Kazachstán lze bez nadsázky označit za nejvýznamnější stát středoasijského regionu. Jeho strategická důležitost spočívá především v zásobách energetických surovin. Země doslova sedí na zlatém vejci v podobě 26 miliard barelů ropy a 1 841 miliardy kubických metrů zemního plynu, tvořící 2% celkově prokázaných světových zásob. Z teritoriálního hlediska tvoří oblasti se zásobami uhlovodíkových surovin zhruba 62 % z celkového území Kazachstánu. Denní produkce ropy dosahuje až 1,3 milionů barelů, přičemž pouze 222 tisíc je využito domácími spotřebiteli. Analogický vypadá i produkce plynu, který je určen v plné výši pro export. Při ročním vývozu 7,01 miliardy kubických metrů vyvolává poněkud zvláštní situaci fakt, že některé oblasti Kazachstánu, včetně bývalého hlavního města Almaty, musí kvůli špatné provázanosti vnitrostátních plynovodů nakupovat ročně zhruba 2 miliardy kubických metrů u sousedních států.
Realizaci těžebních prací odpovídající potenciálům nalezišť komplikoval zejména nedostatek financí. Nedlouho po rozpadu SSSR této skutečnosti využily západní nadnárodní společnosti, které začaly do těžebních prací investovat. Ropná oblast se stala předmětem zájmu zejména amerického gigantu Chevron, který uzavřel s kazašskou vládou v roce 1993 smlouvu na vytvoření společného podniku TengizChevroil, který by vedl těžbu na šestém největším ropném poli světa Tengiz. V roce 1997 do podniku vstoupily další společnosti. ExxonMobil odkoupil 25% podíl kazašské strany a rusko-americký podnik LukArco zakoupil 5 % akcií od Chevronu. Produkce těžby činila v roce 2006 13,3 miliardy tun černého zlata.
Z hlediska dobývání plynu je nejdůležitějším nalezištěm lokalita Karačaganak. Zde působí od roku 1997 pod hlavičkou Karachaganak Petroleum Operating B.V. nadnárodní koncerny BG Group, Eni (obě shodně vlastní 32,5 % akcií), Chevron (20 %) a Lukoil (15 %). V roce 2006 tu bylo vytěženo 12 miliard kubických metrů zemního plynu.
Jak je z přehledu zřejmé, Rusko je v těžební oblasti marginálním hráčem, což na první pohled neodpovídá jeho všeobecně známým ambicím na vytvoření energetické velmoci. Moskva svou roli kompenzuje vlastnictvím sítí produktovodů, což znamená, že převážná část vytěžených surovin je exportováno přes ruské potrubí. Tato skutečnost umožňuje Rusku korigovat vytěžené množství a výkupní cenu, čímž de facto drží v šachu těžařské společnosti, které se musí jakékoliv nabídce podřídit.
V případě ropy spojují Rusko a Kazachstán tři ropovody, přes které proudí bezmála 90 % celkového objemu pro evropské odběratele. Nejdůležitějším systémem je bezesporu Tengiz-Novorossijsk, který byl uveden do provozu v roce 2001. Vlastníkem transportní soustavy je Caspian Pipeline Consortium, jehož podílníky jsou Kazachstán (19 %), Omán (7 %), Chevron (15 %), LukArco (12,5 %) a Rusko (24 %), které dříve bylo zastupováno společností Transněft, avšak ta byla 2. května 2007 v souladu s výnosem prezidenta Putina nucena podstoupit aktiva Federální agentuře pro správu federálního majetku (Rosimuščestvo). Ropovod ústí v černomořském přístavu Novorossijsk, ze kterého je surovina přepravována za pomocí tankerů do ukrajinské Oděsy a dále do střední Evropy, nebo přes Bospor do jižní Evropy.
Nejvýznamnější projektem v plynové oblasti je společný rusko-kazašský podnik KazRosGaz, který byl založen v roce 2003. Jeho cílem je zajišťovat export kazašského plynu přes ruské území. Hlavními kanálem slouží trasa z Karačaganaku do ruského Orenburgu. Zde nachází důležitá rafinerie na zpracování plynu, která již v 80. letech zajišťovala dodávky pro vnitrosovětský a západoevropské trhy.
S nadvládou Ruska nad exportními trasami jsou spojené problémy s výkupní cenou a objemy surovin. V prvním případě panuje mezi Kazachstánem a Ruskem spor o hodnotu plynu za tisíc kubických metrů. V roce 2006 Moskva nakupovala karačaganakský plyn za 100 dolarů, na čemž vydělávala při prodeji zhruba 1,5krát. Při stoupajícím trendu cen plynu chtěla Astana logicky zvýšit cenu, s čímž narazila u ruské strany. Po dlouho trvajících rozhovorech bylo dosaženo hodnoty 160 dolarů za tisíc kubických metrů, avšak tato částka nebyla stvrzena dohodou. Obdobným způsobem vypadá i problém okolo zvětšení transportního objemu v ropovodu Tengiz-Novorossijsk. Moskva navýšení ze současných 23 milionů tun ročně na 40 milionů podmiňuje zvýšením sazby za průtok ropy z 29 dolarů na 38 dolarů za tunu.
