Zemřel Boris Jelcin

Boris Nikolajevič Jelcin se narodil 1. února 1931 v obci Butka ležící v Sverdlovské oblasti. V roce 1955 zakončil s titulem inženýr stavební fakultu Uralského polytechnického institutu Sergeje Mironoviče Kirova a v roce 1961 vstoupil do komunistické strany. Svou politickou činnost zahájil v roce 1963 a 13 let na to se dostává do Sverdlovského oblastního výboru komunistické strany. V roce 1985 byl zvolen tajemníkem Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (CK KPSS) a současně se stal předsedou Moskevského městského výboru strany. Po otevřené tvrdé kritice některých členů politbyra KPSS, včetně Michaila Gorbačova, pro malou hloubku reforem byl nucen v roce 1987 rezignovat na svou funkci a stal se náměstkem předsedy Výboru pro záležitosti výstavby. Do politiky se vrátil v roce 1989 jako poslanec zvolený v tehdejším polosvobodném hlasování. I přes Gorbačovovy protesty a nesouhlas mnohých komunistických elit byl v roce 1990 zvolen předsedou Nejvyššího sovětu Ruské sovětské federativní socialistické republiky (VS RSFSR). Téhož roku vystoupil z komunistické strany.

Vrcholem Jelcinovy kariéry byla devadesátá léta. V roce 1991 porazil ve volbách hlavy RSFSR stranického kandidáta Nikolaje Ryžkova a stal se poprvé prezidentem. V srpnu téhož roku byl podroben prvnímu vážnému křtu ohněm, když se konzervativní křídlo KPSS pod hlavičkou Státního výboru pro mimořádné situace (GKČP) snažilo zvrátit Gorbačovovy reformy a pokusilo se provést státní převrat. Byl to právě Jelcin, který neuznal pokus pučistů převzetí moci na SSSR a výnosem podřídil svazové struktury pod svou pravomoc. Během celých tří dnů co trval mimořádný stav byl přítomen v Domě Sovětů, kde toho času sídlil i Nejvyšší sovět RSFSR, který chtěl Státní výbor obsadit. Proslavil se zejména svým projevem 19. srpna 1991 k obyvatelům Moskvy i celé země, ve kterém prohlásil činy GKČP za nezákonné a apeloval na občany, aby se nepřipojovali k převratu a podpořili nastavený proces demokratických reforem. Svým jednáním v srpnových dnech položil základ nové epochy Ruska, tedy země, která postupně začala překračovat svůj stín minulosti a legitimitu politického kurzu, přes různé nedostatky, opírala o svobodnou volbu svých občanů.

Jelcinův demokratický režim odrážel tradiční kolorit ruských vládců. Během ústavní krize, která byla vyvolána v letech 1992 a 1993 střetem mezi prezidentem a parlamentem kvůli otázce dalšího směřování státu, položil základ dnešní prezidentské linii moci. Boris Nikolajevič úspěšně obstál při pokusu odstranit ho z funkce impeachmentem a svou pozici nechal potvrdit referendem. V atmosféře rostoucího rozporu mezi prezidentem a zákonodárným shromáždění přistoupil Jelcin k neústavnímu kroku a nechal Nejvyšší sovět rozpustit. Svůj čin následně potvrdil silou tankových hlavní, když nechal Dům sovětů, který před dvěma roky bránil, ostřelovat loajálními jednotkami. Krizi ukončily až předčasné volby do nově ustanovené Státní dumy a přijetí silně proprezidentské ústavy.

Boris Nikolajevič přinesl přes všechna rozporuplná jednání velký vklad do historie Ruska i samotného euroasijského regionu. S jeho smrtí zároveň odešla osoba, která podepsáním bělověžské dohody se vyhnula opakování litevských, gruzínských či ázerbajdžánských krvavých událostí. Ačkoliv nevytvořil z bývalých sovětských republik druhou Evropskou unii, tak jak si přál, napomohl nenásilnému rozpadu uměle vytvořeného celku. To co pomohl uskutečnit bývalým státům SSSR však nedopřál vlastním národům. Tvrdě se bránil separatistickým snahám Tatarstánu a Čečenska, což u posledního jmenovaného vyústilo v roce 1994 k ozbrojenému konfliktu, který stál život minimálně 100 tisíc osob a rozpoutal spirálu násilí, jež nebyla zastavena do dnešních dnů.

V druhé polovině devadesátých let dochází k prohlubování vztahů mezi prezidentem, jeho okolí a oligarchistickými skupinami, zejména s Borisem Berezovskim, který byl v letech 1996 až 1997 náměstkem tajemníka Bezpečnostní rady RF. Na pozadí ekonomické krize, neúspěšné čečenské kampaně a růstu preferencí Komunistické strany Ruské federace, obhajoval v roce 1996 post hlavy státu. Přes počáteční malé šance na úspěch dokázal za pomoci masivní reklamní kampaně prezidentské křeslo obhájit a vydržel na něm další tři roky. Z politického života odešel dobrovolně a nečekaně 31. prosince 1999, když v přímém přenosu složil své prezidentské funkce a dočasnou hlavou státu podle ústavy jmenoval premiéra Vladimira Putina. Spekuluje se, že za jeho demisí mohl stát zhoršující se zdravotní stav, a nebo snaha předat moc důstojnému následníkovi, který by se držel jím nastaveného kurzu. Po svém penziování disponoval osobními výhodami, šestinásobnou penzi a byl zbaven trestní odpovědnosti za činy spjaté s divokou privatizací. Poslední roky svého života trávil na dače za Moskvou.

Bývalý prezident Jelcin trpěl srdeční chorobou, která si několikrát vyžádala hospitalizaci a operativní zákroky. Té také 23. dubna 2007 podlehl v moskevské Ústřední klinické nemocnici.

Zítra, 25. dubna, se uskuteční v chrámu Krista Spasitele zádušní mše za zemřelého a poté jeho tělo bude převezeno na Novoděvičí hřbitov. Zároveň je tento den vyhlášen na celém území Ruské federace dnem smutku.

________________________________________