Při retrospektivním pohledu na události, které výrazným způsobem ovlivnily středoasijský region v minulém roce, není možné opomenout úmrtí Saparmurata Nijazova. Ačkoliv se na první pohled může zdát, že jeho smrt ničím nepoznamenala samotný Turkmenistán, neboť se režim nezhroutil a zachoval svojí existenci, natož sousední státy, které nijak nereformovaly své autoritativní systémy, opak je pravdou. Turkmenbašiho úmrtím a příchodem k moci jeho nástupce Gurbanguly Berdymuhammedova vznikl modelový případ, který demonstruje, jakým způsobem muže v budoucnu být realizováno pokračování režimu po úmrtí prezidenta-zakladatele a odvrácení jeho demontáže.
Shodným rysem pro všechny státy Střední Asie je politický systém se silnou mocenskou vertikálou, na jejímž vrcholu stojí prezident, který prostřednictvím loajálních uskupení či osob ovládá ostatní státní orgány. Rozdílem mezi jednotlivými středoasijskými republikami je míra takového ovládání, přičemž nejmenší v rámci regionu můžeme nalézt v Kyrgyzstánu a největší v Turkmenistánu. Stejným způsobem můžeme vyjádřit pluralitu politického prostředí, tedy existence či neexistence v dané zemi opozičních stran (o politickém vlivu je zbytečné hovořit). V Kyrgyzstánu a v Kazachstánu opozice formálně existuje a je jí povoleno účastnit se voleb, naopak v Uzbekistánu a Turkmenistánu protivládní politické síly existují pouze v exilové podobě. V tomto bodu tvoří výjimku Tádžikistán, kde v souladu s mírovou smlouvou z roku 1997 Spojená tádžická opozice má právo na 30% zastoupení ve všech státních strukturách (více o postavení opozičních stran v Tádžikistánu zde v článku Slavomíra Horáka či zde v angličtině).
Jak je z výše uvedené mocenské konstelace vidno, existence režimů v uvedených státech je silně závislá na osobě prezidenta-zakladatele. Vzhledem k tomu, že prakticky u všech hlav států je možné nalézt tendenci setrvat na nejvyšším postu bez ohledu na ústavní mandát a zároveň nepřipravují svého nástupce, je možné setkat se s názory, podle nichž se jedná o režimy jedné éry. Tedy, se smrtí prezidenta-zakladatele dojde k rozpadu jím vybudovaného politického systému. Tento rozpad podle některých názorů může být doprovázen buď občanskou válkou, což je pravděpodobné zejména v zemích se silným vlivem islámských uskupení (Tádžikistán, Uzbekistán), nebo revolucí s demokratizačním rázem či snahou určitého klanu získat moc nad státem.
Příchod k moci nového turkmenského prezidenta poklidnou cestou, a s tím spojené vnitropolitické procesy z přelomu minulého roku, ukázaly, že autoritativní režim je schopen přežít svého zakladatele a pokračovat ve své existenci. Hlavní příčinou tohoto jevu, který jak se zdá narušil předpoklady o křehkosti středoasijských režimů, je snaha samotných politických elit zachovat stabilitu systému, jež byla silnější než vzájemný souboj o moc. Tyto politické elity v Turkmenistánu představovaly zejména osoby okolo silových orgánů státu (tzv. siloviki) soustředěné ve Státní bezpečnostní radě, která fakticky převzala celkovou moc nad republikou.
Kolektivní vedení se ihned od Nijazovovy smrti podílelo na vybudování nového režimu a na jeho legitimizaci. Ve své podstatě to znamenalo výběr nového prezidenta, a poté schválení této osoby lidovým hlasováním. Nehledě na ústavu, podle níž měl být v případě indispozice prezidenta vedením země pověřen předseda parlamentu, došlo k jmenování vicepremiéra a ministra zdravotnictví Gurbanguly Berdymuhammedova. Ten byl i záhy, 11. února, zvolen se ziskem 89,23% hlasů.
