Je-li pro středoasijský region v politické rovině něco typickým znakem, pak je to absence nějakého druhu tranzice moci spojená s rozpadem Sovětského svazu. Až na některé vyjímky zůstaly v čele států osoby, které se staly v druhé polovině 80. let vrcholnými představiteli stranického vedení. Zároveň stranickém systému dominují uskupení vzniklá transformací, nebo pouze přejmenováním, místní komunistické strany. Takto vytvořený politický systém se v dalším období legitimizoval za pomocí neregulérních hlasování a v častých případech i účelovými zásahy do ústavy. Prezident v převážné většině těchto zemích disponuje maximální mocí (v teoretické rovině určitou výjimku tvoří Kazachstán a Kyrgyzstán), která nabývá až autoritativních rozměrů. V tomto směru nebývá neobvyklým jevem, když je funkční období hlavy státu účelově prodlužováno.
Této typologii se nevymyká ani Uzbekistán. V roce 1989 došlo, vlivem korupční aféry na nejvyšších místech politické hierarchie a díky neschopnosti zabránit pogromu na Meschetské Turky v Ferganské kotlině, k výměně na postu prvního tajemníka ústředního výboru KSU. Moskva chtěla na tuto funkci dosadit osobu, která by nebyla zapojená do úplatkářského skandálu a zároveň hledala někoho, kdo by neměl přímou vazbu ani na jeden z místních klanů. Vhodným kandidátem odpovídající všem požadavkům se stal Islam Abduganijevič Karimov.
Karimov pronikl do vrcholné politiky Uzbecké SSR na začátku 80. let. Nejdříve zastával pozici ministra financí a později se stal předsedou republikové Státní plánovacího komise. V této funkci však dlouho nepůsobil. Díky své kritice ekonomické politiky svazové republiky, která byla i na tehdejší perestrojkové období nečekaně otevřená, musel předsednický post opustit a stal se prvním tajemníkem strany v Kaškadarynské oblasti, kde působil až do roku 1989.
Přestože byl Karimov do čela stranické organizace jmenován na přímý požadavek Moskvy, nedalo se říci, že by jeho politická linie Kreml uspokojovala. Právě naopak. Místo toho, aby se definitivně vypořádal s korupcí uvnitř uzbecké KS, zamezil další práci vyšetřovací komise a rehabilitoval někdejšího velmi populárního prvního tajemníka UV KSU Šarafa Rašidova, který byl do korupčního skandálu taktéž zapojen. Očištění Rašidovova jména přišlo v době, kdy ve společnosti sílila nostalgie po období jeho vlády. Tím si Karimov zajistil nejen podporu obyvatelstva, ale i klanových struktur spjatých s Rašidovem.
S postupným ochabováním síly Sovětského svazu se Karimovova pozice ještě více upevňovala. V březnu 1990 byla, nehledě na nelibost Kremlu, zřízena Nejvyšším sovětem Uzbekistánu funkce hlavy státu, která vznikla Islamu Karimovovi na míru. Tento úřad si udržel i po prezidentských volbách v prosinci 1991, ve kterých drtivě, s 86%, zvítězil nad jediným protikandidátem, zástupcem tehdy tolerovaného demokratického proudu a předsedou strany Erk Muhammadem Solihem. Již v tomto případě bylo poukazováno na netransparentní průběh volební kampaně i samotného hlasování.
Taktéž došlo k reorganizaci KSU, jež byla zakončena v listopadu 1991 transformací do Lidově-demokratické strany Uzbekistánu (LDSU). Nově vzniklý subjekt sice odstranil ze svého programu marxisticko-leninskou rétoriku, ale stranický aparát zůstal zachován. Kromě Lidově-demokratické strany existovaly na začátku 90. let také opoziční uskupení usilující o demokratizaci země, strany Birlik a Erk. Jejich činnost však byla přerušena v roce 1993, když neprošly procesem přeregistrace. Kromě LDSU byly režimem vytvořeny další čtyři strany, jež měly navodit dojem multipartismu a parlamentní soutěže. Avšak reálnou možností ovlivňovat politická rozhodnutí nedisponují.
V dalším období došlo k prohloubení autoritativních tendencí a k definitivní kapitulaci na vytváření obrazu alespoň částečně pluralitního systému. V roce 1995, tedy rok do regulérních prezidentských voleb, bylo iniciováno referendum, jehož prostřednictvím bylo Karimovovi prodlouženo funkční období do roku 2000. Ani ve volbách na začátku nového milénia nebyla jeho pozice ohrožena. Jediným soupeřem mu byl předseda LDSU Abdulchafiz Džalalov, který obdržel pouze 4,17 % hlasů. K druhému využití referenda, jako nástroje k oddálení volebního hlasování , došlo v roce 2002. Tehdy se obyvatelé kladně vyjádřili v otázce prodloužení mandátu hlavy státu z 5 na 7 let, čímž došlo k posunutí konce funkčního období na rok 2007.
