Pražské jaro, jako proces založený na hledání "vlastní cesty k dosažení socialismu", představovalo důležitý mezník z hlediska celkového politického vývoje zemí východního bloku v poststalinském období.
Jednak tím, že se na dlouhou dobu stalo posledním pokusem o aplikaci politického pluralismu v rámci komunistické ideologie, který vycházel z tezí XX. sjezdu KSSS. Invaze vojsk členských států Organizace Varšavské smlouvy (OVS) zaujala razantní stanovisko k inkorporaci národních specifik do systému socialistických zemí a celkovou pozici k "národnímu komunismu". A také tím, že potlačení reformních snah s definitivní platností odstartovalo ideologickou konzervaci a stagnaci, které se začaly objevovat s příchodem Leonida Brežněva k moci v roce 1964.
Průběh československého politického uvolnění přitom na první pohled až nápadně připomínalo maďarské události z roku 1956. Stejně jako v Maďarsku i v ČSSR existovalo reformní křídlo komunistické strany, vystupující proti hlavě státu. V prvním případě se jednalo o skupinu okolo Imre Nagyho (zpočátku k ní patřil i pozdější Moskvou dosazený první tajemník János Kádár), která představovala opozici vůči tehdejšímu prvnímu tajemníkovi a předsedovi vlády Mátyási Rákosimu. V československém případě reformisty (a slovenské federalisty) představoval Alexandr Dubček, jenž vystupoval proti centralizaci moci a neúspěšné politice prezidenta Antonína Novotného.
Cílem reformních sil v obou státech bylo řešení ekonomických problémů prostřednictvím určité liberalizace režimu. Vedoucí úloha státostrany (Maďarské strany pracujících a KSČ) měla být zachována, ale předpokládalo se rozšíření politických svobod. V případě Československa se jednalo o obnovení sociálně demokratické strany, ke kterému nakonec vlivem invaze nedošlo. V Maďarsku tento proces získal reálnou podobu. Dvacátého sedmého října 1956 byla Nagyem vytvořena koaliční vláda, ve které byly zastoupeny strany z poválečného kabinetu (malorolnická strana, sociální demokraté a MSP). Její existence však fakticky skončila s opětovným použití síly ze strany sovětské armády v prvním listopadovém týdnu. V obou státech se také začaly objevovat zárodky občanské společnosti (v Maďarsku byl tento proces mnohem více dynamičtější) a došlo k oslabení absolutní kontroly nad sdělovacími prostředky.
Z hlediska geopolitické orientace se postoje reformistů obou zemí taktéž v určitém bodě shodovaly. Před eskalací událostí ani jedna z vlád nevystupovala s požadavkem o celkovém přehodnocení zahraničněpolitického kurzu. Sovětský svaz měl i nadále představovat hlavního spojence, avšak vzájemné vztahy měly být formovány na rovnoprávném principu. Stejnou podobu měla mít i spolupráce v rámci Organizace Varšavské smlouvy. Ta měla být podle reformátorů zbavena podoby striktně vertikální organizace s jedním centrem rozhodování. Po vyhrocení situace logicky zazněly hlasy o vystoupení z uskupení, přičemž Maďarsko dokonce 1. listopadu vyhlásilo neutralitu.
Určitá shoda hlavních rysů není pouhou záležitostí retrospektivního hodnocení obou události. Na Pražské jaro, jako na možné opakování maďarských událostí, bylo pohlíženo i členskými státy Organizace Varšavské smlouvy. V konkrétním případě takovou paralelu použil Leonid Brežněv ve svém vystoupení před politbyrem ÚV
KSSS 21. března 1968. Tento faktor se také stal jedním z argumentů, který rozhodl o
vojenském zásahu.
Neméně vážný argument pro invazi představovaly subjektivní zájmy jednotlivých zemí socialistického tábora. Jejich postoj k vývoji v Československu byl utvářen na základě vnitropolitické situace a z hlediska celkové politické situace ve světě. V tomto kontextu došlo k vytvoření tří skupin států, které se lišily pohledy na řešení otázky "kontrarevoluce v ČSSR".
První a nejpočetnější skupinu představovaly země, jež prosazovaly všechny formy řešení. Od politického do vojenského. Do této skupiny patřil Sovětský svaz, Německá demokratická republika, Polská lidová republika a Bulharská lidová republika. Druhou skupinu tvořila Maďarská lidová republika, která taktéž nevylučovala použití síly, avšak primární akcent dávala na politické jednání. Třetí skupina byla zastoupena Rumunskou socialistickou republikou. Ta jednoznačně odmítala jakékoliv silové řešení.