Neméně důležitým aspektem při stabilizaci nového režimu bylo i jeho přiznání mezinárodním společenstvím. Jak píší novináři Devlet Ozodi a Nikita Nikolajev, nová vláda k legitimizaci přechodu moci aktéry mezinárodních vztahů "vytvořila dojem očekávání změn při zachování stability a zároveň se přihlásila k zahraničněpolitickému kurzu prezidenta Nijazova, včetně dodržení již uzavřených ekonomických smluv." Jinými slovy řečeno, pro Ašchabad bylo nejdůležitější zajistit si podporu všech dlouhodobých partnerů a v první řadě těch, na kterých je turkmenská ekonomika závislá. Což mimo jiné potvrzuje i akcent na dodržení dříve podepsaných smluv, který se týká zejména exportu energetických surovin. Zároveň konec nijazovovy éry poskytl možnost přehodnocení zahraniční politiky a pod "dojmem očekávání nových změn" jí více multilateralizovat.
V zahraničněpolitické orientaci Turkmenistánu hraje důležitou roli energetický faktor. Po rozpadu Sovětského svazu jeho prostřednictvím země formovala základy partnerských vztahů s regionálními velmocemi i sousedními státy, neboť v značně nerozvinutém turkmenském hospodářství tvořil a tvoří energetický sektor největší zdroj příjmů státnímu rozpočtu. Vektor zahraniční politiky je tedy analogický s exportními trasami nejdůležitější komodity, kterou představuje zemní plyn.
Vzhledem omezenému množství potrubních magistrál hraje v transportu suroviny primární roli Ruská federace, která díky vlastnictví plynovodu Střední Asie-Centrum, vybudovaného v druhé polovině 60. let, dlouhodobě zaujímá monopolní postavení a tedy i pozici nejvýznamnějšího politického partnera. Výluční roli v exportu suroviny dává Moskvě i rusko-turkmenská smlouva o spolupráci v plynové oblasti, podepsaná v roce 2003. V souladu s ní Ruská federace bude v rozmezí 25 let odebírat převážné množství vytěženého plynu. V roce 2007 toto množství mělo tvořit 60-70 miliard metrů kubických, v roce 2008 63-73 miliard a od roku 2009 do roku 2028 se má zvýšit na 70-80 miliard metrů kubických.
Úplnou převahu Ruska v exportu turkmenského plynu narušují pouze dva plynovody Korpedže-Kurt-Kui a Artyk-Lotfabad, spojující Turkmenistán s Íránem. Obě linie, k jejíž výstavbě došlo v druhé polovině 90. let, se vyznačují nízkou transportní kapacitou. První z nich je schopna ročně transportovat maximálně 13 miliard metrů kubických a druhá 1 miliardu.
Všeobecně turkmensko-íránské vztahy je možné označit v regionálním měřítku za prioritní. Teherán je pro Ašchabad dlouhodobým ekonomickým partnerem, který v prvních letech po rozpadu SSSR jako první umožnil Turkmenistánu vzít úvěr na zboží a společně s Tureckem zaujímal mezi lety 1991-1997 důležité místo v objemu obratu zboží republiky. Obě země od roku 1996 taktéž spojuje železniční trasa Tedžen–Serachs–Mašhad napojená na Transasijskou železniční síť, důležitý transportní koridor vedoucí přes Asií do Evropy. Mezi státy existuje i spolupráce v oblasti elektrické energie. V roce 2003 bylo podepsáno Memorandum o spolupráci v palivoenergetickém sektoru, v rámci něhož byla uzavřena dohoda o dodávkách elektrické energie z Turkmenistánu na období 10 let. Teherán a Ašchabad spojuje také shodné stanovisko v otázce statusu Kaspického moře.
