Po Nijazovovy smrti zažila země malý palácový převrat. Ještě před rozšířením informace o Turkmenbašiho odchodu byl zatčen předseda parlamentu Ovezgeldy Atajev, osoba na klíčovém pozici v boji o moc nad řízením státu. Podle ústavy se v případě předčasného uvolnění prezidenta z úřadu stává šéf parlamentu vykonavatelem jeho pravomocí do uskutečnění nových voleb. Rozhodnutím Státní rady bezpečnosti (orgán složený z nejvyšších důstojníků, generálního prokurátora, náčelníka prezidentské osobní ochrany, ministrů vnitřní bezpečnosti a obrany) se prezidentem per procula stal Gurbanguly Berdymuhammedov, vicepremiér a ministr zdravotnictví, ale také blízký spolupracovník turkmenského vůdce. Soudí se o něm, že jako jeden z mála měl vliv na jeho rozhodování, o čemž svědčí i fakt, že vydržel ve vrcholné politice na místní poměry dlouho dobu, od roku 1997.
Obsazením Berdymuhammedovem postu předsedy vlády mělo predikovat další vývoj v otázce Nijazovova nástupce. Na mimořádném zasedání Lidové rady (vyšší zákonodárný orgán složený z představitelů parlamentu, prezidenta, generálního prokurátora, předsedy Nejvyššího soudu, ministrů a představitelů orgánů samosprávy) 26. prosince došlo ke změně ústavy v článku určující osobu zastupující prezidenta v případě indispozice. Z předsedy parlamentu byla tato pravomoc přenesena na vicepremiéra, čímž byl legitimizován nastalý stav. Současně byl zrušen článek zaručující Turkmenbašimu doživotní prezidentskou funkci. Rada také na svém zasedání vybrala šestici kandidátů, kteří se spolu utkají 11. února na volbách hlavy státu. Nebylo překvapením, že za Berdymuhammedova hlasovali jednomyslně všichni delegáti.
O výhře voleb současného prezidenta není pochyb. Spekulace se vedou o jeho skutečném vlivu na dění v zemi. Mezi experty zaznívají hlasy, že Gurbanguly Berdymuhammedov je pouhou nastrčenou figurkou, fakticky bude vládnout Státní rada bezpečnosti v čele s generálem Akmuratem Redžepovem, hlavou bezpečností služby. Při prosincové novelizaci byla Státní rada začleněna mezi ústavní orgány a její pravomoci se značně zvýšily. Nově například rozhoduje o příčinách, za kterých prezident či předseda Lidové rady nemůže vykonávat svou funkci. Pokud dojde k odvolání hlavy státu, jmenuje Státní rada dočasného zástupce. To znamená, že kdykoliv může odvolat tyto osoby a zároveň může do nejvyššího úřadu dosadit svého člověka. Tím se stává nejvlivnějším orgánem země.
K aktivizaci došlo i u turkmenského disidentského hnutí, která vidělo v Nijazovovy smrti historickou příležitost k návratu do země. Den po Turkmenbašiho pohřbu se v Kyjevě uskutečnilo setkání zahraniční opozice, na kterém její zástupci vyjádřili ochotu spolupracovat se současnou turkmenskou vládou. Ze svých řad nominovala do prezidentských voleb dva zástupce, předsedu Lidového demokratického hnutí Agzybirlik (Jednota) Nurbendyho Nurmammenova a předsedu hnutí Vatan (Vlast) Hundaiberdyho Orazova. Jejich šance uspět je však nulová. Mezi šestici Lidovou radou vybraných kandidátů se nedostali a jiná možnost jak pro ně hlasovat neexistuje.
Nelze očekávat ani scénář barevné revoluce. U obyvatelstva existují podmínky, které by mohly vytvořit revoluční atmosféru (hlad, bída), ale represivní složky stěží dovolí uspořádání protirežimní akce. Příkladem odhodlaní potlačit jakýkoliv projev nesouhlasu se státní moci může být událost ve věznici Ovadan-Depe, obývané převážně odpůrci režimu a bývalými nijazovovými činovníky. Když i sem pronikla informace o úmrtí turkmenského vůdce, vězni se pokusili uspořádaly vzpouru. Ta byla krvavě potlačena narychlo povolanými sílami z Ašchabadu. Podle informací od přímého účastníka si masakr vyžádal 23 lidských životů.