Pro Sovětský svaz prvořadou roli hrál zahraničněpolitický aspekt. Moskva v reformátorském úsilí Prahy viděla jisté ohrožení jednotnosti východního bloku. Existovala obava, že by Československo mohlo po vzoru Rumunska (a Albánie a Jugoslávie) přehodnotit spolupráci se Sovětským svazem. Vzhledem k strategické poloze ČSSR by tím mohlo být narušeno poválečné rozdělení sfér vlivu mezi Východem a Západem.
Pravdou zůstává, že některé západní státy pozitivně reagovaly na československé procesy. Například ve Spolkové republice Německo se aktivně vedly debaty o navázání diplomatických vztahů s Prahou. K realizaci tohoto záměru však nedošlo, neboť ČSSR neprojevilo o iniciativu zájem.
Neméně vážný vliv na hodnocení celé situace měly i další procesy, které se přímo týkaly sféry zájmů Sovětského svazu. Ačkoliv po uregulování Karibské krize v roce 1962 došlo mezi Moskvou a Washingtonem k jistému uvolnění napětí, stále existovala vzájemná nedůvěra.
V té době ještě nebyla podepsána dohoda se SRN o východoněmeckých hranicích (došlo k ní až v roce 1970) a
Ostpolitik Willyho Brandta byla hudbou budoucnosti. Neexistoval ani Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (podepsán byl až v roce 1975), jenž kodifikoval poválečné rozdělení kontinentu. Zároveň od roku 1964 probíhala za účasti Spojených států amerických válka ve Vietnamu, která jasně demonstrovala odhodlanost USA i nadále zadržovat rozšiřování komunismu. Svojí roli hrálo i rostoucí napětí mezi SSSR a Čínou, které v roce 1969 vyvrcholilo pohraničními konflikty.
Pozice NDR k československému "socialismu s lidskou tváří" byla utvářena pod vlivem dvou hlavních aspektů, ideologického a zahraničněpolitického. První tajemník Jednotné socialistické strany Německa a předseda Státní rady (orgán nahrazující prezidentský úřad) Walter Ulbricht byl jediným představitelem země východního bloku, který se na svém postu udržel i po Stalinově smrti. V průběhu jeho vlády se režim držel stalinistické linie, a proto na reformní kurz ČSSR bylo pohlíženo jako na "úklon od principů marxismu-leninismu". Existovala také obava, že by liberální tendence mohly v NDR podnítit aktivizaci společnosti proti konzervativnímu režimu, což by mohlo vyústit v opakování událostí z roku 1953.
Východoněmecká vláda na Pražské jaro hleděla i optikou své pozice k Spolkové republice Německo. Zde se taktéž objevila ideologická vyhraněnost proti sociálnědemokratickému proudu, který měl představovat "pravicový oportunismus v levicovém pojetí". Potenciální rozšíření myšlenek českých reformátorů na další státy socialistického tábora mohlo přinést sblížení se západním Německem, o které v té době Ulbricht nestál.
Příčina spočívala ve statusu země. V roce 1955 byla v SRN schválena tzv. Hallsteinova doktrína, podle níž byl Bonn jediným legitimním zástupcem Německa v mezinárodních vztazích. Pokud by nějaký stát uznal NDR suverénním státem, Spolková republika by s ním nenavázala či zrušila diplomatické styky (takový postup byl použit například proti Kubě či dočasně proti Jugoslávii).
Obavy z vyostření vnitrostátní situace panovaly i v Polsku. Příchod k moci v roce 1956 prvního tajemníka Polské sjednocené dělnické strany (PSDS) Wladyslawa Gomulky znamenal porážku stalinistických stranických sil. Došlo k zrušení kolektivizace, očistění armády od sovětských poradců, ministr obrany a zároveň sovětský maršál Konstantin Rokossovskij, zodpovědný za potlačení Poznaňského povstání, byl donucen opustit zemi. V pozdějších letech se však transformace země zastavila a režim začal stále více vystupovat proti "liberálům, revizionistům a demokratům". Došlo taktéž k nárůstu antisemitismu a antiklerikalismu.
Takřka kontinuálně s Pražským jarem v Polsku probíhala vnitrostranická krize. Proti Gomulkovi se v PSDS utvořila opozice vedená ministrem vnitra Mieczyslawem Moczarem, která prosazovala tzv. patriotistický socialismus. Jednalo se o tzv. partyzánskou skupinu, tvořenou veterány hnutí odporu za druhé světové války. Tato frakce si začala budovat silné postavení nejen ve straně, ale i ve společnosti. V takové situaci si první tajemník musel zajistit podporu Moskvy a jako demonstrace loajality byl zvolen tvrdý postoj vůči reformám v Československu. Nehledě na tuto skutečnost Praha představovala pro Polsko i ideologického protivníka a stala jedním z terčů její cílené protižidovské kampaně.