Na kartu nespokojených producentů surovin sází Evropská unie a státy, které se snaží diverzifikovat svojí závislost na ruských dodávkách. Brusel již v 90. letech pozvolna rozjížděl spolupráci s středoasijským regionem prostřednictvím programu TACIS. Jednalo se o východní variantu programu PHARE, tedy o pomoc Evropské unie státům bývalého Sovětského svazu k urychlení politických a ekonomických reforem. V rámci ní byly vytvořeny projekt INOGATE, který měl otevřít cestu energetické spolupráci mezi Střední Asií a Starým kontinentem prostřednictvím rekonstrukce, racionalizace a modernizace transportních sítí. Projekt nebyl přelomovou záležitostí, jeho význam spíš spočíval v politické oblasti, jakožto signál Moskvě, že Evropská unie o tuto oblast jeví zájem.
Do bruselského hledáčku zájmů se Střední Asie dostala po rusko-ukrajinském plynovém konfliktu, který demonstroval neadekvátní chování Moskvy v případě vyostření situace a labilitu v orientaci na silného dodavatele surovin. Evropa odstartovala aktivní politiku na podzim roku 2006, kdy německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier navštívil všechny státy regionu. Jeho cesta měla najít možnosti spolupráce mezi Evropskou unií a Střední Asií, které by později byly kodifikovány do nové unijní strategie. Ačkoliv tento dokument má být schválen až v červnu, je z prvních informací o jeho obsahu zřejmé, že akcent na dodržování lidských práv bude upozaděn a větší pozornost bude věnována energetické oblasti.
Ve spojitosti s Kazachstánem vede Evropská unie jednání o jeho zapojení do projektů produktovodů vedoucích mimo ruské území. Jak v případě ropy, tak i v případě plynu se jedná o napojení na tranzitní síť prozápadně orientovaných postsovětských států, tedy Ázerbajdžánu a Gruzie. Export černého zlata by měl být realizován prostřednictvím ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který Evropu doposud zásobuje pouze ázerbajdžánskou surovinou. V tomto kontextu letos koncem ledna podepsaly Kazachstán a západní nadnárodní koncerny memorandum, jehož obsahem bylo vytvoření Kazachstánského kaspického transportního systému. Systém počítá s dodávkami ropy z nalezišť Kašagan a Tengiz od roku 2010-2011, což se jeví jako příhodný termín, neboť podle expertů v tom samém roce by mělo dojít k poklesu těžby na ázerbajdžánských nalezištích. Kromě potrubní trasy jsou plánovány dodávky prostřednictvím tankerů, které by kazašskou ropu transportovaly z černomořských přístavů Gruzie do ukrajinské Oděsy, odkud by po dostavbě chybějícího úseku surovina směřovala do Gdaňsku. S touto variantou se počítá k roku 2012.
Dodávky plynu by měly být realizovány prostřednictvím Transkaspického plynovodu. Tento způsob se dostal do popředí s konferencí v polském Krakově, která se uskutečnila v polovině května. Surovina pro Evropu by měla postupovat ze dvou zdrojů, z turkmenského přístavu Turkmenbaši, který je důležitou dopravní spojnicí s nalezišti v západním Turkmenistánu, a z kazašského Tengizu. Kaspický plyn by byl dopraven po mořském dně do Baku, kde by pokračoval plynovodem přes gruzínské Tbilisi do tureckého přístavu Erzurum.
Ačkoliv z Kazachstánu pochází okolo 20 % evropského uhlovodíkového importu, není zvýšení tohoto podílu a zároveň diverzifikace transportních cest jisté. Prvním faktorem je opatrná politika vůči Rusku. Přestože by se podařilo uskutečnit všechny plány na dodávky přes Kaspické moře, zůstává severní soused pro Astanu důležitým tranzitním státem. Svou roli zde hraje i tradiční rusko-kazašské partnerství, o jehož narušení nebude Kazachstán dozajista stát. Druhým faktorem jsou kapacity jednotlivých nalezišť. Podle Širin Akiner, odborné asistentky na fakultě School of Oriental and African Studies Londýnské univerzity, bude možné uskutečnit dodávky ropy přes ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan pouze v tom případě, jestliže budou nalezeny dodatečné zásoby suroviny. Současná těžba je totiž předmětem dříve uzavřených dlouhodobých smluv, které nelze jednoduše porušit. Obdobným způsobem vypadá i situace s turkmenským plynem. Tamní vláda slibuje dodávky plynu na všechny strany, Číně, Rusku, Evropě, avšak o možnosti dostát těmto závazkům existuje mezi experty mnoho pochybností. Ve spojitosti s Transkaspickým plynovodem existuje ještě jedna skutečnost, která jeho uskutečnění posouvá do kategorie nerealizovatelných projektů. Doposud nebyl vyřešen právní status dna Kaspického moře a jeho rozparcelování podle nároků jednotlivých států. K dohodě musí dát především souhlas Rusko a Írán, kteří jen těžko budou zastávat pozici zbylých partnerů.
__________________________________________________