Podle článku 90. uzbecké ústavy nemůže jedna osoba zaujímat post hlavy státu dvakrát za sebou. V souladu s tímto ustanovením by měl Islam Karimov tento rok opustit svůj úřad a prosincové prezidentské volby by se měly konat bez jeho účasti. Jak je zřejmé z výše uvedeného krátkého exkurzu do konzervace uzbeckého politického režimu, je nereálné očekávat, že by se současný prezident jednoduše vzdal moci. Naskýtá se tedy otázka, jakým způsobem se Karimov zachová, respektive jakým způsobem si zajistí uchování moci nad státem? Existují čtyři pravděpodobné scénáře.
První variantu je možná nazvat turkmenskou. Vztahuje se ke způsobu, jakým Saparmurat Nijazov vyřešil otázku zachováni moci a který není nepravděpodobný ani v Karimovově případě. V roce 1999, na základě rozhodnutím Lidové rady, obdržel Turkmenbaši pravomoc být prezidentem na neohraničené funkčního období. Tím se stal de facto doživotní hlavou státu a nemusel do budoucnosti řešit volby a ústavní omezení. Tento způsob může využít i Karimov. Zákonodárný sbor k němu chová loajalitu a jestliže se vyskytne takový druh požadavku, je možné očekávat, že bude s absolutní většinou přijat. Stejně jako Nijazov i on bude vládnout zemi až do smrti.
V druhém případě může vše být ještě jednodušší. Prezident Karimov se může obejít bez mobilizace zákonodárců, stačí aby vypsal referendum, které by mu opětovně prodloužilo funkční období nebo umožnilo účastnit se voleb bez omezení. I v tomto případě se nemusí obávat neúspěchu. Všechny předchozí plebiscity úspěšně přijaly jeho návrhy a s největší pravděpodobností by byl schválen i tento.
Třetí scénář operuje s možností zavedení mimořádného stavu. Uzbekistán se dlouhodobě potýkal s islámskými extrémisty soustředěnými převážně do organizací Islámské hnutí Uzbekistánu a Hizb ut-Tahrir. Přestože v posledních letech došlo k zmenšení intenzity útoků ze strany radikálů, není vyloučené, že s nárůstem napětí v sousedním Afghánistánu mohou zvýšit svojí aktivitu. To by mohlo být příhodným momentem pro zavedení mimořádného stavu a odložení voleb na dobu neurčitou. Důvod k mimořádnému stavu může být vyvolán i uměle. Již jednou, ve spojitosti s atentátem na Karimova v roce 1999, se hovořilo o zinscenování teroristického činu za účelem potlačit opozici před parlamentními a prezidentskými volbami.
Poslední zvažovanou variantou je delegování moci na předem vybraného nástupce. O této variantě se spekuluje už od roku 2002 a se stoupajícím věkem a vzhledem ke Karimovově zdravotním stavu je čím dál tím více aktuální. V této spojitosti mluví hned o několika osobách.
Pravděpodobným pretendentem na post hlavy státu je Rustam Azimov, který se podílel na novodobém kurzu uzbecké ekonomiky a výrazně se zasadil o orientaci země na Západ. Jeho šance se však oslabily po andižanských událostí z roku 2005, kdy Uzbekistán změnil svojí zahraniční politiku na spolupráci s Ruskem. Dalším vážným kandidátem je předseda vlády Šavkat Mirzijajev, kterého novinář Fitrat Chodžajev označil za druhého Putina. Stejně jako Vladimir Vladimirovič i Mirzijajev zaznamenal neuvěřitelně rychlý kariérní růst a do premiérského křesla se v roce 2003 dostal jako neznámá figura. Kromě toho je členem samarkanskeho klanu, se kterým má prezident Karimov uzké kontakty. Nemalou šancí stát se příští hlavou státu disponuje i Karimovova dcera Gulnara. O ní se tvrdí, že ovládá celý uzbecký energetický sektor a je druhou nejvlivnější osobou v zemi.
Ať bude scénář dalšího vývoje uzbeckého politického režimu jakýkoliv, je se vší pravděpodobností možné říci, že k uvolnění v zemi jen ztěží dojde. Systém vytvořený Islamem Karimovem dokázal ustát nepokoje v Andižanu a protivládní opozice nemá potenciál na uskutečnění barevné revoluce. V zemi nedisponuje širší sítí sympatizantů a je nereálné očekávat, že se lid spontánně vzbouří proti neregulérnímu hlasování. Uzbekistán tak pravděpodobně půjde takovou cestou, kterou mu Karimov narýsuje.
____________________________________________
Byla by chyba prezentovat Uzbekistán pouze jako autoritativní režim. Země je bohatá na krásná přírodní panoramata i různorodou kulturu. Dovoluji si vám nabídnout to druhé, zpěvačku Sevaru Nazarchan. Její jméno vešlo do širokého povědomí mezi posluchači world music v roce 2004, kdy získala prestižní cenu BBC Radio 3 World Music Awards. Nazarchan ve svých 26 letech má na svém kontě již čtyři alba (poslední vyšlo v letošním roce) a často vystupuje na významných ethno festivalech. Kromě regulérních koncertních turné také hostovala na vystoupeních Petera Gabriela. Malá ochutnávka z její tvorby zde