se bude další vývoj ubírat. U Běloruska je možné očekávat razantní odmítnutí ideji společného státu, která nemá po zrušení ekonomických subvencí z pragmatického hlediska co nabídnout. Není tedy vyloučena reorientace na jiného regionálního partnera. Nadějná se může jevit spolupráce s Ukrajinou, která minulý rok v říjnu projevila ochotu zásobovat v případě krize Minsk turkmenským plynem přes společné plynovody Toržok-Dolina a Ivanceviči-Dolina (později tato informace byla ukrajinskou společností Naftogaz dementována pro technickou neproveditelnost) a v listopadu téhož roku prezident Lukašenko hypoteticky nevyloučil budoucí těsnou spolupráci s Kyjevem. V tomto smyslu bude zajímavé sledovat výsledek společného setkání prezidentů Běloruska a Ukrajiny, které se má uskutečnit v druhé polovině února letošního roku. Možnou variantou pro změnu strategického směřování by mohlo být oprášení projektu Baltsko-Černomořské unie. Projekt v devadesátých letech iniciovali představitelé Běloruské lidové fronty, kteří chtěli spojit Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Ukrajinu a Bělorusko do aliance, jež by kontrolovala všechna potrubí směřující z Východu na Západ, a tím by se stala nárazníkovou zónou mezi Ruskem a Evropou. Spolupráce Unie s Běloruskem skončila po příchodu k moci Alexandra Lukašenka, který upřednostňoval jinou geopolitickou orientaci.
Strategie Moskvy pro zajištění závazků vůči svým evropským partnerům má taktéž dvě varianty. Silovou, která by znamenala změnu hlavy běloruského státu za více nakloněnou k integraci, bez zvýšeného akcentu na nacionální rétoriku a současně bezkonfliktní v otázce tranzitu energosurovin. Měkčí a reálnější variantou se jeví diverzifikace závislosti na tranzitu přes Bělorusko. Jedná se zejména o zrychlení prací na Severoevropském plynovodu a zvětšení objemu transportu surovin přes černomořské a severomořské přístavy. Podle vedoucího Centra monitoringu a předpovědi mimořádných situací při Ministerstva pro mimořádné situace Vlastislava Volova není vyloučena ani doprava ropy po kolejích. Možností by mohla být i investice do modernizace a rozšíření potrubní sítě na Ukrajině. Ta se chtě nechtě smířila s navýšením cen a v případě nutnosti by mohla v budoucnu převzít část běloruských dodávek pro evropský trh. Po zmenšení závislosti na Minsku by zahraniční politika Ruska mohla utužit spolupráci se středoasijskými sousedy, kteří jsou lákavějšími partnery v energetické oblasti.