Nijazovova smrt podnítila mobilizaci i na mezinárodní aréně. Z geopolitického hlediska je Turkmenistán jedním z největších vlastníků uhlovodíkových surovin. Klíčovou komoditou je především plyn, jehož roční objem produkce činí 60 miliard kubických metrů. V současné době jediným exportérem je ruská společnost Gazprom, která uzavřela do roku 2010 smlouvu na odkup prakticky celého vytěženého objemu zemního plynu. Se odchodem turkmenského vůdce se situace poněkud změnila. Do hry vstoupili i další hráči, kteří mají o dodávky turkmenského plynu zájem. Jedná se o Evropskou unii a Čínu.
Brusel v rámci snahy o snížení surovinové závislosti na Rusku již v polovině prosince 2006 vyslal zvláštního zástupce pro Střední Asii Pierra Morela, aby s Nijazovovem projednal spolupráci v energetické sféře. Takovou spoluprací může být stavba plynovodu Nabucco. O projektu se začalo hovořit v roce 2004, zde však figuroval jako hlavní dodavatel Írán. Po mezinárodním sporu okolo jaderného programu Evropská unie od spolupráce s Teheránem upustila a zaměřila se na jeho severního souseda. Plánovaná trasa by vedla pod Kaspickým mořem do Ázerbajdžánu, Gruzie, Turecka, následně do Bulharska, Rumunska, Maďarska a končila by v Rakousku či v Německu. O napojení na plynovodní síť projevila zájem i Ukrajina, která sice v současné době odebírá turkmenský plyn, ale tranzitem přes Rusko.
Výhodou projektu Nabucco je jednoznačně diverzifikace energetické závislosti, a to nejen pro Evropu. Bývalé postsovětské státy budou mít možnost z větší části vyměnit drahé ruské dodávky za levnější, ujednané v rámci tranzitních smluv. Předpokládá se, že by plynovod měl být postaven v roce 2011 a na evropský trh by měl ročně dodávat okolo 30 miliard kubických metrů zemního plynu. Největším problém zůstává, odkud se předpokládaný objem bude získávat. Moskva, jako hlavní odběratel, nebude mít zájem na odkupu menšího množství plynu a otevření nových nalezišť je ekonomicky i časově příliš nákladné.
Ekonomický růst Čínské lidové republiky je ve větší míře závislý na dodávkách surovin. V nedávné době se začalo hovořit o spolupráci Číny a Íránu na dodávkách zemního plynu z naleziště Pars, což vyvolalo značné pobouření na americké straně. Další z možností Pekingu zajistit si plyn ze středoasijského regionu je uzavření smlouvy s Turkmenistánem. K prvnímu kroku na této cestě došlo v dubnu 2006, kdy se vrcholní představitelé obou států dohodli na vybudování plynovodu vedoucího z naleziště na pravém břehu řeky Amudarja přes Uzbekistán a Kazachstán do Číny. Projekt by měl být dokončen v roce 2009. Ročně by takovým způsobem mohl Peking odebrat až 30 miliard kubických metrů zemního plynu.
Kladem pro Turkmenistán je, že dodávky pravděpodobně bude zajišťovat svou vlastní společností, nikoliv prostředníkem jak tomu je u dodávek pro Evropu. Tím by se zvýšily i příjmy do státní kasy. Na druhou stranu je značně nelogické exportovat všechen vytěžený plyn. Přes relativně vysoké HDP na osobu, v porovnání s ostatními státy regionu, žije převážná část obyvatel pod hranicí chudoby. K jejímu zmírnění by mohla posloužit například i plynofikace země.
Pohled na krátkodobý vývoj Turkmenistánu nepředpokládá žádné razantní změny uvnitřní i zahraniční politiky. Vzhledem k odhodlanosti současného vedení naplňovat úmluvy podepsané Saparmuratem Nijazovovem se energetická politika nevychýlí ze svého kurzu. To je případně možné očekávat po roce 2010, tedy po vypršení smlouvy mezi Moskvou a Ašchabadem. Záleží pouze na Evropské unii jak obstojí v souboji o dodávky s Ruskem a jakou cenu bude ochotna za plyn zaplatit.
Nelze také očekávat změnu politického klimatu. Pro udržení vlády bude vedení země nuceno přistoupit na reformy. Ty se převážně budou týkat pouze sociální oblasti, nikoliv demokratizace země. Zajímavé však bude sledovat, dojde-li ke kritice kultu osobnosti, tak jak tomu bylo po úmrtí Stalina v SSSR.
Zásoby uhlovodíkových surovin (Zdroj: Zemní plyn)