Afghánistán
Afghánistán, co do zásob nerostného bohatství, disponuje 4 417,4 miliardy kubických metrů plynu a 1,5 miliardy barelů ropy. Hlavní naleziště surovin se nacházejí na severu země v provincii Džuzdžán, nedaleko města Sheberghan, v provincii Sare Pol, poblíž města Angot a v provincii Balch, nedaleko města Mazáre Šaríf. Ačkoliv země nemůže soupeřit s ostatními státy středoasijského regionu v počtu zásob uhlovodíků, poptávka po jejich surovinách existovala. V 60. letech minulého století se na Afghánistán zaměřil Sovětský svaz, který v rámci politiky "dohonit a předhonit přední kapitalistické státy" potřeboval zásobit energií nově se rozvíjející závody v republikách Střední Asie. Moskva se primárně zajímala o plynovou oblast, která měla pokrýt pokles těžby v Uzbekistánu. První import afghánského plynu se uskutečnil v roce 1968, kdy bylo Sovětskému svazu dodáno 1,5 miliardy kubických metrů, přičemž v dalších letech se objem zvyšoval až k hranici 2,5 miliardy ročně.
Sovětský svaz využíval energetickou spolupráci s Afghánistánem nejen jako řešení problémů s nedostatkem surovin, ale i jako předmět politického ovlivňování. Přibližně mezi 70 a 90% dobytého plynu bylo exportováno do SSSR a vzniklý příjem tvořil hlavní část afghánského státního rozpočtu. Jakékoliv odstoupení od dodávek by tak mělo pro zemi fatální následek. Prostřednictvím platby za odebraný plyn Moskva taktéž podporovala Afghánskou demokratickou republiku. V období před komunistickým převratem Kábul každoročně obdržel částku 53 milionů dolarů, v 80. letech se tato suma, při stejném objemu exportu, zvýšila skoro šestkrát.
Po krachu ruské intervence a rozpadu Sovětského svazu byla energetická spolupráce postupně utlumována. Vliv na to měla i vnitropolitická situace Afghánistánu, která přispěla k absenci investic nutně důležitých k resuscitaci energetické oblasti. K návratu myšlenky o znovuobnovení dobývání plynu došlo až po svržení Talibanu. Z pohrobků SSSR o této možnosti uvažovala Ukrajina, která hledala nového dodavatele suroviny pro svůj trh. Poprvé se v tomto smyslu o Afghánistánu hovořilo již v roce 2002 a poté v roce 2005, krátce po uskutečnění oranžové revoluce. Tehdy Kyjev zvýšil úsilí v hledání transportní cesty okolo ruského území, přičemž jako jednu z možností viděl obnovu spolupráce s Afghánistánem, založenou na předchozích sovětsko-afghánských vztazích. Podle záměru společnosti Naftogaz se měla Ukrajina podílet na obnovení těžby na nalezišti Jorqaduq, ležící nedaleko města Sheberghan, a na stavbě plynovodu z Sheberghanu do Turkmenistánu. Nakonec k žádné společné aktivitě nedošlo.
Novým milníkem v ukrajinsko-afghánských se stala červencová cesta ministra zahraničí Arsenije Jacenjuka do Kábulu. Podle agenturních zpráv se ministr snažil obnovit plány z roku 2005. Jacenjuk na tiskové konferenci po rozhovorech s prezidentem Hamídem Karzáí potvrdil, že ukrajinské společnosti se vážně zajímají o dobývání afghánských energetických surovin a stavbu Transafghánského plynovodu. Je nutné podotknou, že se v obou případech se jedná o značně riskantní a nejasné projekty, v níž hlavní roli hraje bezpečnostní situace v Afghánistánu.
Ačkoliv se naleziště nalézají na severu, který je méně rizikovější než jih země, lze jen těžko spoléhat na bezproblémovou těžbu uhlovodíků. Další problém je spojený s transportem surovin, pro který neexistuje odpovídající infrastruktura. V případě projektu Transafghánského plynovodu se jedná o dlouhodobý plán, o kterém se hovoří již od druhé poloviny 90. let. Americká společnost Unocal a saudská Delta Oil plánovaly transportovat turkmenský plyn přes Afghánistán do Pákistánu a Indie, což se nakonec kvůli finančním problémům neuskutečnilo. K obnovení plánů výstavby Transafghánského plynovodu došlo v roce 2002, kdy finanční pomoc přislíbila Asijská rozvojová banka. Nehledě na dostatek prostředků je však aktuálním problémem bezpečnost. Trasa by měla vést jižní oblastí okolo Kandaháru, kde stále pokračují boje mezi hnutím odporu a jednotkami ISAF a ANA. Tudíž k výstavbě může dojít, až se situace stabilizuje. Současný vývoj v oblasti však nasvědčuje tomu, že se tak v brzké době nestane.
Irák
V plánu Naftogazu z roku 2005 se kromě Afghánistánu hovořilo i o Iráku. Země vlastní zásoby ve výši 3 170 miliard kubických metrů zemního plynu a 115 miliard barelů ropy. V případě černého zlata zaujímá Irák třetí místo v oblasti Blízkého východu po dispozici zásob suroviny. Problém, který aktuálně zemi trápí, je pokles těžby způsobený trvající nestabilitou, spojenou se stále pokračujícími boji mezi koaličními jednotkami a hnutím odporu. V současné době je aktivní pouze 17 z 80 nalezišť a denní produkce. oproti období před pádem Husajnova režimu, klesla z 2,523 milionů barelů (2001) na 1,999 milionů barelů (2006).
V souladu s představami Naftogazu se v roce 2005 Ukrajina snažila účastnit tenderů na dodávky zařízení pro těžební práce a na dobývání plynu na nalezišti Kormor, ležící 80 kilometrů od města Kirkuk na severu země. Podle předběžných výzkumů má naleziště skrývat 2,7 miliardy kubických metrů suroviny. Obdobně jako v případě Afghánistánu z projektu nakonec sešlo.
Nová příležitost k navázání ukrajinsko-irácké energetické spolupráce se objevila začátkem srpna letošního roku. Ukrajinské ministerstvo paliv a energetiky společně s ministerstvem zahraničí začaly jednat s Tureckem a Irákem na vytvoření transportního koridoru, který by měl dodávat iráckou ropu na evropský trh. Trasa ropovodu by měla vést z Kirkuku, přes turecké přístavní město Trabzon, do ukrajinského mořského terminálu Pivdennyj, který je součástí ropovodu Oděsa-Brody. Rozhovory o koridoru by měly být podle plánu ukrajinské vlády ukončeny v roce 2010, což odpovídá datu završení prací na prodloužení ropovodu Oděsa-Brody do polského Plocku. Kyjev tímto způsobem hodlá ještě větším dílem přispět k diverzifikaci energetické závislosti Evropské unie.
Import irácké ropy přes Ukrajinu však obsahuje několik problémů. V současné době je převážný podíl vytěžené ropy dopravován do Evropy prostřednictvím tankerů. Aby došlo k reálnému využití transportní trasy přes Ukrajinu je nutné zvýšit produkci suroviny do takové úrovně, která by zajišťovala dostatečné zaplnění potrubí. Takový proces by měl nastat po přijetí nového zákona o účasti zahraničních společnostech v iráckých ropných a plynových projektech, který má přilákat zahraniční investory. Problém je však takový, že zákon stále neprošel legislativním procesem. Další záležitostí mající vliv na import irácké ropy je cena. Ta by měla podle expertů stoupnout o 15 až 20 %, což by mohlo ukrajinskou cestu diskvalifikovat.
_____________________________________________