Ruská dominance plynovému exportu a celkově v zahraničních vztazích země byla zřetelně vidět prakticky po celou dobu vlády Saparmurata Nijazova. Ačkoliv existovaly v průběhu 90. let i na začátku nového tisíciletí plány na rozšíření spolupráce s druhými státy prostřednictvím stavby plynovodů obcházející ruské území, vlivem nerentabilnosti projektu (trasa Turkmenistán-Čína-Japonsko, Transkaspický plynovod), bezpečnostní situace (Transafghánský plynovod) či geopolitickým zájmům (první verze projektu Nabucco v podobě plynovodu Turkmenistán-Írán-Turecko-Evropa) z realizace sešlo. Důležitým rokem na cestě k multilateralizaci politické a ekonomické závislosti se stal rok 2006, kdy došlo k výraznému proměně vztahů mezi Turkmenistánem, Čínou a Západem, která se výrazně prohloubily po změně režimu v roce 2007.
Středoasijský vektor Pekingu je v první řadě spojen s ekonomickým růstem, pro který země potřebuje stále větší přísun uhlovodíkových surovin, jenž není schopen pokrýt z vlastních nalezišť (provincie S'-čchuan, Sin-ťiang a autonomní oblast Vnitřní Mongolsko). Čína se v tomto směru aktivně snaží o spolupráci se všemi regionálními producenty zemního plynu, Kazachstánem, Uzbekistánem a Turkmenistánem. V turkmenském případě došlo k zahájení spolupráce v energetickém sektoru od roku 2003, kdy se čínská společnost CNPC podílela na provedení servisních a průzkumných prací v oblasti řeky Amudarja (západní Turkmenistán). V roce 2006 byla mezi státy uzavřena strategická smlouva na stavbu plynovodu vedoucí přes území Kazachstánu a Uzbekistánu (hovoří se i o kyrgyzské variantě). Na základě tohoto dokumentu bude od roku 2009 Pekingu ročně dodáváno 30 miliard metrů kubických zemního plynu na období 30 let, při ceně 90 dolarů za tisíc metrů kubických.
K faktickému posvěcení stavby plynovodu Turkmenistán-Čína došlo v polovině roku 2007, během návštěvy Gurbanguly Berdymuhammedova v Pekingu. V průběhu oficiální cesty turkmenské hlavy státu bylo podepsáno několik důležitých dokumentů, v první řadě Dohoda o rozdělení produkce mezi Státní agenturou pro kontrolu a využívání ropných a plynových zdrojů a CNPC, která umožnila čínské společnosti dobývat plyn na nalezišti Bagtyjarlyk. Pekingu bylo tímto způsobem vyděleno prestižní naleziště s pravděpodobnými zásobami ve výši 1,3 trilionů kubických metrů, které bude zajišťovat surovinu pro plynovod. Zároveň byly rozptýleny spekulace o nedostatku plynu v projektu.
Letní návštěva turkmenského prezidenta v Čínské lidové republice měla význam i v politické oblasti. Nejvyšší představitelé obou států podepsali Společnou deklaraci mezi Turkmenistánem a Čínou o dalším upevnění a rozvoji vztahu přátelství a spolupráce, ve které obě strany kladně ohodnotily vývoj 15 let vzájemných vztahů. Jestliže z pohledu Pekingu se jedná o "vážnou součást čínské zahraniční politiky", Ašchabad vzájemné vztahy označuje za "jednu z priorit svých zahraničních vztahů." Z toho je možné usuzovat, že turkmensko-čínské vztahy mají do budoucna velký potenciál na prohloubení spolupráce ve více oblastech než v energetické, hrající v současné době hlavní roli (jedná se především o oblast telekomunikace, dopravy a oděvního průmyslu; spekuluje se i o dodávkách moderní výzbroje a výstroje pro turkmenskou armádu). Vše nasvědčuje tomu, že u Pekingu existuje v střednědobém horizontu reálná šance na převzetí role hlavního geopolitického partnera Ašchabadu.