Bulharská pozice k reformnímu úsilí československé vlády byla založena na jednoduchém motivu, a to na jednoznačné podpoře sovětské politiky. Sofie byla tradičně věrným spojencem Moskvy, a proto tvrdá linie vůči ČSSR byla nejen důkazem věrnosti Sovětskému svazu, ale i "ochrana čistoty socialistické ideologie".
Postoj Maďarska vůči Pražskému jaru se určitým způsobem lišil od pozic první skupiny států. Důvodem nebyla, jak by se na první pohled mohlo zdát, obdobná historická zkušenost. Právě naopak, János Kádár podpořil invazi sil OVS z utilitárních důvodů, aby mohl ospravedlnit svůj nelegitimní příchod k moci. Zprvu mírnější stanovisko bylo zaujato vzhledem k probíhající hospodářské transformaci v samotném Maďarsku.
K zahájení maďarských ekonomických reforem došlo prakticky ve stejnou dobu jako v Československu. Nešlo přitom o žádnou náhodu. Maďarští a čeští reformní ekonomové byli v kontaktu již od roku 1967. Hlavní snahou Budapešti bylo spojit určité tržní mechanismy s plánovanou ekonomikou Došlo k rozšíření obchodní samostatnosti podniků, zvětšily se možnosti malých živnostníků v oblasti prodeje a služeb, maloobchodní ceny na zboží byly, s výjimkou potravin, částečně deregulovány. Kádár se tedy smířlivějším postojem k řešení "československého úklonu" snažil chránit svůj politický kurz.
Posledním aktérem v rámci socialistického tábora, který zaujal svojí pozici k Pražskému jaru, bylo Rumunsko. Podpora Československa ze strany režimu Nicolae Ceaušesca spočívala v první řadě v jeho antisovětském postoji a snaze realizovat autonomní politiku v rámci východního bloku. Tento kurz rumunské zahraniční politiky se objevil ještě před příchodem Ceaušesca v roce 1965 k moci, avšak během jeho vlády získala konzistentní podobu. Rumunsko například otevřeně spolupracovalo se západoevropskými státy, Izraelem i USA.
Odmítavá pozice Rumunska v otázce použití síly proti ČSSR však nebyla pouhá solidarita se státem, praktikující suverénní politiku "budování socialismu". Hlavním motivem byla ochrana vlastních zájmů. Ceaušescu se obával té skutečnosti, že by v případě vojenského zásahu proti československé vládě mohl přijít na řadu i rumunský režim. Takového dominového scénáře se mimo jiné obávala i Jugoslávie, která taktéž (společně s Albánií a Čínou) vystoupila proti invazi.
Invaze vojsk členských států Organizace Varšavské smlouvy předznamenala oficiální zveřejnění tzv. Brežněnovy doktríny omezené suverenity, ke kterému došlo 26. září 1968. Ta vylučovala jakýkoliv odklon od oficiální linie. Suverenita zde nebyla představena jako nezávislost, svrchovanost určitého státu, ale jako existence socialistického režimu v nepřátelském prostředí. Rozpad takového režimu automaticky znamená ztrátu suverenity a potenciální restauraci kapitalismu. Aby bylo takové skutečnosti zabráněno, měly všechny země socialistického tábora jednotně vystoupit a poskytnout danému státu bratrskou pomoc. Jakou formu taková pomoc bude mít ukázal právě 21. srpen 1968.
____________________________________________________________
Sociologická organizace Levada Centr provedla na začátku února letošního roku výzkum týkající se vztahu obyvatel Ruské federace k událostem Pražského jara. Jeho výsledky Vám, takřka exkluzivně, nabízím k přečtení. Dotazování se zúčastnilo 1 600 respondentů, statistická odchylka nepřevyšuje 3 %.
V tomto roce uplyne 40 let od československých událostí, které se taktéž nazývají Pražským jarem. Víte, co se tehdy v Československu odehrávalo?
| ano, vím dobře | 10 % |
| slyšel/četl jsem o tom | 18 % |
| něco jsem slyšel, ale přesně nevím | 18 % |
| ne, nic nevím | 54 % |
Na čí straně jsou dnes vaše sympatie?
| na straně aktérů Pražského jara | 26 % |
| na straně sovětské vlády | 31 % |
| nevím | 43 % |
Myslíte si, že by Rusko, jako nástupce SSSR, mělo nést morální odpovědnost za potlačení Pražského jara?
| určitě ano | 6 % |
| spíše ano | 18 % |
| spíše ne | 30 % |
| určitě ne | 30 % |
| nevím | 16 % |