Motivace Západu ve spolupráci s Turkmenistánem leží především v oblasti energetické bezpečnosti. Přičemž zde existují dvě pozice, Evropské unie a Spojených států amerických. Brusel se v první řadě snaží snížit závislost na Moskvě a diverzifikovat trasy importu surovin. Washington usiluje o vybudování tak zvané Velké Střední Asie. Projekt má za cíl vytvořit ze středoasijského regionu energetickou základnu pro rozvoj jihovýchodní Asie, konkrétně Afghánistánu, Pákistánu a Indie, a umožnit tím Spojeným státům mít dominantní vliv v oblasti.
Vzhledem k nestabilitě v jihoasijském směru má více šancí na realizaci trasa Turkmenistán-Kavkaz-Turecko-Evropa neboli Transkaspický plynovod. Avšak narozdíl od turkmensko-čínské linie v projektu existuje mnoho nejasností. Rozhovory mezi Bruselem a Ašchabadem o vybudování plynovodu se vedou mnoho let. Přestože došlo k jejich intenzifikaci na přelomu roku 2006-2007 a především po nástupu nového prezidenta, Evropské unii se nepodařilo s Turkmenistánem podepsat nějaký závazný dokument. Všechny plány zůstávají v podobě slibů. Otazníky taktéž visí nad volnými objemy plynu v Turkmenistánu a nad statusem Kaspického moře. Nehledě na tyto problémy Brusel na konci listopadu 2007 ohodnotil projekt jako rentabilní a začal s hledáním investorů.
V tomto ohledu lze říci, že Evropská unie stále ustupuje ruskému vlivu. Moskvě se, narozdíl od Bruselu, podařilo koncem prosince uzavřít s Turkmenistánem smlouvu o výstavbě Přikaspického plynovodu. Linie podél Kaspického moře by měla z jedné strany doplnit výše zmíněnou trasu Střední Asie-Centrum a zároveň zmenšit ruské obavy ze spolupráce Turkmenistánu s EU na Transkaspickém plynovodu. Přikaspickým plynovodem by měl být transportován ujednaný plyn podle smlouvy z roku 2003 převyšující kapacitu současného potrubí. Předběžně se počítá s dodávkami dosahující v ročním objemu 20 miliard metrů kubických. Podepsání dokumentu výstavby plynovodu však Turkmenistán podmiňoval zvýšením ceny plynu, která se z původních 100 dolarů za tisíc metrů kubických zvedla pro první pololetí roku 2008 do výše 130 dolarů a pro druhé na 150 dolarů.
Při zhodnocení prvního roku vlády Gurbanguly Berdymuhammedova je možné říci, že energetická oblast zahraniční politiky zaznamenala vývoj z omezené orientace na jednoho dominantního odběratele k začátku multilateralizace exportních tras. To zemi může přinést lepší pozici na globálním trhu a umožní jí vést více pragmatickou cenovou politiku, tak jak to bylo možné vidět v případě dohody o Přikaspickém plynovodu. Taktéž je možné soudit, že ruský vliv na středoasijské státy disponujícími zásobami uhlovodíkových surovin se zmenší na úkor Číny, která stále více upevňuje své postavení v regionu, přičemž Turkmenistán zde může posloužit jako jen z příkladů.
_________________________________________________________
Vážení bloggeři, čtenáři a diskutující. Chtěl bych Vám s menším opožděním popřát vše nejlepší do roku 2008. Ať se Vám daří v osobním životě i v zaměstnání, ať máte stále pevné zdraví a dobrou náladu. Doufám, že se budeme moci i nadále setkávat v diskuzi pod článkem a s některými i v reálném prostředí.
A pro všechny ruskorozumějící čtenáře ještě vkládám přáníčko v podobně novoročního jinglu ruské televizní stanice 2×2, s postavičkami z amerického animovaného seriálu Family Guy. S novym godom druzja!